Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Být náhodný kolemjdoucí po lužáneckém parku, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise Presleyho. Dala bych si pivo, chvíli postála a možná šla dál. Jenže já byla hodinu předtím ve Fait Gallery na komentované výstavě obrazů Františka Skály, která ve mně zanechala zvláštně klidný dojem spokojeného diváka, kterého bavily Skálovy třaskavé gejzíry barvené železitou hmotou, podivná božstva, létající hedvábí nebo neuvěřitelná zeď lámající světelný paprsek do namodralých barev. Jediným zklamáním bylo zjištění, že se ten materiál jmenuje zcela nepoeticky laminát. Skála nemá komentované prohlídky rád a nerad řeší proč, co a jak udělal a nejspíš i z toho důvodu je rozpačitý z komplimentů. Má pocit, že má něco vysvětlovat. A tak nezbývá než na sebe jeho tvůrčí osobnost nechat působit.

A možná i proto se mi daří zůstat na hudebním happeningu, který se podobá setkání přátel vzývajících jména jako Bob Dylan, Elvis Presley, Tom Waits i The Rolling Stones. Skála vyměnil elegantní košili z galerie za zmačkané oranžové triko, seděl uprostřed stage a užíval si své procítěné hraní. Vedle něj o něco zapáleněji řezal Petr Nikl do maličkatého ukulele, na kontrabas zahrál Šimon Jakubíček, který působil, že si právě odběhl z absolváku konzervatoře, sídlící hned za Ponavou, a Miroslav Černý doprovodil ansámbl na housle.

Skála sází na zastřený, nízko posazený hlas, o který se při prohlídce v galerii tak bál, že se neostýchal komandovat svou choť Evu, aby mu pravidelně nosila mattonku. S výslovností si hlavu nelámal. Jak sám zmínil, hraje převážně písně „závažné“ a když táhle brouká „až bude tvé hnízdo prázdné a tvá tabatěrka prázdná“, vzpomenu si na jeden jediný portrét na výstavě, kterým byl muž, který by mohl být stejně tak Presley jako Skála. A ze života malíře se v textech také dozvídáme, že „galerista prachy chystá“ anebo „nechám tě stát v obrazárně“. Třaskavou směsí v ansámblu Skály je však Nikl. Na stole vedle něj je sbírka podivných nástrojů a udělátek, které dominuje velké nafukovací prase. Nikl svou hravostí a vynalézavostí rozbíjí místy monotónní country/blues a dodává celému koncertu dynamiku. A jestliže je Skála experimentátorem na plátně, ve své hudbě je spíše konzervativní a zádumčivý, zatímco Nikl se nechává unášet náladou písní dál, chrastí vším možným, hladí bonga metličkami a nemilosrdně dře struny ukulele takřka k prasknutí.

A pokud koncert začal ironickým zpěvem à la Oldřich Nový, tak končí písní o chlápkovi, kterému „když bylo šedesát, začal mít kluky rád“. Skladba je nekonečná, ale na to jsme byli dopředu upozornění. Odcházím plná baladických nálad, dojmů z docela zdařile pojatých coververzí a smutku nad tím, že prasátko nakonec nezapískalo.