Andy Fehu: Se zápornýma postava je zkrátka větší sranda

Už v předchozí tvorbě neváhal mladý režisér Andy Fehu popustit uzdu fantazie a výsledkem jsou svěží díla založena na originální premise, civilním výrazu a krajně překvapivém pointování. V tomto ohledu má nemenší ambice i Nenasytná Tiffany, jejíž zápletka se točí okolo vykradače chat Pepy, kterého příslib rychlého zbohatnutí dovede až do svérázného kraje na severu Čech a ve finále i do spárů tajemné a nebezpečné Tiffany. Nekonvenční horor si svou předpremiéru odbyl v rámci mezinárodního festivalu v Karlových Varech a nyní běží v kinech.

Tvé filmy charakterizuje velký díl improvizace, často vyprávíš o obyčejných lidech, kteří se ocitají ve vleku mysteriózních událostí. Co tě nejvíc ovlivňuje, kde bereš inspiraci pro svou tvorbu?
Někdy stačí malá drobnost, pocit, či situace, která se mi stane, nebo ji zaslechnu a častokrát v ten okamžik ani netuším, že mě zrovna ovlivňují a že je někdy použiju. Jako například u filmu Nenasytná Tiffany. Inspirovalo mě náhodné setkání s hledačem pokladů při natáčení dřívějšího filmu. Chvíli jsem se s ním bavil, ale až po letech a několika dalších filmech jsem si na hledače a vůbec téma vzpomněl a začal si s tou myšlenou pohrávat.

Proč tě svět hledačů pokladů tolik fascinoval?
Hodně mě baví představa něčeho cenného pod našima nohama, co stačí jen vykopat. Podle mě by chtěl každý najít nějaký poklad a hledači jdou svému štěstí vyloženě naproti. Taky mě zaujala současná technika a vymoženosti, které hledači mají. Typický znak, detektor kovů se svým jedinečným zvukovým projevem je nástroj, který je vlastně legrační, ale zároveň i děsivý. Představa, co asi zvukem detekuje pod zemí, byla hlavním motivem, při vymýšlení filmu.

Jak bys snímek Nenasytná Tiffany charakterizoval?
Co se žánrového zařazení týče, je to u mých filmů vždycky trochu složité a nevystačím si s jednou kolonkou, protože rád žánry kombinuju mezi sebou. V případě Nenasytné Tiffany jsem pracoval s dobrodružným příběhem, lehce hororovým a mysteriózním nádechem.

Co tě na překračování žánrů a stylů baví?
Mně přijde, že na čistě žánrový film se už dávno nehraje. Byl několikrát dostatečně naplněn a existují natolik ikonická díla, která budou vždy jistým předobrazem daného žánru, že není potřeba je znovu a neustále dokola opakovat. Ale nesdílím názor, že všechno už bylo natočeno a že nelze přijít s něčím novým. Naopak vidím cestu a logický vývoj právě v kombinaci žánrů a vycházení z dosaženého. V případě mých filmů to není tak, že bych žánry záměrně kroutil, nebo porušoval pravidla, jen se jimi nesnažím omezovat. Žánry a styly rád využívám jako určité symboly a dopomáhám si tak k jasnějšímu vyznění dané scény.

Původně byla Nenasytná Tiffany financována výhradně z vlastní kapsy, později to vyřešila podpora od fondu kinematografie. Došlo k nějakým úpravám, nebo jsi zůstal věrný původní představě?
Když jsme začínali točit, měli jsme jen podporu od města Horní Jiřetín a zbytek jsme řešili všelijak. Snažil jsem se vymyslet film tak, aby byl realizovatelný i v nízkorozpočtových podmínkách. Podpora od Fondu přišla až ve druhé polovině natáčení a všechny nás uklidnila. Co se stylu týče, nedošlo k žádné změně, druhou polovinu filmu jsme točili stejně jako tu první, ale díky podpoře jsme se mohli důsledně věnovat postprodukci. Ale ani navzdory podpoře od fondu kinematografie to nebylo jednoduché a oba moji producenti udělali opravdový zázrak, protože ať jsme točili s podporou, či bez podpory, ať byl jakýkoli problém, vždy jsem měl ty nejlepší podmínky pro práci.

Horor není pro českou kinematografii typický žánr. Hádám, že jsi horor poctivě studoval, v čem se liší tvé pojetí?
Asi tě zklamu, ale žádné složité studie jsem neprováděl. Vlastně nejsem velký fanda hororů, i když mám svá oblíbená díla, ale že bych se na ně zaměřoval, to se říci nedá. Rád pracuji s krví, vraždami apod. Nešlo mi ani tak o to, natočit horor, ale spíše aby se lidi v kině v určitých momentech báli a někdy zase naopak smáli. Tato kombinace mě baví. Ale netroufnu si říct, nakolik je to inovativní.

Dobrý horor sází na atmosféru prostředí, jak moc v tomto ohledu vyhovoval genius loci Horního Jiřetína?
Horní Jiřetín je pro Tiffany klíčový a situace spojená s těžbou tematicky souzní s tématem filmu. Díky těžbě uhlí vznikla vizuálně specifická místa, kde se potkává krásná a čistá příroda s měsíční krajinou, vše za neustálého zvuku řinčících strojů. Do Jiřetína jsem vždycky rád jezdil za kamarádem a díky němu jsem měl možnost tamní okolí poznat, každé místo má svou specifickou atmosféru, ale když se začala rýsovat Tiffany, byl Jiřetín jasná volba.

Prostřednictvím hororu se dá oklikou a metaforicky vyjadřovat k řadě existenciálních, ale i politických problémů. Vedle hororové zápletky je možné Nenasytnou Tiffany vnímat i jako satiru na typicky české hospodské buranství. Jak moc je v tomto ohledu český kontext významný?
Já tam vidím také houževnatost a vychytralost. Ale Tiffany není cílená na nějakou skupinu či prostředí, ze kterého by vycházela. Je to spíše fantazie, která vychází z toho, že jsem se v Čechách narodil a žiju tady celý život. A to se na člověku prostě projeví. Chtěl jsem, aby film fungoval více metaforicky, tedy i nadnárodně, a nemyslím si, že postavy v Tiffany jsou typicky české. Věřím, že podobné typy by nebylo těžké najít po celém světě.

Nelze si nevšimnout, že hrdiny svých filmů nejednou profiluješ jako bezcharakterní grázly, kteří se vzdávají příležitosti k nápravě. Skoro to vypadá, jako bys neměl rád konvenční hrdiny?
Já mám všeobecně rád záporné postavy a přijde mi škoda, že mají v ději tak málo prostoru, takže si to snažím vynahradit. V tomhle si rozumíme s Pjeerem van Eckem (amatérský filmař a herec z filmu Nenasytná Tiffany), který má podobnou zálibu. Společně s ním jsme v našich dřívějších filmech vytvořili fiktivní postavu Jaroslava Coufala, která patří mezi ty zlejší. Se zápornýma postava je zkrátka větší sranda, mají méně zábran a jsou plastičtější.

Ve filmu naprosto fantasticky fungují herecké výkony, které v sobě mají neutuchající spontaneitu a zanechávají pocit toho, že se vše odehrává teď a tady, bez nápadné inscenovanosti. Improvizovali jste hodně?
Jak kdy. Ona neinscenovanost není jen o improvizaci, protože když chcete mít něco neinscenovaného, tak prostě nesmíte inscenovat. Klíčový je přístup - pokud máte scénu, kde je složitá kamerová jízda, všude světla a jen pár míst, kam se jako herec můžete pohnout, pak můžete chtít improvizovat sebevíc, ale moc vám to nepomůže. Také je těžké improvizovat, když máte v hlavě milión úkonů, které musíte během scény vykonat.

Jak jsi přistupoval k audiovizuální podobě filmu? Vliv béčkových filmů je asi nezpochybnitelný?
Já myslím, že ona béčkovost, je spíše v tom, co zobrazuji, nebo v tom, co se děje před kamerou, než ve vizuální podobě. Ta byla spíše dokumentární, nearanžovaná. Ale béčkové filmy jsou pro mě velkou inspirací. Mám na nich rád, že se nebojí bláznivých, fantazijních příběhů, a přitom jsou často zasazené do reálného a současného prostředí. Nebojí se stylizace a také si ze sebe dělají legraci, což u mě taky funguje.

Ve svých filmech často tematizuješ i samotné filmové médium - obraz v obraze, fenomén found footage nebo home videa. Co tě na hře s médiem tolik fascinuje?
Found footage mě ve své době hodně ovlivnil, ukázal mi film jinýma očima a hlavně mě osvobodil. Ke každému filmu se snažím přistupovat specificky a podle toho také volím médium. Každý formát má svou vlastní náladu, své podaní reality, takže je střídám. Médium s sebou nese i jiná než vizuální specifika. Například GoPro je super v tom, že se dá lehce schovat. Díky tomu jsme mohli v jedoucí tramvaji tajně natáčet scény pro film ZMRD, aniž by kdokoliv z cestujících věděl, že se točí.

Nenasytná Tiffany je tvůj v pořadí dvanáctý film, byť první celovečerní, který obratně kompiluje motivy a témata načrtnutá v předchozí tvorbě. Cítíš, že jsi ušel kus cesty? Dokážeš sám popsat styl, který bys rád rozvíjel v dalších filmech?
Kdybych měl počítat všechny své filmy, tak jich je snad dokonce šestnáct, a každý další hotový film, je pro mě vždy kus cesty. Každý z nich mě posunul kousek dál a díky každému jsem si mohl vyzkoušet nové věci a poučit se z chyb. Pro autora je vždycky těžké sám sebe nějak vnímat, protože se nedokáže dívat na svoji tvorbu s odstupem. Ale myslím, že to všechno, o čem jsme si povídali, tak trochu vystihuje můj styl. Do budoucna bych se chtěl určitě věnovat právě práci s médii a zamyslet se nad vnímáním reality skrze ně. Ale možná mě mezitím potká ještě jiné téma, které si vydobude prvenství, a pustím se do něčeho úplně jiného. V současné chvíli jsem otevřen dalším možnostem.