bro | Články / Offtopic / / Lyrix | 24.09.2012
„Ty asi moc nemusíš nové desky, co?“ Se známým lustrujeme moji databázi empétrojek a kdykoli se u některého jména zastavíme a rozbalíme podsložky, doporučuju převážně desky čtyři až devět let staré. Asi diagnóza. Hned zezačátku jsme se tak dostali k jedné z mých nejoblíbenějších desek z roku 2007. Eponymní velký debut A Place to Bury Strangers (Killer Pimp Records). Na Exploding Head (Mute Records, 2009) kašlat. Prý chystají další desku. Na tu taky kašlat. Akurátnější úder na solar, jak texty, tak sonickou rozervaností, se u nich naposledy konal před čtyřmi lety. (Loni na OFFu měli jediné štěstí, že jsem chytil nostalgickou slinku, které nevadilo, že čelisti jinak nemají co žvýkat a nudí se.)
Kapelu Olivera Ackermanna nejlépe vystihuje termín lůzři. Věčný support větších jmen, odchod basáka Jona MOFO Smithe kvůli svazku manželskému, neštěstí (nebo spíš jalovost?) filtrované v textech. Počkat, na tomhle že staví shoegaze? Někde tady kolem jsem to četl. Takže jo. Debutová deska se dočkala řady reedic, které se pokaždé poměrně rychle vyprodaly (ke dnešnímu dni šlo o čtyři řady).
It’s summer time
As the clouds passed by
Calling your name
It’s all the same
(Missing You)
Přemýšlel jsem, ke komu by se Ackermann nejlépe hodil, a bezkonkurenčně nejlíp mi z toho vylezla Julie Christmas: „Everytime I think of pushing you down the stairs/ I lick/ My lips.“ Jo, tak na něj. Být Ackermannova holka, což se mi zatím ani na chvilku nepoštěstilo, neustále se o něj bojím. O nás. O sebe taky. Úchyl, vztahový závislák, nepochybný stalker, potenciální vrah z lásky (jelito je vášeň), schizoid. Alespoň co se textů týče – a vzhledem k faktu, s jakou maniakální přesností, leč šikovnou reformulací, dokolečka opakuje to samé, nepochybuju o tomhle Hydeovi. Pocity se zdají rozdílné – jsem sotva zamilovaný, miluju pevněji než skála, odcházím, odcházíš, nechávám tě odejít, buším –, ale tenhle parchant je jenom jeden. A manipuluje náramně. Moc bych se divil, kdyby byl tracklist desky poskládaný náhodně nebo podle jiného klíče, než je lyrické vyznění skladeb.
Ackermann, vzor 2007:
* miluju tě * miluju tvoje kamarády * bolí mě vidět tě odcházet * nikdo tě nemiluje jako já * občas jsem rád sám, ale to říkám jen teď * jsi pro mě všechno * NIKDO TĚ NIKDY NEBUDE MILOVAT JAKO JÁ!! * bolí mě vidět tě odcházet s kamarády * jestli tohle nebude trvat věčně, je to a priori špatně * bolí mě sledovat, jak mě přestáváš milovat * odcházíš? tak to nevím, proč bych měl zůstávat * TEĎ TI DÁM SEŽRAT SVŮJ SMUTEK!! *
Pak se začínají dít věci, viď.
Nejběžnější motiv: obklopující masa. Ať už nebe („On the golden sky/ Didn’t have to try/ To fall in love“), moře/oceánu („I see you look around/ You’re staring, staring out to sea/ [...] With every kiss, I drown/ I feel my body fading to dreams“) nebo těla („I want to beat you in/ I’ll make you feel my sorrow/ I want to take you out/ I’ll come find you tomorrow“ – aneb kroužím kolem tebe lépe než ryby při spánku Tlustého Louieho). Jistota takového pohlcení vykupuje nejistotu obětovaných citů. Když ti chci začít věřit, musím na to jít touhle myškou, jinak svoje pochyby neumlčím.
Jediný schválený pohyb: pryč. Směr neurčen, hlavně ze středu. Nic statického se nepřipouští, ač po tom jediném Ackermann touží – po sdíleném nepohybu. Jsem sám (= špatně), čumím na nebe a najednou mi chybíš. Chci tě milovat, a tak se zamiluju (= strašně dobře). Padám. Jsem s tebou (= dobře), chci to tak navěky, ale vím, že to nepůjde (= strašně špatně). Podobně dopadá pokaždé. V horším případě tedy končí jako němý pozorovatel sebe samého, v lepším se stává komentátorem celého průběhu, ale není schopný zasáhnout. Až na výjimku.
V písni To Fix the Gash in Your Head se odkope. Zmlátím tě, abych tě opravil. Trpím, budeš taky. Nebudeme (se) litovat. Jako protikus My Weakness později v albu: „I know you’re mine/ I can’t believe I feel this way/ I’ve got the spirit inside me/ I know it can’t be, can’t be wrong/ I know it keeps me, keeps me strong.“ Celé je to tvoje vina, nechej se dobít. Domácí násilí na šest strun a automatického bouchače.
Celá deska je jako houpačka. Série střepů, které vedle sebe fantasticky rezonujou, jako mozaikový obraz narážení na kůl (vyskládaný na stěně zazděné místnosti Skleněné louky). Vyberte si několik poloh prkýnka, ode dna až k oblakům, rozvrstvěte spektrum mezi lásku až nenávist a víte přesně, kde se pohybujeme. Manipulace s jediným účelem, udržet si ji. Tebe. Záleží, jak moc se necháte pohltit.
I’ll take a picture
A picture of your smile
I’ll take that picture
Just to make it last a while
(Another Step Away)
Jestli jsou tyhle texty směřované jediné osobě, hořce ji lituju. Jestli jde o čistou abstrakci, jsem značně znepokojený. Obousměrně jsem za takového textaře vděčný, není snadné nepohodlně se dotýkat triviálním jazykem. A proč Julie Christmas? Je to jednoduché. Ta by Ackermanna rovnou sejmula. Nebo si s ním nikdy ani nezačala.
Vyšlo ve Full Moonu #20> / 2011.
apx 22.09.2012
Minule Cop Shoot Cop, teď Firewater. Dává to smysl, nebo se budeme hned v druhém dílu seriálu opakovat?
bro 15.09.2012
První díl seriálu „textů o textech“. Čítankový seminář pro dospělé. Texty, které se dají poslouchat, ale klidně i číst.