Jednoduché a úchvatné: Beaches Brew 2023

Mířím po stezce na okraji pláže směrem k městečku Marina di Ravenna, nechce se mi na chodník. Zbývá posledních pár hodin do odjezdu a potřebuju pohyblivý a propadající se písek ještě chvíli cítit pod nohama. Zabijácký set DJ Fitze je slyšet i tady, víc než kilometr od baru Hana-Bi, kde doznívá poslední den festivalu Beaches Brew. V hlavě mi hraje písnička Young People od Lankum, přemýšlím, kolik z těch několika stovek přítomných, co se drželi kolem ramen a houpali se do jejího rytmu, tuší, nakolik truchlivý je příběh, který vypráví. Ale vlastně je to jedno, poselství je jasné, vážit a užívat si alespoň toho zbytku dobrého, co nám na světě zůstává, byť je to sebevíc křehké a pomíjivé. Paralela s festivalem se nabízí, tady na těch pár dní člověk skutečně zapomene. Co taky jiného na akci, která má jako highlight merche frisbee.

Hned po pár minutáách v areálu se zdravím s Bobem van Heurem, dramaturgem Beaches Brew a zároveň ředitel lahůdkářství jménem Le Guess Who?, o kterém čtete ve Full Moonu pořád a pořád ještě méně, než si zaslouží. Pohled do desetileté historie ravennské přehlídky je impozantní, zejména když je člověk skutečně na místě a vidí, jak maličké to tady je. Kromě jmen, co zmiňoval Bob, si tu zahráli například The War on Drugs, Khruangbin, Courtney Barnett nebo, zatraceně, The Dream Syndicate. Bob vyzvídá, zda jsem tady poprvé, což potvrzuji s tím, že jsem vždycky jezdil na Primavera Sound, ale loni mi došlo, že už je to na mě moc. Beaches Brew je akce sotva pro pár stovek lidí, kde hraje pět kapel denně, akorát.

Boba je vidět skoro na každém koncertě, podobně jako zmíněného DJe Fitze – v reálném životě (existuje něco takového?) šéfa bookingové agentury Vagabond Booking – nebo Jessicu Clark, která pracuje jako mezinárodní PR koordinátorka na Le Guess Who? i tady na pláži. „Jezdím do Evropy dvakrát za rok a vybrala jsem si nejlepší akce,“ říká rozesmátá, když na sebe narazíme sotva pár minut poté, co dorazím do areálu. Ještě nevím, ale řeknu ti na pozítří, záměrně zlehčuji její tvrzení, dnes vím, že měla docela pravdu. Na Beaches Brew jsem chtěl jet léta, ale vzhledem k tradičnímu dvojčíslu a povinné návštěvě Barcelony to nikdy nevyšlo. Zároveň se pro určitou část pražské scény stala řekněme kultovní akcí, členové Vellocet Roll a The Maggie’s Marshmallows sem jezdí léta a lidi kolem nich se každý rok nabalují, znalci rozdávají tipy na každém kroku. „Musíš s náma do restaurace v kempu, tam dělají nejlepší špagety s plody moře,“ říkal František z Velloceto už několik týdnů před odjezdem a měl pravdu. Kombinace jednoduchosti, čerstvosti a chuti se v tomhle pokrmu spojila ideálně. Opět se nabízí paralela s Beaches Brew, opět výstižná. Michelin netřeba každý den. V tu chvíli ještě netuším, že narazím na cozze alla tarantina, ale o nich později.

Desátý ročník Beaches Brew provázely nečekané problémy, sotva tři týdny před festivalem postihly místní region Emilia-Romagna dvoudenní ničivé záplavy, které si vyžádaly skoro dvacet mrtvých. Část festivalového výdělku směřovala právě tímto směrem. Na Marině di Ravenna se tahle katastrofa naštěstí moc nepodepsala, když si tedy odmyslíme poněkud kalné moře a hejna komárů, která se s železnou pravidelností vydávala na, ehm, večeři pravidelně okolo deváté večer. I když jedno z očekávaných jmen přehlídky, americký raper Billy Woods, prý odřekl účast právě díky záplavám, „náhradník“ DJ Travella ho zastoupil s naprostým přehledem. Jeho set doprovázený západem slunce byl parádní. Výraznější efekt na chod akce měl déšť, který provázel první dny. Právě kvůli němu byl zrušen program úvodního dne, který se pravidelně odehrává v útulném přístavu za účasti lokálních kapel, včetně dopoledního blešáku. S Bobem se shodujeme na tom, že globální klimatické změny v dohledném horizontu instituci letních festivalů přepíší, v Ravenně jsme přišli o tři místní kapely, na Primavera Sound v Madridu se desítky tisíc fanoušků nedočkalo Blur.

Marina di Ravenna je typické přímořské letovisko – obchody pro turisty, supermarket, desítky restaurací, přeplněný přístav a záplava různě barevných slunečníků, většinou prozatím zavřených. Ty jsou rozmístěny na Itálii nečekaně pravidelně na několik kilometrů dlouhé písečné pláži, která je rozparcelovaná bary, opět většinou zavřenými. Beaches Brew se pravidelně koná v prvním červnovém týdnu od pondělí do čtvrtka, organizátoři záměrně vynechávají víkend, ale stejně překvapuje, kolik spotů je zavřených. Až na pár výjimek de facto všechno, celkem by mě zajímalo, kdy ta pravá sezóna začíná a jak dlouho trvá. Že bude mít plážový festival odlišnou dynamiku, se tak nějak očekávalo, ale zvláštní klid, který v Marině panuje, úplně ne. Na ulicích pár lidí, v kombinaci s odpolední siestou, která je tu svatá, máte v určitých hodinách štěstí, že někoho vůbec potkáte.

Odlišná dynamika se projevuje i ve velmi pozvolném nástupu každého festivalového dne, při prvních slotech odehrávajícím se pod střechou baru Hana-Bi najdeme daleko víc lidí na lehátkách nebo volejbalových kurtech okolo než na koncertech. Ale vlastně i ti jsou „u toho“, jen trochu jinak. Po svém. Definice akce bez vstupného se projevuje logicky na vyšších cenách za jídlo a pití, k čemuž letos přispělo i zavedení žetonů, bez kterých nic nepořídíte. Ovšem vzhledem k účasti několika vyšších stovek lidí denně nejsou fronty prakticky nikde. Nechybí craftová piva ani naturální vína (grazie mille), místní tacos stánek zdárně konkuruje „našemu“ Mundu Picante, zejména jejich cochinita pibil. (A titulek Fuck Tex-Mex je k nezaplacení.) Tacos si dáváme hned po výživné show Slausonea Maloneho 1, hodně energie, rapu, avantgardy, ale i meditačních groovy vyhrávek, na podzim si ho nenechte ujít v Praze. Štiplavé tacos jako předkrm před kolumbijskou dvojicí Chupame el dedo fungují ideálně, jejich „cumbia meets Prodigy“ plážové stagi sluší náramně. Není to takový riot jako před dvěma lety v Ekku v Utrechtu, ale tady by se to ani neslušelo.

Druhému dni vládla Pongo, které na stagi kromě doprovodných tanečnic sekundovaly také místní barmanky, hutný příval pozitivní energie okouzlil snad všechny, narozdíl od poněkud rozpačité show Liv.e o den dříve. Na druhou stranu musím přiznat, že se mi Olivia Williams zavrtala do hlavy, právě na její vystoupení po návratu vzpomínám, její psychedelicky lenivé R&B má něco do sebe, navíc neměla ideální podmínky. Liv.e si svůj festivalový den užívala, Slausonea Maloneho si dávala z první řady a v areálu se pohybovala jako doma. Což bylo vlastní všem, návštěvníkům i ostatním interpretům, domácky přítulné prostředí Hana-Bi k tomu vybízí. Famózní byl set holandských Nusantara Beat, které jsem klukům z Vellocet Roll vychvaloval dopředu. Indonéská psychedelie s reálným základem po předcích, groovy sixties, ale v současném zvukovém kabátě a super sympatická a famózní zpěvačka Megan de Klerk. Viděl jsem je prvně v březnu na festivalu Peel Slowly and See, ale od té doby ještě vyrostli. Debutový sedmipalec zakoupen, na Full Moon Stage 2024 více méně zabookováno. Není na co čekat, tohle je tzv. tutovka.

When the young people dance
They do not dance forever
It is written in sand
With the softest of feathers
It is not writ in stone
Like the walls of the chapel
And soon it is gone
Like the soft winters apple

Po roztančeném úterku a středě byl trochu paradoxně poslední den ve znamení spíše klidnějších a zadumanějších věcí. Tedy s výjimkou notně vyžilého rokenrolu v podání Dion Lunadon, což byl asi jediný dramaturgický ústřel celé akce. Zejména jeho umístění mezi pohnuté koncerty Mabe Fratti a Lankum nedávalo smysl vůbec. U Mabe opět slzičky, pod slunečními brýlemi naštěstí skryté, zase jiný set-up, tentokrát ve čtveřici spolu s kytaristou, bubeníkem a saxofonistou, ukázky z nové desky zněly úchvatně. (Vidět a slyšet ji můžete na Hviezdných nocích ve slovenské Bytči.) O Lankum toho moc říct nemohu. Jejich koncert stále rezonuje, užít si zrovna jejich show na pláži byl jeden z hlavních důvodů sem letos jet. Těžko si představit nevhodnější rámec, obvykle hrají v kostelech nebo katedrálách, tady najednou mezi slunečníky a uprostřed mírně řečeno výřečného italského publika. Jenže i to ztichlo, a kdybych to chtěl napsat vyloženě romanticky, tak se uklidnilo moře, ustal vítr, a dokonce i komáři zavřeli pusu. Daraghovi hned v úvodní The Wild Rover praskla struna, což pobavilo celou kapela, a Radie Peat mezi skladbami rozverně rozprávěla plynnou italštinou. Hodně se hrálo z posledního alba False Lankum, ale v jejich případě je to vlastně jedno. Irské nápěvy možná mohou někoho iritovat, ale za podpory mohutných dronů Radiina harmonia dostávají úplně jiný kontext. Jednoduchost, přirozenost. A neskutečný tlak. Příležitost zažít na vlastní kůži na Pop Messe.

Cozze alla tarantina jsem prvně ochutnal v restauraci Pilar, kterou mi doporučil recepční z hotelu. Na mořské plody prý nejlepší ve městě, těžko říct. Ale ty mušle! Dal jsem si je pak ještě dvakrát na různých místech, pořád skvělé, ale sem, sem se za rok vrátím. A hlavně pozor, nejde o žádné posh cuisine, obyčejný předkrm cenově na hranici dražší pizzy. Mušle, česnek, bílé víno, trocha drcených rajčat, petržel, čerstvá chilli paprička, olivový olej, pepř a sůl. Všechno. Prosté a úchvatné, jen je potřeba mít čerstvé ty plody. A naposledy – s Beaches Brew se to má velmi podobně. Jednoduchá, přímočará akce za účasti čerstvých jmen, která možná do kontextu plážového festivalu na první nezapadají, ale o to zajímavější pak jejich koncerty jsou. Trochu mrzí, že jsem propásl odpolední náladové sety Boba nebo Jess, zahřívací DJské sloty totiž patří právě organizátorům. Napravím za rok. (A taky zajímavá inspirace pro Moody Moon Noize, probereme.) U jednoho z posledních campari spritzů píšu Davidovi, že je to tu super a že si to dovedu představit jako ideální team building místo pro Full Moon. Kdyby to už nebylo Le Guess Who?.

V pátek ráno hekticky stíháme odlet do Prahy, boloňské letiště je kapitola sama pro sebe, ale na druhou stranu taky zážitek. V letadle vzpomínám na noční debatu s Jess, během které jsme probrali všechno možné, konečně jsme si po těch letech, co se známe, stihli hodinu posedět a jen tak plkat. Vlastně je příznačné, že to je právě tady. Vzpomínám na Slausonea Maloneho válejícího se v extázi na dlažbě Hana-Bi, na Liv.e, motivující se před setem přecházením po hraně stage, na jednoho z místních organizátorů, který po koncertě Pongo dostal v baru soukromou session twerkingu od jedné z jejích tanečnic (což nemyslím pejorativně, kdyby náhodou), na nekonečné řady stažených slunečníků pleskajících ve větru. Vzpomínám na mušle. Arrivederci Marina di Ravenna, arrivederci Beaches Brew. Za rok znovu a lépe připraven odpočívat. Alespoň tak si to teď maluji.