Beata Hlavenková: Řád je důležitý

Ačkoliv je Beata Hlavenková zaškatulkována jako jazzová pianistka, přehled jejích projektů dokazuje značnou všestrannost i pracovitost. Dlouholetá spolupráce s Lenkou Dusilovou v Eternal Seekers a Baromantice, aranže pro Ivu Bittovou, záskoky v Toxique, hudba filmová, liturgická i pro děti, nemluvě o pedagogické činnosti. A samozřejmě také sólový projekt, v jehož rámci vydala nedávno u Animal Music třetí desku s názvem Scintilla, díky které často vystupuje v Norsku. Novinku představí v Čechách poprvé 23. června v rámci Summer Opening Národní galerie. O hudebních začátcích i studiu za velkou louží.

Dočetla jsem se, že tě v začátcích velmi podporovali rodiče, ke klavíru tě taky přivedli oni?
Byl to mámin nesplněný sen a životní poslání, táta hraje na několik nástrojů, oba dva se do dnešního dne muzice věnují. Mají ženský soubor Halevaj zaměřený na židovské písně. Já měla v životě dva takové hezké momenty. První, když mi bylo šest a rodiče mě přihlásili do hudebky. Přišel jim dopis, že mám moc krátké prsty a žádný smysl pro rytmus. Nevím, do jaké míry hrálo roli, že byli aktivní křesťané, ale naši začali bojovat. Máma chtěla jít sama na konzervatoř – nemohla, nešlo to, víme, jak to bylo. Nakonec se jim povedlo mě do té hudebky dostat.

Když jsem pak začala ve dvanácti trochu psát písničky a hrát v kapele se sestřenicí, tak mě táta velmi podporoval, pouštěl mi Elán, se kterým kdysi se svou kapelou soutěžil na vojně, převedl mi do not Pavla Horňáka, naučil mě akordy, máma se mnou cvičila na klavír. Ve třinácti jsem měla představu, že půjdu na gymnázium a budu studovat archeologii. Jenže máma přišla a řekla, že půjdu na konzervatoř. Trvalo mi pár dnů se přeorientovat a protože jsem se na klavíru nikdy nepředřela, ale psala písničky, máma se s učitelkou z hudebky domluvila, že bych šla na kompozici. Tak jsem se začala připravovat s Irenou Šurmanovou, skvělou skladatelkou z Třince. Přichystaly jsme repertoár, něco jsem napsala, zkoušky proběhly tak, že jsme na tom byly v hodnocení podobně, ale protože se v té době na konzervatoř přijímali maximálně dva studenti skladby a my byli tři, došlo k odvolání. Přes všechny ty peripetie se tím živím. A je to pěkné.

Muzicírujete jako rodina?
Moc často ne, to spíše sestra a její švagr, Filip Rychlebský. Filip napsal Pišlíky - dohromady jsme připravili audioknihu pěti příběhů nejen pro děti, protkaných dvaceti krátkými i delšími písněmi zazpívaných Milanem Caisem, Lenkou Dusilovou, Petrem Ostrouchovem i mnou a vyprávěných Ivanem Trojanem.

Taky jsi studovala v Americe, jak ses tam dostala?
V době studia na Janáčkově konzervatoři v Ostravě odjela spolužačka s přítelem do Bostonu, kde studovali klasickou hudbu. Když jsme se viděli o Vánocích roku 2000, vyprávěli nám, že je na University of Massachusetts jazzové oddělení a že se tam dá v rámci magisterského studia pracovat jako asistent výuky. Což znamenalo, že jsme měli možnost něco vydělat. S mým mužem Patrickem Karpentskim jsem žila ve Státech tři roky, získali jsme oba titul v oblasti jazzové skladby a já jsem poté ještě rok studovala klasickou kompozici. Byli jsme tam hodně spokojení, dostali se na jednu školu v New Yorku a mým snem bylo tam žít, i když Patrick ten sen tolik nesdílel. Pak se to nějak zvrtlo, měli jsme problém s vízem a když jsem v roce 2004 seděla sama na lavičce před nějakou pizzerií a kolem šly mladé Američanky a bavily se, najednou mě osvítilo, že to není země pro nás. Nechtěla jsem deset let škemrat o zelenou kartu a žít tam jako cizinec. Musím ale říct, že jako studenti jsme se tam měli opravdu dobře, měli jsme zdravotní pojištění, poznali spoustu skvělých lidí, vzpomínám na to ráda a mám pocit, že jsem tam nechala kousek srdce. Ale už bych tam nechtěla žít, určité hodnoty se mi změnily.

Je něco, co tady z tamějšího školského systému postrádáš? Sama máš s vyučováním zkušenosti...
Byly tam naopak věci, co mi vadily. Pořád to je státní univerzita, kde musí jazzové oddělení bojovat s nadvládou klasických muzikantů. Naopak pozitivní a obohacující bylo, že i do naší školy přijížděli přednášet různí hudebníci, třeba Dianne Reeves, Roy Hargrove, Rich Perry, David Berkman, Danilo Pérez a další. Co se mi velmi líbilo, i když to není úplně spojené s výukou, byla vzájemná muzikantská podpora. Dlouho jsem si zvykala na to, že po jakémkoliv vystoupení za mnou přišli a řekli, good job! Já se tomu tím českým způsobem bránila, posléze jsem si na to zvykla a dokázala i rozlišovat, co přesně se za tím skrývá. Někdy samozřejmě může jít o přetvářku, ale myslím, že ta vibrace – neboť každé slovo má svou vibraci – člověka podpoří. Nebo jsme se naučili, že když se tam někdo někomu představí, tak si opravdu jméno zapamatuje, což jsem také neznala.

Jazz jsi vystudovala, často jsi do něj škatulkována, ačkoliv ti to zrovna nesedí. Jak ses k němu od Elánu a Horňáka dostala?
To bylo už v době před konzervatoří. Tím, že jsem ze Slezska, jsem měla blízko do polského Těšína a Poláci byli samozřejmě vždy mnohem dál, že? (smích) Pamatuji si velký obchod s cédéčkama, kde jsem si ve čtrnácti, v patnácti začala kupovat různé fusion desky, milovala Pat Metheny Group či Yellowjackets. V posledním ročníku konzervatoře pak začal výborný pianista a trumpetista Vlastík Šmída učit jazzové základy. Zapsala jsem se k němu, učil mě různé, mně blízké věci, protože jsem už nějaké ty fusion skladby vymýšlela. Potom jsem byla tři roky na jazzovém pianu u Jiřího Růžičky na Ježkově konzervatoři. Šlo to rychle, je to svobodná muzika, vždycky mě bavil složitější rytmus a harmonie a bavilo mě hrát v kapele s bicími a basou. V prvním nebo druhém roce pobytu v Praze jsme měli s Patrikem štěstí. Založili jsme projekt S'aight, kde s námi hrál Danko Šoltis, Jiří Slavíček nebo Míra Honzák, a my se tím hodně naučili. Vždycky to byl Patrik, kdo mě nakopával. Říkal, hele, podívej se, teď sice ještě nic neumíme, ale přijedeme do Prahy a určitě budeme hrát s těmi nejlepšími muzikanty. Stejně tak v Americe, kam jsem přijela spíše jako pesimista. I to už se mění k lepšímu, jak stárnu.