Asfaltová palačinka pro královnu lakrosu

Po vydařených oslavách dvacátých narozenin s názvem BE TWENTY se dramaturgové klubu Roxy (Lenka Senová) a NoD (Adam Halaš) rozhodli vytvořit z této unikátní akce tradici a přichystali pro své příznivce další týdenní hudební a divadelní žně - BE TWENTY ONE. Mezi pečlivě vybranými gratulanty byla i divadelní skupina Spitfire Company, která naposledy odehrála své úspěšné představení Nedotknutelní.

Taneční divadlo na motivy románu Virginie Woolfové Vlny staví na výjimečných výkonech performerů v choreografii Jiřího Pokorného (Nederlands Dance Theatre). Co všechno se dá stihnout, než dohraje jedna deska? Jak manipulativní je tango? Napadlo vás někdy, že vinylová deska vypadá jako asfaltová palačinka?

Miriam (Markéta Pacovská) touží po rozkoši. Touží se vyrvat z kořenů a hledat dobrodružství za zavřenými dveřmi. Není ale tak volná, jak by si přála být. Její život je nekonečnou sérií útěků a návratů. S vlastním uspokojením nachází Ale I Dno Slasti.

Filip (Robert Janč) nechává Miriam odcházet a přicházet, protože jí nemůže odolat. Stará se o autistickou Josefínu, která mu po Miriam zůstala. Je důležité míti Filipa.

Josefína (Miřenka Čechová) chce hrát lakros a jít na kolotoče. Na labutě a hlavně na tu černou – to je královna. A ona je taky královna. Královna lakrosu.

Aby mohl na scéně zavládnout klid, musí vždy jeden chybět. Tři jsou dav. Svatá trojice je pravděpodobně tou jedinou trojicí, která je schopná v tomto počtu efektivně koexistovat. Bezstarostná hra Josefíny a Miriam se odehrává bez Filipova dozoru, naopak Miriam a Filip nechávají Josefínu za zavřenými dveřmi, aby si mohli podlehnout. A i Filip s Josefínou prožívají své tragikomické chvilky pouze za nepřítomnosti Miriam.

Stísněnost bytu, ve kterém spolu všichni stráví jedno červnové nedělní odpoledne, je na scéně vyjádřena obdélníkem, do kterého jsou promítány symbolické obrazy, zachycující vnitřní svět aktérů a umocňující jednotlivé scény (motiv dveří, provaz, na kterém Josefína balancuje, světelná pole, vyplňující prostor obdélníku a vytvářející dojem herního plánu pro rozehranou partii). Všichni tři si tak často šlapou po svých představách a myšlenkách.

Velmi mě potěšila citlivá práce s animacemi (Michal Kubíček), které byly nedílnou součástí jevištního děje, ale nestrhávaly na sebe pozornost. Je znát, že byly tvořeny spolu s představením a ne do něj následně našroubovány. Nutno vzdát hold režisérovi (Petr Boháč) i hudbě, originálně složené pro tuto příležitost (Jan Kučera), na scéně zhmotněné ve formě gramofonu, který také podléhá všudypřítomné manipulaci v rytmu tanga.

Zvlášť silnou pro mě byla scéna se smršťovací fólií, kterou Filip omotává obě ženy, stojící v krajních rozích sdíleného obdélníku. Je to jediná chvíle, kdy je Filip pánem situace a může tak svým trýznitelkám oplatit způsobené příkoří. Zároveň skvěle demonstruje, jak zhoubný vztah mezi Miriam a Josefínou je. Oslepuje je, dusí je, činí je nehybnými. A nedá se z něj tak snadno vystoupit jako z igelitové krusty. Na celé scéně je ale i cosi komického. Josefínin nekonečný proud proseb, směřovaných k Filipovi, mě díky její dikci a razanci proti mé vůli rozesmál. Naštěstí jsem nebyla jediná, kdo v hledišti potlačoval smích.

Definitivnost dodala celému představení zvláštní nádech. Při závěrečné děkovačce bylo hlavně na Miřence Čechové vidět dojetí. Z kontrastu mezi v tu chvíli křehce působící performerkou a její strhující interpretací Josefíny, která byla v rámci svého handicapu silně manipulativní a urputná, jsem měla zvláštní radost. Kontakt s lidskou stránkou po nadlidském výkonu potěší.

Tomuto představení nehodlám nic vytýkat. Na Nedotknutelné mi prostě nesahejte!