Beach celebration - oslava na pláži (Beaches Brew Festival)

Člověk nemá hníti na (jednom) místě, proto jsme se s crew rozhodli nasát inspiraci a mrknout na strunu vychvalovanému festivalu Beaches Brew (sedmá edice), odehrávájícímu se zadarmo na pláži v italské Marina di Ravenna.

Dbaje dobrých rad organizátorů, zvolil jsem za pár zlotých cestu letecky přes Boloňu – krásné město, milí lidé, skvělé jídlo a teplo jak v pračce na 60°. Navíc jsem se předladil na „warm upu“ v podobě italské popové hvězdičky Colapesce v rámci filmového Biografilm festivalu. Vlakem do Ravenny a autobusem do Mariny di Ravenna, to už se musíte chtít ztratit.

Warm up Beaches Brew odstartoval v přístavu – míchání publika s umělci, „neviditelné“ a neotravující security a podobně, to považuji v roce 2018 za indie standard. Díky volnému přístupu veřejnosti se mezi příznivce různých alternativ a indie vmísili lokální, rodinky, turisti nebo vyznavači italo diskoték, ale vládla rodinně pospolná popoledně nedělní, vlastně pondělní líná atmosféra. Vyzvedl jsem u sympatických pořadatelů support wristband (za čtyřicet euro kombo šesti drinků, lehátko na pláži, plakát a potištěný ruksak) a usazen na molu sledoval dění na pódiu i mimo. Těžko říct, co bylo zajímavější. (To platilo pro všechny dny.)

Příjemný folk Tomjach následován příjemným popem holandských Amber Arcades; Američané křížící Beatles a pos punk Omni (letos na Creepy Teepee) mne už tak nebavili, ovšem ohlas měli slušný. Dánsko-finská Liima (ex Efterklang) nadchla ambientně popovým oparem prvních písní (David Copperfield, Life Is Dangerous, Always, 2-Hearted), ale jako by se vystříleli, nadšení postupně opadávalo a místo katarze se dostavila lehká nuda a nezájem. Škoda. Ovšem zpěvák se mohl uděkovat. Místo dj after party spadly tři kapky deště a všichni se rozprchli; dorazili kamarádi, tak jsme si v přístavu udělali private party.

Vynecháním prvního dne na pláži byste o nic zásadního nepřišli. Vyzdvihněme Sudan Archives, kombinace elektroniky, hip hopu, r&b, popu a živých houslí, údajně tam moc muziky nebylo, ale z lehátka u moře se to poslouchalo hezky. Zbytek nenadchl, neurazil, takové to „domácí šmrdláníčko“, které slouží jako kulisa a podkres k nekonečným debatám a rozjímání. Ostatně kamarád Líba hovořil nikoliv o festivalu, ale o oslavě. A hudba oslavu doplňovala.

Většina účastníků se srotila v přilehlém kempu Beaches Brew village, kde zněl punk a garážový rock. Já zvolil hotel v Marině di Ravenna, což znamenalo asi třináct kilometrů pěšmo denně, dvakrát tam a dvakrát zpět. Vzhledem k rovné cestě už vím, jak se cítí křeček běhající v kole.

Odpoledne jsme vyráželi na oběd přímo do areálu pláže Hana-Bi (různé těstoviny, tuňák steak, mušle, mořské plody), všechno luxusní, ceny příjemné. To se týče i samotného festivalu, byť třetinka Punk Ipy za šest euro nepotěší, ale vzhledem k turistické oblasti a při vzpomínkách na odírání na některých našich „wanna be indie“ festivalech, v pohodě. „Low budgeťáci“ a nejen oni to stejně nakonec vyřešili všelijak. Poobědové koupání na prakticky prázdné pláži za soundu zvukovek a ambientu moře, mého headlinera.

Program se západem slunce každý den obsahoval cirka pět vystupujících. Druhý den začal pozitivně rock and rollem a skvěle zpívající Mattiel, poté rozjímání na místě setkání „under the bascet case“ a konečně pořádné rozproudění krve v podobě punkových Downtown Boys. Stage diving nebyl na Roof stage možný, tak vzal dav zavděk crowd surfingem a křepčením, zklidnění do noci přinesl kytarový psychedelický chillout Khruangbin na druhé Beach stage. Nevím, zda to bylo středou, ale většina z nás šla spát v pozdních ranních hodinách.

„Ty vole, Colours 94, vemte si batikovaná trika a korálky,“ říkám přátelům v nadsázce k arabským etno zvukům Rizan Said, které k nám doléhaly do kempu, kde jsme grilovali dobroty. Musím se jim omluvit, to, co z dálky znělo jako full kapela, bylo poctivě sekáno na klávesy. Scénu závěrečný den započali Nadah El Shazly & Band, arabský teskný zpěv, noisová experimentální elektronika, živé nástroje – konečně trocha weird soundu, po němž jsem toužil, přeci jen, nejen chlebem živ je člověk.

Únava byla značná a musel jsem se přemlouvat, abych vydržel i vzhledem k tomu, že mě tvorba Tune-Yards vždycky iritovala přeplácaností a redundantností. Ve trojici začali funky a vrstvením vokálů, tak jsem si říkal, že když jsem vpředu a uprostřed a nechce se mi tlačit ven, že to nějak přežiju. Chyba lávky. Tune-Yards (letošní Pohoda se může těšit) skvěle gradovali a bylo jedno, jestli šlo o rychlejší elektronické věci nebo pomalejší balady – vynikající. Poprvé se dostavily emoce a uvědomil si, jak skvěle dramaturgicky je program vystavěn. Hip hop Flohio jsem viděl chvilku seshora, v předních řadách to vypadalo na masakr. Už jsme se ale těšili na poslední footwork Jlin. Basy vibrovaly ve smyčkách a tančilo či kývalo se před stagí, za stagí, u moře, v moři i ve frontě na pivo. Výborné. Zaujali jsme pozici za zvukařem a kochali se lidmi a naháči poskakujícími v písku i ve vlnách.

Dj Fitz, na jehož produkci hopsala Tune-Yards i s kapelou, splnil mé požadavky na výbornou, na kombinaci arabských a blízkovýchodních elektro rytmů jste mohli bláznivě skotačit, mne dostal do houpavého zenového klidu. Nejlepší možná tečka.

Flexibilita Italů se zase projevila, zavřený Amsterdam Pub nedaleko pláže se na zvolání Italů „Sezame, otevři se“ o třetí ráno vskutku otevřel, takže se končilo za světla.

O moři jsem mluvil, druhou zásadně potěšující okolností byli lidé a setkávání. Ať už Italové, tak i přespolní, vládl pohodový, nejen plážový duch. V jedné italské recenzi na festival psali, že sociální sítě vám nemohou dát nejen spoustu hudby, ale „skutečné“ teplo, pohledy, vibrace a heterogenitu člověka. Jojo. A aby toho tepla bylo v rámci zákona, nastaly po skončení festivalu hromy a blesky a déšť – na vyrovnání.

Zvládl jsem i komerční bizár (odletového místa) Rimini, takže arrivederci Itália. A ciao příští rok?