Anketa: Co dnes, co zítra? (2.díl)

Bude zítřek ve znamení spirituální obrody nebo zajetých kolejí? Druhý díl ankety se ptá hudebnic na jejich strachy i naděje, které měsíční karanténa přináší. Čeho v nastálé situaci využít, kde najít podněty a co mezi čtyřmi stěnami schází nejvíce? Chybí koncerty, večírky, přátelé i peníze. Na skládání je ale naštěstí času i inspirace dostatek, těšíme se na kreativní explozi.

Co ti zabírá největší část dne v době omezeného pohybu? Je pro tebe izolace dobrá pro tvorbu, nebo naopak potřebuješ kolem sebe cvrkot?
DMITRIEVNA: Poslední měsíc jsem pracovala na hudbě - domácí klid je to, co pro tvorbu potřebuju. Ale mnohem víc času než umění mi zabralo přemyšlení o budoucnosti, o mojí kariéře, o mých hodnotách, o společnosti, o roli státu v našich životech atd. Je to pro mě čas osobní změny. Zároveň se snažím informovat o současném dění a to nejen z mainstreamových zdrojů.

MEG JANDEROVÁ (MAGGIE'S MARSHMALLOWS): Tyjo, asi přemýšlení o tom, co zas/ještě snim. Stala se ze mě mistryně v toustování. Před měsícem jsem měla plány, kolik toho stihnu, hrozně jsem to ale proflákala. Skládání je pro mě hodně nadnesený slovo, ale jo, hraju a zaznamenávám si nějaký nápady, procházím poznámky s textama a snažim se připravit písničky na nahrávání. Jestli mi jde něco hůř než psaní hudby, tak je to psaní textů. Víc mi vyhovuje cvrkot, ale teď cejtim, že jsem nějakou pauzu nutně potřebovala.

TÁŇA LVOVSKÁ (MARGO, FIELDS OF GRAIN): Pro mě přišla karanténa tak trochu jako vytoužené volno v období velkého spěchu kolem školy, práce a hraní. První myšlenka byla, že konečně dodělám všechny resty a pustím se do všeho, co jsem dlouhou dobu odkládala. Co se týče restů, je to naprosto ideální, protože už se opravdu není na co vymluvit. Bohužel prvotní radost a optimismus po chvíli vystřídalo něco, co by se dalo nazvat úsporným režimem. Postrádám podněty z venku, na druhou stranu má člověk moc si plně zaranžovat svůj čas, což u mě běžně není zvykem. Tvoření v tomhle bezčasí je zvláštní.

TEREZA PAPÁČKOVÁ (LEBANON): Po pravdě?! Do včerejška jsem chodila na brigádu do divadla, pro které teď pracuju, renovovat kovové zábradlí, abych neumřela hlady. Co se týče skládání, je to pro mě složitější, v procesu tvorby nových věcí pro Lebanon jsme homogenní struktura. Potřebuju vlny a vibrace ostatních z kapely, abych vytáhla správnou polici, kterou si rozřežu do slok a zapálím. Ale vzhledem k tomu, že v téhle izolaci se mi naskýtá paradoxně trochu víc kontaktu s okolním chaosem (normálně nečtu zprávy a většinou jsem zalezlá někde v divadle, v backstage či jinde “pod povrchem”), občas zaznamenám, jak se i nějaká nová police zase utvoří, a většinou to teda není moc příjemný. Nicméně aspoň mám více možností pro samostudium nástrojů, které mám doma, zařídila jsem si na to koutek a snažím se tam sebe a všechny ty věcičky navštěvovat.

AMELIE SIBA: Snažím se hlavně pracovat na albu, které chci vydat v květnu. Pracuju na posledních úpravách písniček a zbytek času trávím s blízkými. Podle mě nic není jen černé a bílé. Pro mě osobně je těžké psát nové písničky, když jsem stále v tom samém prostředí. Na druhou stranu je moc fajn mít dostatek času na práci na hotových skladbách.

ALŽBĚTA TRUSINOVÁ (NĚCO NĚCO): Vím, že práce to není, protože čas strávený vyděláváním peněz stopuju do poslední vteřiny. Ale to nebyla ani před koronou a doufám, že nebude ani po ní. Nejvíc času mi zabírá spánek, který se z noci do dne pomalu přelévá, spím tak deset hodin. Což mě přivádí k myšlence, jestli těch proklamovaných osm hodin, co by měly dospělému jedinci stačit, není jen součást kapitalistických bájí a pověstí, co pomáhají udržovat tenhle systém v chodu. Karanténa přišla skoro na den přesně, kdy jsme s něco něco dodělali album. S druhou kapelou, Neřvi mi do ucha, jsme ho dodělali v lednu. Takže teď mám plánovanou tvůrčí pauzu aspoň do podzimu, kterou nepřeruší ani pandemie. Nechci něco říkat jenom proto, abych byla slyšet, a to, že zrovna nejsou koncerty, ještě neznamená, že už mám co říct.

VIAH: Konečně jsem si dokázala doma vytvořit správné nastavení ke kreativitě, díky čemuž jsem schopná začít tvořit hned v tu chvíli, kdy dostanu jakýkoli nápad. Kromě fyzické organizace svého okolí jsem se ale dostala i k mentálnímu úklidu. Jsem introvertní samotářka, za “normálního” chodu jsem chaotická a mívám málo energie, v karanténě mi ale Viah začala zase dávat smysl, protože je každý jednotlivý krok vědomý a promyšlený. Tímhle svým zpomaleným, ale soustředěným karanténním já se hodlám nechat inspirovat i do budoucna, je totiž šťastné.

VERONIKA ZEMANOVÁ (KALLE): Ačkoliv jsme to tušili, tahle situace mě utvrdila v tom, že hudba a koncerty jsou pro nás podstatnou součástí života. Částečně sice chodim do práce, ale jinak jsme doma, což je dost neobvyklý stav. Ale alespoň se zbavuju strašáků ve skříni, ke kterým jsem se dlouho nedostala, a to je vlastně dost očistný. Ačkoliv mi vadí, že nevím, kdy to celý pomine, tak mi tahle situace paradoxně dává klid. Čas najednou plyne jiným tempem. S Davidem máme už asi nastálo rozestavěný nástroje v obýváku, takže si často hrajem - jen tak, ale je fakt, že pro to pravý skládání nových věcí kolem sebe máme radši normální, rušnej stav.

Co uděláš nejdříve, až budou zrušena zásadní omezení?
DMITRIEVNA: Půjdu na techno party.

MEG JANDEROVÁ (MAGGIE'S MARSHMALLOWS): Podle toho, v jakým pořadí to budou uvolňovat. Kamarádi, točený pivo, koncerty, velký koncerty, největší koncerty a až otevřou hranice, tak odjedem pryč. Dva dny před vyhlášením karantény jsme měli jet na nějaký čas do Sarajeva a Řecka, z hodiny na hodinu jsme to museli zrušit.

TÁŇA LVOVSKÁ (MARGO, FIELDS OF GRAIN): Těším se, až půjdu na všechny koncerty, které se musely kvůli situaci přesunout na později (v tom lepším případě), nebo do kina a dám si pivo někde na sluníčku na zahrádce. Na to se moc těším.

TEREZA PAPÁČKOVÁ (LEBANON): Pojedu za svými přáteli a okoupu se v bazénu či jiné vodní nádrži. Prostě půjdu do vody. Bez roušky.

AMELIE SIBA: Určitě se těším na kamarády a práce na všemožných projektech. Až se všechno pomalu vrátí do normálu, zajdu někam na koncert. Chtěla bych uspořádat křest alba, to ale záleží na aktuální situaci.

ALŽBĚTA TRUSINOVÁ (NĚCO NĚCO): Řekla bych, že budu plánovat koncerty, křty desek, co se nestihly uskutečnit, například. Ale doufám, že nám jako občanům bude naznačeno aspoň pár dní předem, že se omezení chýlí ke konci. Takže v ten moment, kdy padnou, snad už budu mít všechno naplánovaný. V tom případě udělám asi večírek. Myslím, že pořádání večírků mi docela jde, a po kamarádech a rodině se mi už fakt stýská.

VIAH: Hned jak to půjde, zajdu do galerie, do divadla, nebo na koncert – těším se na tu blízkost a společný pulzování skupiny o více než dvou lidech.

VERONIKA ZEMANOVÁ (KALLE): Zajdu si na živej koncert s živýma kamarádama.

Co myslíš, že světu přinese současná pandemie do budoucna?
DMITRIEVNA: Vidím to na dvě možnosti: tahle a další krize, které bezpochyby přijdou, přispějí buďto ke globální spirituální obrodě, anebo k novým totalitním režimům. Lidi se rozhodnou, co je pro ně důležitější – svoboda, anebo bezpečí.

MEG JANDEROVÁ (MAGGIE'S MARSHMALLOWS): Přinese… Těžko hledat na pandemii něco pozitivního, ale ze začátku jsem trochu naděje hledala v tom, že tahle facka snad přiměje lidi přemýšlet o solidariě, vlastní zranitelnosti, o tom, jak můžeš najednou ztratit svůj komfort a plnej špajz těstovin tě nespasí. Že si možná uvědomíme i další globální hrozby a zkusíme s tím co nejdřív něco dělat. Že budeme solidárnější s lidmi, který neměli takovou kliku a nenarodili se do podmínek, jaký máme my. Lidstvo si nechystá úplně hezký časy, tohle by mohla být příležitost se zastavit, uvědomit si to a začít s tím něco dělat. Je to ale asi naivní a dopad může být i úplně opačnej, že kvůli řešení akutních existenčních problémů budeme odsouvat to, co teď ještě nehoří. Snad to přečkáme s co nejmenšími šrámy.

TÁŇA LVOVSKÁ (MARGO, FIELDS OF GRAIN): Strašně bych si přála říct, že přinese nějakou změnu, zásadní změnu k lepšímu. Poslední dny mě nepřestává fascinovat ticho v Praze, to naprostý zpomalení všude kolem… Ale bojím se, že se nestane vůbec nic.

TEREZA PAPÁČKOVÁ (LEBANON): Vlastně u mě převládají spíš obavy, jestli ty optimistické reformní prognózy, co se ke mě dostávají, mají opravdu šanci a jestli budou mít předpovídané následky. To, že jsme se celosvětově nadechli, bylo fajn, snad se třeba i těm, kteří to nejvíc potřebují, dostatečně okysličil mozek a nezapomenou na to, na co přišli doma v karanténě. V globálních věcech jsem stále v konstantní paranoii.

AMELIE SIBA: Myslím, že se všichni alespoň trochu učíme vážit si věcí, které jsme brali jako samozřejmost.

ALŽBĚTA TRUSINOVÁ (NĚCO NĚCO): Já se popravdě hrozně bojím, že nic. Karanténa byla vyhlášená v neděli a já si pamatuju, jak jsme si ve středu předtím na rodinným obědě zkoušeli představit, jaký by to bylo, kdyby přišla. Možná mám nedostatek fantazie, ale vůbec mi to nešlo. A pak k tomu došlo. A my se prostě vídat přestali, i když to dřív bylo nepředstavitelný. Proto se bojím, že člověk si fakt zvykne na všechno a až ta opatření skončí, co nejrychleji všichni hupsnem do starých kolejí (i když já se o svých deset hodin spánku připravit rozhodně nenechám).

Kdybyste se zeptali, co si přeju, aby světu přinesla pandemie, bylo by to nalití peněz do zdravotnictví a školství a důstojných mezd pro všechny v těchto odvětvích. Home office jako norma. Zkrácený úvazky jako norma. Flákání se po venku jako norma. Konec schwarz systému. Silnější sociální stát, omezení nebo zrušení air bnb. Celosvětově… No, co k tomu dodat, snad jen Revoluce!

VIAH: Lidi z toho vyjdou silnější, uvědomíme si svoji schopnost adaptace na extrémní podmínky. Umělecká sféra, zejména ta česká, si je teď vědomá své křehké role v rámci společnosti, což je způsobené dlouhodobě zakořeněnou finanční podhodnoceností kulturního průmyslu. Doufám, že společnými silami zvládneme přijít na efektivní řešení, aby se i v budoucnu takovým situacím dalo předejít a aby umělci na volné noze, živící se zejména živým uměním, neztratili ze dne na den veškeré příjmy.

VERONIKA ZEMANOVÁ (KALLE): Je dost možný, že se svět změní. Pandemie přinese nový platformy, mimo všechno ostatní i v kultuře. Nevím, kdy tohle pomine a kdy zas něco přijde, ale právě kultura je dost křehká a změny budou znát. Pro mě se ale živýmu koncertu stream prostě nevyrovná.