Texty Firewater: V pohodě, je to jenom zlomené srdce

Firewater je kapela Toda A, kterou založil v roce 1995 s myšlenkami a hudebními nápady, které Cop Shoot Cop občas jen nakousli, ale nikdy nepřekousli. Za svoji stylovou rozežranost zaplatil mj. tím, že se od nich odvrátila většina fanouškovské základny, která jim všechny ty gypsy, klezmer, jazz a ska vlivy neodpustila, a také sérií nekonečných problémů s vydavatelstvími, pro které nebylo nové hudební směřování dost sexy. Se svým world-punkem slavili Firewater vrtkavý úspěch prakticky jen v Evropě, jejíž některé státy byly pozoruhodným dechovkovým virem krátce nakaženy, ale sláva a nesmrtelnost z toho nikdy nekoukaly. Tod Ashley urputně tvrdí, že mu na tom nezáleží, ale pravda je, že jakmile se začnete živit jako hudebník a žádný jiný příjem nemáte, umíte si spočítat, že nájem neprodanými cédéčky nezaplatíte. Tod, tehdy ještě v New Yorku, měl jako bonus spoustu jiných problémů všeho druhu a ty, když v roce 2005 kulminovaly, vyřešil tak, že se sebral, prodal byt a všechno, co měl, a utekl na „konec světa“. Původní plán cestovat z Indie do Turecka se nakonec protáhl na tři dlouhé roky v Thajsku, Pákistánu a Indonésii, kde vznikla zatím poslední deska Firewater, Golden Hour.

Věděli jste, čemu se říká „zlatá (hodina)“? Je to období před západem slunce (nebo také těsně po jeho východu), které mají rádi fotografové, ježto světlo vytváří hezké efekty a údajně se v něm nejlépe zachycuje krajina. Tod A říká, že tuhle denní dobu má nejradši: „Můžete si dát drink, pozorovat západ slunce... A doufat, že druhý den zase vyjde.“ Má to ale ještě i jiný význam, kterého si je sám autor plně vědom: je to krátká doba po nějakém težkém úrazu, kdy se rozsekne, jestli budete žít, nebo umřete. Znají to lidi ze záchranek a úrazovek. Poslední deska Firewater není o tom, jak udělat hezkou fotku. Golden Hour, stejně jako zlatá hodinka, je o smíření se životem. A taky o naději. Ne, horší klišé jsem bohužel nevymyslela! „When you‘re lying in the soft arms/ Of a silent ambulance that's speeding/ And you‘re trying to tell the doctor that it's only a broken heart.“ Možná že totéž se snaží Tod A říct i fanouškům: je to jenom zlomené srdce.

NENÍ TO JENOM ZLOMENÉ SRDCE
Texty celé desky se točí kolem tří hlavních motivů a není třeba příliš číst mezi řádky. Když metafory, tak čítankové, cynická upřímnost. Za leitmotiv celého alba, původ jeho vzniku a také důvod odchodu z New Yorku označuje Tod A nesouhlas se zahraniční politikou George W. Bushe, který přerostla do pronikavé osobní nenávisti. Nepochybně ano. Otevřeně útočí a vysmívá se v úvodní Borneo: „Got a monkey for a president/ And a head all filled up with cement...“ nebo v singlu Hey Clown: „Every time I see you on my TV screen/ I wanna disappear or run and scream/ And your existence is the worst bad dream/ that I ever knew...“ Ne že by kdy Tod A na svých deskách vyjadřoval spokojenost, ale teprve na Golden Hour, daleko „z vlivu“ USA, pocítil i jistý druh zadostiučinění, což promítl nejen do textů, ale i své dikce a dal si záležet, aby bylo dobře slyšet okázalé pohrdání a pevně zatnuté zuby.

I'm gonna set my sails for the virgin soil
You know I don't wanna die for the price of oil
I wanna watch the sun set every night
I‘m gonna fall alseep in the cool moonlight
(Borneo)

Je jasné, že obě skladby vznikly na samém začátku cesty, dost možná ještě v letadle do Indie. Jsou povrchní (z podobně laděné Already Gone, kde Tod A ještě poměrně nadějně pálí mosty, jen zmizel Bush) a v zásadě velmi prvoplánové, jako první, bezhlavá reakce. Ale dejte své pomstě čas a... vzniknou Electric City, This Is My Life nebo Three-Legged Dog. Čím víc západů slunce, tím víc času na přemýšlení, hluboko zasuté vzpomínky a popíraný stesk. Jakýsi status „samozvaného vyhoštění“ a osud steinbeckovského tuláka prostupuje celým albem mnohem silněji než politická nota, hořkost některých pasáží je téměř nesnesitelná, z dálky mává zdánlivá rezignace. „Well I lost my home and I lost my wife/ This is no joke, yeah, this is my life/ This is my life,“ říká v This Is My Life s odzbrojující upřímností, ale dobře ho kryje „rozjuchaná“, tanečně laděná muzika; Three-Legged Dog zase doprovází ironie a sarkasmus: „Yeah I've been down so long that coming up is giving me the bends/ And I'm so goddamn lonesome, I count enemies as friends/ And every day I chase my tail and wonder when it's gonna end/ For this three-legged dog on the roam...“ Je to legrace, ale není to legrace. Není to vtip, ale je to vtip. Tenká hranice mezi smutnou realitou a skutečností, že „sorrow“ a „tomorrow“ se rýmují, je najednou nějaká... vratká.

Jistý problém s albem Golden Hour můžou mít lidi, co se potřebují (nebo podvědomě chtějí) s něčím ztotožnit, s osudem, s vlastním zážitkem, s nějakou povahovou vlastností, což je v případě Todových textů mnohdy nesnadné. Asi se vám na prahu čtyřicítky nestalo, že byste utekli tisíce mil od domova kvůli prezidentovi a nehezkým konsekvencím rozvodového řízení. Asi jste nezahodili svůj život a nezkoušeli začít nový někde v Indii. V určitých momentech není Golden Hour víc než jednosměrná terapie, sebereflexe v lítosti, slabosti a pocitu něčeho totálně zpackaného. Až tady přihořívá.

You don't have to be a soldier to fight but you'd better have a killer in you
You don't have to be a poet to die - it's the little things that kill you
Everybody gets a bad break, a little hit of pain and sorrow
Just forget about tomorrow - keep on singing...
(Electric City)

MOŽNÁ TO PRAVDU JE JENOM ZLOMENÉ SRDCE
Grande finale. Pravda o samotě. Pravda, jak známo, bolí; samota ne nutně, ale osamělost už docela jo. „...And deep down you know/ There's gotta be a better life for us/ Than drifting like dust through an hourglass/ Waiting for our blood to congeal...“ V písních Some Kind of Kindness, Paradise nebo 6:45 (So This Is How It Feels) mizí hry na hrdinu a i hořkost najednou osaměla. Rok má 365 dní a to je sakra hodně západů slunce. A ty vás omrzí. I chlast vás omrzí. Vztek se otupí a hořkost zhořkne. Čím víc je něco hezký, tím víc je to cizí. Feels Like the End of the World. „And every word I never spoke dies like a spark smothered in smoke/ Pulled from the glow of a shitty cigarette/ And I probably should shave and dig myself out of this grave/ But I can't go/ No, not just yet.“ Protože drinky, drinky jsou tady tak levný. A taky nevím, co se svým životem.

Dlouhé měsíce byla mojí nejoblíbenější skladbou 6:45 (So This Is How It Feels) s opakujícím se motivem času a několika zvláštními obraty, které přece jen znějí trochu jinak než příkře výkladový zbytek desky („She's just the end of a melody that sings to me of you...“ nebo „I'm still alive but as the papers have assured me I won't be for long...“ nebo „So this is how it feels, to catch your face in a broken glass and know that that's what's real“ – pravda o Todově životě na stříbrném podnose), ale možná ještě lépe dokázal zklamání prodat v hříčce Paradise. Zpověď, volání o pomoc? Sám sobě knězem i psychoterapeutem. On topic: že Toda srovnávají s Tomem Waitsem není zas takový nesmysl, jak se zpočátku zdá.

So hold me close 'cause I feel I'm falling apart
Alone in the dark, heaven knows
Take my hand 'cause I feel I'm floating away
Can we ever win? Somehow, someday ...
(Paradise)

Na albu Golden Hour je skvělých několik věcí. Odkazy k abstraktním starším textům a obecně Todově povaze (osamělost a samota jako dva různé, různě zoufalé stavy, svět, ve kterém neexistuje „zítra“, jakýsi duchovní protest) získávají v novém kontextu nepoznaný druh pravdivosti. Deska vypráví příběh – roztříštěný ve své roztříštěnosti, ale zkuste vytrhávat z kontextu: pořád to bude dávat smysl. A nakonec, pojmenování skutečnosti. Mohla by to být fikce, ale všechno je to pravda. „And you're trying to tell the doctor that it's only a broken heart.“