A Banquet: Gotika, aristokracie, třpyt & špína velkoměsta

Druhý díl seriálu o vizuální prezentaci českých klubových kapel pokračuje na trochu jiné vlně než ten předešlý, v němž jsem zpovídal Kaye Buriánka ze Sunshine. Tentokrát se nedržíme pouze vizuálu alb, ale jdeme do šíře, k promo fotkám a k image jako takové. Otázky míří k eklektické futu-rollové partě A Banquet, která se v tomto ohledu přesunula od horrorovské dekadence k osobité reflexi temné elegance velkoměsta. Kluci mají (na naše poměry) vymakané webovky, které nebaví grafikou, ale vyčerpávajícím info materiálem a snadnou dostupností fotek, videí atp. V biografii se lze dočíst, že „(…) nám rozhodně není jedno, co si na sebe vezmeme. Typické jsou pro nás skinny jeans, černá barva a divné účesy.“ Kromě frontmana Mathieua odpovídal i basák Michael.

Názvem kapely jste se inspirovali u Rolling Stones a Bloc Party. Jak na vás působí třeba obal poslední desky Bloc Party Four? Čtyři hypnotické kruhy, co můžou a taky nemusí znázorňovat čerstvě nabytou energii a symbiózu čtyřčlenný kapely.
Mathieu: Má to velkou sílu, je to svým způsobem magický a navíc se s tím dá i skvěle graficky pracovat dále – výborný.

Booklet k vaší debutové desce Breath vytvářel tatér a malíř Musa. Rázně koresponduje s obsahem desky i s image kapely, vidím velkou porci temnoty, chladu, přirozené křeče, ale i melancholie a bolesti. Na základě čeho jste si vybrali právě Musu?
Mathieu: S Musou jsme se osobně neznali, ale jeho tetování jsem znal už dlouho. Já jsem je na netu obdivoval, hrozně se mi líbí jeho styl. Potom jsem s ním četl rozhovor, že teď spíš maluje, a náhodou narazil na jeho web s ukázkama. V té době jsme zrovna hledali něco, co bychom použili jako vizuál k desce, a z jeho prací jsem byl nadšenej. Tak jsem se s ním spojil, zašli jsme na pivo, dlouho kecali a nakonec jsme se dohodli, že něco „zkusí“. Když jsem to pak viděl, byl jsem hrozně šťastnej, protože přesně takhle jsem si to představoval. Některý věci se prostě přihodí takovou zvláštní shodou náhod v rychlym sledu, a to bývá obvykle nejlepší.

Někde jsem četl, že by sis přál, aby si posluchači bookletem Breath listovali jako sbírkou básní. Čteš ty sám nějakou současnou poezii nebo se vracíš ke starším věcem? S poezií a tě spojují tvoje texty, ale i Musa, jehož práce jsou vidět i na coveru sbírky básní Martina Šindeláře.
Mathieu: To je pravda, vždycky se snažím dávat do textů více významových rovin. Když mi potom někdo napíše, že se mu texty na desce líbí a hledá si v tom svoje významy, je to pro mě velká odměna. Ještě větší je, když si je s tebou lidi zpívaj, to je nejlepší pocit. Jinak současnou poezii moc nečtu, „panelákoví Ježíši“ atd. se mě moc nedotýkají. Mám nejradši prokletý básníky Rimbauda, Verlaina, Baudelairea, Villona nebo z českých Sovu, Březinu, Dyka, Gellnera. Je toho spousta.

Viditelně vám záleží na tom, jak vypadáte na pódiu a jak celé představení působí na posluchače/diváky. Proč si ale myslíte, že v dnešní vizuální době je stále pro některé interprety těžký (a možná i nepříjemný) přiznat, že jim to ukradený není a nikdy nebylo?
Mathieu: Možná je to svým způsobem takovej obrannej reflex, ono je vždycky snadnější něco shodit, než přijít s něčím vlastním a stát si za tím.

Michael: Asi to vychází z místního undergroundu, kterej ti bude donekonečna tvrdit, že záleží jen na hudbě/textech. Starší generace, který poslouchaly hudbu v 60., 70. a 80. letech, v drtivý většině nikdy neměli šanci tehdejší kapely vidět, což fakt, že na image nezáleží, jen umocňuje. Je to i v tom, že je tu furt hroznej rozdíl ve vnímání zahraničních kapel, který image můžou mít, protože jsou to „angláni/američani/atd.“, ale ty jako kapela, která funguje v nějaký místní scéně, na to nemáš a seš nutně namistrovanej.

Promo fotky a vůbec veškerý vizuál z období vašeho EP Kiss The Night! má goticko-aristokratický nádech. Pracovali jste s tím záměrně? Vidím v tom velkou spojitost s teatrálním obdobím první desky The Horrors Strange House. Zlověstná černá, líčení, vlasy v očích, ponurost a zároveň disco třpyt a zábavná dekadence.
Michael: Jasně, jejich desky Strange House a Primary Colours nás v tomhle období dost ovlivnily, hudebně i vizuálně, ale už tehdy jsme se snažili vytvořit něco vlastního, neudělat jen českej plagiát Horrors.

Mathieu: Obecně nás tahle kombinace jakýsi aristokracie a třpytu v kontrastu se špínou od začátku bavila.

Střih. Nová scéna, nová lokace.
Otázky se stáčí ke Kristýně Erbenové, což je mladá fotografka a holka s velkou budoucností, která nafotila promo ke zmiňovanému EP Kiss The Night!.

Fotky pro Kiss The Night! jsi inscenovala sama? To prostředí působí jako bezčasí na divadelních prknech.
Kristýna: Kluci měli dost jasnou představu o své image, takže oblečení, make-up a doplňky si šéfovali sami. Předem jsme to probírali s Mathieuem, sám mi posílal nějaké věci, které se jim líbí, abych měla něco pro inspiraci a mohla vyčíst styl a vkus. Fotili jsme v opuštěném „zámku“ nebo spíš starší usedlosti, kde bylo hrozně moc místností a rekvizit. Sama jsem obhlédla situaci, společně jsme vytipovali místa a nafotili pár variant. Zásadní práce byla se svícením, no a potom postprodukce, finální úprava fotek tak, aby k nim co nejvíc seděly.

Jak se na ty fotky díváš s odstupem času v porovnání s novějšíma věcma?
Kristýna: Ty novější fotky k desce Breath mi stále zapadají do jejich stylu, který byl tenkrát vyhrocenější. S postupem času se jejich vizuál zaoblil a zjemnil. Ale to je dobře, protože novější promo je mnohem přístupnější a rozhodně ne tak temný.

Střih. A Banquet.

Myslíte si, že jste celkovou image někam posunuli? Od Kiss The Night! k Breath to máme dva roky. Přijde mi, že jste od gotického feelingu přešli k jakýsi stilizovaný civilnosti. Už v tom není tolik magie, ale něco z atmosféry odvrácený strany současnýho velkoměsta (viz videoklip k Far Away nebo promofotky doprovázející Breath).
Michael: Vnímáš to správně. Pro mě je deska Breath takovej odraz velkoměsta, jeho ruchu a života v něm. Kiss the Night! bylo víc garážový, niternější a temnější, odráželo tehdejší fázi kapely.

Která kapela vás baví svou vizuální prezentací?
Mathieu: Vnímám to podle různých žánrů, v Čechách maj skvěle udělanou koncepci Cartonnage - hudba, kostýmy, vizualizace, grafika CD, všechno je bomba. Nebo Tata Bojs, kteří přichází s netradičníma věcma. Na druhou stranu jedním z nejlepších letošních koncertů byli The Afghan Whigs a ti prostě neměli nic extra, jen vzorovanej koberec na stagi, všichni v černym a bylo to perfektní, sedělo to k tomu, co dělají, a to je důležitý.

Vladimir 518 v jednom pořadu tvrdil, že „Kytarista, kterej má výbornej riff a text, bude fungovat vždycky, ale pokud se bavíme o nějaký nadstavbě, tak čím víc smyslů umělec zasáhne, tím je to lepší.“ Souhlasíte s tím? A snaží se A Banquet o to samé?
Mathieu: Souhlasím. Určitě se o to v nějaké míře snažíme. Vždycky se to ale hlavně musí líbit nám. To znamená vizuály, oblečení, grafika, to všechno jsou věci, který doplňují celkový vnímání kapely. Pořád to ale musíme být my. Když přijde někdo s něčím, co se nám nezamlouvá, tak to neděláme. Jasně že když se člověk dívá zpětně, něco by udělal jinak, ale i to, co už se ti teď nemusí 100% líbit, je součást cesty. My vždycky chceme, abychom ve chvíli, kdy něco vychází, s tím byli maximálně spokojený v rámci možností, který jsme měli.