Big beat, right now! Dilemma?

Z Košic k nám nejčastěji jezdí Puding Pani Elvisovej (nebo Jelly Belly?), ale východoslovenská metropole vyprodukovala i neméně zajímavou a méně známou kapelu Dilemma. Jejich třetí album Low Profile Scream vyšlo už loni, ale není na škodu si ho u příležitosti nadcházejícího českého turné připomenout. Ne každá kapela má svůj „mozek“, ale v případě Dilemmy je jím rozhodně Ján Špicák. Jeho druhá kapela Harem Heroes je o něco přímočařejší, a tak musel rockový háv prošít experimenty právě v Dilemmě.

Když už umíte na violoncello, je škoda toho nevyužít. Smyčcová smyčka v intru, kytarový noise - album začíná psychedeličtěji, než pokračuje. A pokračuje cestou elektronicko-mystické This Way. Předčasné vyvrcholení je obecně problém, ne tak u tohoto uskupení. Popláčete si hned ze začátku, pak už si můžete nerušeně podupávat na rockové fláky, a pokud něco This Way připomíná, jsou to raní NIN - Something I Can Never Have. Skvělá věc, obojí. A jestliže se v naší expandované kotlině vyprodukuje něco, co má jen trochu připomínat Trenta Reznora, můžeme rovnou otevírat šampaňské, to je jasné. We’re made this way, for this time.

Co dál? Singlová Oh No i Big Beat jsou těmi songy, které mají potenciál přilákat větší množství rockových posluchačů a také nejvíce připomínají předešlá alba. Vlastně by celá nahrávka šla sestavit jen z podobně našlapaných věcí. Žádná díra do světa by to sice nebyla, ale s instrumentální kvalitou, které hráči dosahují, by to rozhodně nebyl marný počin. Jenže oni se posunuli dál, dál do mid-tempa a mixovaných nálad. Velká škoda, že sofistikovanost textů tento krok dopředu dostatečně nereflektuje.

Floydovský refrén ve Words, Foo Fighters na nákupech v Shopping, Sex Pistols v Unless. Co skladba, to jiná atmosféra, jiná inspirace, jiný dojem, vykrádání ani omylem. Hudebníci, kteří pro vlastní kompozice nemají čas poslouchat hudbu ostatních, se okrádají o proces, který dal vzniknout scénám, žánrům a populární hudbě celkově. Alespoň vidíme, že nemusíte být zrovna Dave Grohl, abyste zněli jako... Dave Grohl. Excelentní studiová práce se zvukem jen podtrhuje mezinárodní aspekty desky. A protože mozek sám o sobě je dobrý tak akorát na naložení do lihu a ukazování prvákům medicíny, bez talentovaných spoluhráčů by to nešlo. Zejména Marcel Buntaj má v zásobě dostatek výborných bicích patternů, které vyniknou i při poměrně kytarové hudbě, a jeho groove v Moment Forever vás ještě na poslední chvíli nabudí... na další poslech? Nebo na koncert? To jediné je Dilemma.