Davo Krstič | Články / Reporty | 07.06.2019
Během jednoho týdne zavítaly do pražského Fora Karlín dvě legendy amerického alternativního rocku 90. let. Po grungeových Alice in Chains, kterým v pondělí uškodil mizerný zvuk, vystoupil včera ve vyprodaném sále někdejší mluvčí Generace X (jeho tričko s nápisem Zero chtěl v polovině devadesátek nosit každý teenager) Billy Corgan s The Smashing Pumpkins. Přestože vloni vydali povedené album Shiny and Oh So Bright, Vol. 1, je aktuální turné postaveno především na vzpomínání a rekapitulaci. Fanouškům Smashing musely svítit oči už při pohledu na setlist, který měl podobu více než dvouhodinového best of, navíc v podání tří čtvrtin původní sestavy – jen baskytaristku D'Arcy Wretzky, která už evidentně nechce mít s Corganem nic společného, nahradil pro potřeby turné Jack Bates. A aby to kytarové vazbení patřičně vyznělo, přibrali k sobě Jeffa Schroedera na třetí kytaru.
Než se v devět hodin večer vztyčily na pódiu tři obří nafukovací loutky a před ně nakráčeli The Smashing Pumpkins, snažili se publikum zabavit dublinští Fangclub. Marně. Přitom tahle wannabe Nirvana má smysl pro melodičnost a refrén silný jak hovado, což předvedla třeba ve svižné Better to Forget. Během půl hodiny nabídla kapela i ochutnávky z chystaného alba Vulture Culture, které vyjde na začátku července.
The Smashing Pumpkins na to šli stejně jako zmínění Alice in Chains – snažili se neminout žádnou položku v diskografii, přičemž polovinu setlistu tvořily písně z alb z nejslavnějšího období kapely, tedy Siamese Dream a Mellon Collie and the Infinite Sadness. Začalo se nikoliv zostra, ale pomalu, ukolébavkou Soma, pak Corgan a spol. zavzpomínali na debut Gish taktéž pomalou Rhinoceros a publikum definitivně probrali až singlovou Zero ze zmíněného dvojalba Mellon Collie. „Wanna go for a ride,“ zpíval zaplněný sál místo plešatého frontmana. A mezi léty prověřenou klasiku dobře zapadla i novinka Solara. Jenže pak se znovu zpomalilo, úvodní skladba z posledního alba Knights of Malta nevyzněla kvůli absentujícím sborům naživo zdaleka tak dobře jak na desce a Corgan ji zbytečně protáhl sólováním.
Když se z pódia ozvalo „the world is a vampire“, poskočili jsme z nuly na sto, refrén písně Bullet With Butterfly Wings zpíval celý Karlín. Předčasný vrchol přišel už na začátku druhé poloviny koncertu, kdy Smashing odehráli zdrcující blok hitů The Everlasting Gaze, Ava Adore, 1979, Cherub Rock a Tonight, Tonight. Zpívalo se, tleskalo, ve vzduchu trčely mobily a Corgan se konečně začal usmívat. A pak to celé zase spadlo. Aeroplane Flies High mám vlastně celkem rád, navíc bylo potěšující, že vedle hitů zařadili do programu i pár rarit (Eye, G.L.O.W., Superchrist), ale deset utahaných minut bylo prostě moc. Publikum se tak znovu probudilo k životu až při coververzi floydovské Wish You Were Here. Konec dobrý, všechno dobré, takže na rozloučenou jsme dostali Today a Muzzle a k tomu pochvalu od Corgana, který do té doby nechával komunikaci s publikem na kytaristovi Jamesi Ihaovi a dokonce mu půjčil mikrofon při coveru Friday I´m in Love.
The Smashing Pumpkins jsou po třiceti letech na rockové scéně v obdivuhodné formě. Pražský koncert měl parádní zvuk, Billy Corgan předvedl výborný pěvecký výkon (pokud si dobře vzpomínám, hlasově odešel vlastně jen jednou, a to ve druhé sloce písně Tiberius, kterou spíš odříkal) a bubeník Jimmy Chamberlin byl a je, navzdory drogovým eskapádám, neuvěřitelná mlátička. Coby fanoušek, který tuhle kapelu sleduje už čtvrtstoletí, jsem dostal téměř vše, co jsem chtěl slyšet (jasně, další ostřejší kytarovky jako Bodies či Tarantula by setlist rozzářily ještě více), a k tomu něco, co jsem slyšet nepotřeboval – zmíněné coververze. Snad jen těch oddechových časů mohlo být méně. Billy, jsi pořád frajer, odpočívat můžeš v důchodu!
The Smashing Pumpkins (us) + Fangclub (irl)
6. 6. 2019 Forum Karlín, Praha
foto © Live Nation
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.