Dita Koudelková | Články / Reporty | 12.03.2015
Začátkem února vydala britská trojice svou další desku, tentokrát pod stejnojmenným názvem The Subways. V pořadí čtvrté album, jehož přebal pochází z dílny jednoho z fanoušků, zobrazuje členy v comics-artovém designu a připomíná alegorii jejich vlastní kariéry. Teenageři z Welwyn Garden City, co se po škole flákají u Nirvany, Oasis a Green Day, si jednoho dne rozhodí nástroje a založí kapelu. Billy Lunn dostává kytaru, neboť jako jediný ovládá alespoň tři akordy. Pak nastává zvrat v podobě festivalu Glastonbury, kdy se téměř přes noc mění v trojici superhrdinů, která záhy účinkuje v seriálu O.C., předskakuje slavným Foo Fighters a jejich skladby se objevují v televizních reklamách. Zda jejich schopnosti nevybledly ani po deseti letech, jsme se mohli přesvědčit v neděli 8. března v pražském Lucerna Music Baru.
Pokud dorazíte včas a nepostáváte ve frontě u vstupu o délce transsibiřské magistrály, máte kliku a okolo deváté stiháte zahájení s Dune Rats. Psychedelická parta popového surf-punku z australského Brisbane hned zkraje dostává většinu přítomných do varu. Excentricko-manický projev zpěváka Dannyho Beuse spolu s basákem Berry Janschem, jenž celý set nekontrolovatelně hází hlavou s výrazem, že nemá ani páru, kde se právě nachází, fungují dle očekávání. Většina se dobře baví a fakt, že úroveň tvorby se rovná ranní stolici po „smažáku“ Ládi Hrušky, nikoho až tak netrápí. Zpěvákův hlasový rozsah připomínající Márdiho z Vypsané Fixy a celá koncepce kapely tak nějak zavání pokusem o alternativu na pop-punkovou kapelu sedmdesátých let Surf Punks, která se mimo jiné proslavila podobně propracovanými texty jako „my beach, my chicks, so go home“. Ovšem jako tým roztleskávaček, který už nabuzoval na koncertech The Hives nebo FIDLAR, jsou ve výsledku vlastně šťastnou volbou.
Část sálu, která z tohohle hudebního masakru neupadla do komatu, začíná před desátou provolávat The Subways a chlapíkovi, rozmisťujícímu po pódiu lahve s vodou, se s každým jeho výstupem dostává bouřlivého jásotu. Nekonečné přípravy nakonec rozčísne jemné folkové intro a na scénu se vřítí celé východobritské trio. Frontman Billy Lunn okamžitě pálí do davu We Dont Need Money to Have a Good Time. Popová hitovka, jejíž poselství vzniklo v rámci jedné hertfortshirské pitky, dostala v loňském roce nový význam, když vegetarián Lunn zanechal po tvůrčí krizi drog a nebezpečné lásky k alkoholu. Ta se v současné době odráží pouze v následujícím songu I´m in Love And It´s Burning In My Soul. Nadupaná Lucerna během chvíle praská ve švech a lačný dav šílí po okamžitém přídavku. Přichází tedy ochutnávka z nového alba Good Times a hned za ní se řítí punková stařenka Shake! Shake! „You guys are fuckin insane, PraHa –HA –HA! Tenhle song je o mojí mámě,“ načež Lunn s lámanou češtinou posílá kytarovou vyhrávku Mary z jejich první desky.
Okolní vzduch je po hodině tak ochuzen o dýchatelné prvky, že by se dal přehazovat lopatou. Subways, kteří by ale zřejmě udýchali koncert i s pytlem na hlavě, nijak nepolevují a předhazují fanouškům další čerstvé kousky Dirty Muddy Paws nebo My Heart Is Pumping to a Brand New Beat. „Teď všichni na můj povel zakřičte Get well soon, Josh!“ Ano, bubeník Josh Morgan musel bohužel před začátkem turné dočasně opustit kapelu kvůli boji s Aspergerovým syndromem, a tak mu přejeme brzké uzdravení. Paličky po něm dočasně převzal Ryan Jenkinson, shodou okolností manžel basistky Charlotty Cooper. Že se nejedná o protekční post, dokazuje Ryan v rockové skladbě Girls & Boys, kde se s výraznějšími party chyba neschová. „Without you (guys) we are fuckin nothing! NOTHING!“ křičí Lunn do mikrofonu s upřímnou naléhavostí. S blížícím se koncem nastává čas pro největší vály jako Rock’n’Roll Queen, načež některým jedincům přestává stačit deset centimetrů čtverečních na osobu a začínají si vyskakovat na stage diving. Žádné boty a půllitry, co vám krouží nad hlavou a sem tam někoho majznou, se ale nekonají. Místní ochranka rozhání gang čtyř „výtržníků“ s úspěšností pražských revizorů a scénka tak připomíná odpolední trasu metra B na Florenci. Všichni očekávají závěrečný taneček s „encore“ a „one more song“, a jsou náhle překvapeni Billyho návrhem tenhle nesmysl vynechat a rovnou pokračovat přídavky. Set tak uzavírají With You, Just Like Jude a vypalovačka Oh Yeah, kde si publikum dává celou sloku sborově. Úplným závěrem je song It´s Party. Epické zakončení, při kterém Billy Lunn skáče do burácejícího davu fanoušků, celá kapela probíhá kolem pódia s nataženou dlaní a loučí se jako při olympiádě v Naganu.
Nejlepší show, jakou jsem s nima zažila. Ačkoli se už u nás objevili na festivalech Rock for People nebo Mighty Sounds 2013, tahle kapela, která bezmezně miluje svoje fanoušky, bez diskuze vládne především klubové scéně.
The Subways (uk) + Dune Rats (aus)
8. 3. 2015, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Jakub Václavek
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.