Preaching the Blues (and all that jazz) #2

Slyšela jsem novou desku Smashing Pumpkins. Kdyby nebyl rok 2014 a link na stream nedostalo dalších 413 251 novinářů, snad bych se cítila i výjimečně. Psala jsem něco podobného v reportu z jejich posledního pražského koncertu: není to tak špatné, jak bych čekala, že Smashing Pumpkins budou v roce 2014 znít. Jenže špatné není totéž co pasé, i když se to rýmuje. A nedokážu posoudit, jestli je to tak pasé jen pro mě (fanoušek do roku 2001), nebo jestli jsou pasé Billy Corgan a spol. (aktuálně kytarista Jeff Schroeder a pro desku Monuments to an Elegy bubeník Tommy Lee, sic!). Žádná ze skladeb nepřesáhne čtyři minuty (přiznávám, že po Corganově jarní sólovce Aegea nejsem nepřekvapená), a netradičně jim to odsýpá. V rozhovoru pro prosincový Full Moonu #44 Corgan spoustu věcí vysvětlil, takže jsem koncept Teargarden by Kaleidyscope ještě úplně nezatratila, ale jak je to celé relevantní pro letošek, fanoušky těch Smashing Pumpkins nebo náhodné posluchače, mi hlava pořád nebere. Vlaštovkou je singl Being Beige a album vystihuje docela věrně ("The world's on fire"), dala bych tomu ještě šanci.

Horký kandidát na desku letošního roku, bez legrace, ironie a pochyb, je The Physical World od kanadské dvojice Death from Above 1979. Nejsem fanoušek ani debutu, ani remixů, ani chobotů, ani MSTRKRFT, ani dance-punku (jak tomu děcka prý říkají). A stejně. Singl Right on, Frankenstein! mě totálně posadil na prdel a nejlepší je, že stejně dobře funguje skoro celá deska (Cheap Talk, Government Trash a Trainwreck 1979 za ty nejevidentnější). Zvláštní, že když dneska poslouchám You're a Woman, I'm a Machine, nic to se mnou nedělá. Music, how does it work?

Podobně návykově na mě působí i noví Fucked Up. Shodou okolností jsou taky z Toronta (stejně jako Cancer Bats a METZ, the plot thickens!). Po poslední David Comes to Life, kterou jsem při nejlepší vůli nebyla snad nikdy schopná poslechnout v kuse do konce, je Glass Boys návratem k tomu, co jsem na Fucked Up kromě názvu milovala. Písničky! MILUJU písničky. Music first, přesto: "The album deals with themes of growing old in the punk scene while trying to stay true to one's youthful ideals." Asi bych si měla zvyknout.

Vzpomínám na to, jak se Father Damian na jednom z koncertů Fucked Up zabalil polonahý (selektivní paměť, možná byl nahý) do potravinové fólie a odeřval, rudý jak rajče, jeden celý song z The Chemistry of Common Life, a skoro vždycky mi naskočí taky Banán, byť ten na koncerty žádné fólie nenosí. Banán to teď mydlí v Hanbě, jejíž debut Silou kovadliny vydali Damage Done. Jakkoliv deska nepotřebuje žádných speciálních komentářů, kvalitní komplementární čtení je k nalezení na blogu NKMR:

"Here is a new record we just recorded and released. I'm really proud of this recording that Paulo Zappoli and Larry Yes made. (...) I only pressed up 100 on my own so I have no idea how to tell you to get the album. I'm selling them on tour in Europe. I guess you could stop by a show and pick one up." Debut projektu Yukon Dreams s názvem Little Worlds vyšla jen na kazetě, turné je dávno pryč a symbolický náklad samozřejmě beznadějně rozebraný. Vítejte do světa profíků. Paulo Zappoli je pseudonym Palla Jenkinse z Three Mile Pilot a Black Heart Procession a tohle vás bude bavit, protože je to celé zahrané na pilu. "Cold, dark and trippy." Zpívá se jen ve dvou skladbách ("On the water decisions are few/ As a drifter flies the choice is yours...") a oproti tomu, co tvrdí label Equilibre Fragile, album se dá koupit za $8 na bandcampu Yukon Dreams.

Rubrika Dojmy a pojmy: Liars v Roxy naživo. Když jsem editovala jeden z reportů, opravovala jsem autorovi mj. věty o tom, že to byla "česká koncertní premiéra". U faktických chyb se spíš vztekám, ale tohle mě pobavilo. Uvědomila si, že už je to fakt dávno, ještě nebyl internet a autor textu tahal kačera. A Liars po deseti letech? Velký klub, málo lidí. Nic moc zvuk, nemám ráda, když musím stražit uši. Nové skladby, solidní desce Mess navzdory, naživo moc nefungovaly, resp. nedokázaly strhnout, což jsem na koncertech Liars nikdy dřív nezažila. A nemyslím, že to byla chyba kapely. Hůř: nebyla to chyba nikoho. Nebyla to snad ani chyba. Setlist byl, až na výjimky, poplatný letošnímu roku, a i když Be Quiet Mt. Heart Attack! a hlavně Broken Witch to trochu nakoply, zůstala ve mně pachuť něčeho táák strááášně nerevolučního. Typ koncertu, vedle kterého zní penzijní připojištění jako docela dobrý nápad.

A nakonec, rubrika Francouzské filmové okénko. Sociální drama Jeana-Pierra a Luca Dardennových Dva dny, jedna noc (Deux jours, une nuit, v kinech od 4. prosince, jinak echo BE2CAN) je skvěle vypointovaná, lehce stylizovaná a v jádru mrazivá sonda do "sousedské" morálky. Sama jsem sice nebyla schopná vcítit se ani do ústřední postavy Sandry (excelentní Marion Cotillard), ale tenhle problém bude trápit jen málokoho. Druhým, lehce opožděným, ale o to jistějším tipem je loňský snímek Pěna dní (L'Écume des jours) Michela Gondryho podle, jo!, Borise Viana! Nikdy nikdy nikdy nikdy bych si nepomyslela, že tahle knížka (pů)jde zfilmovat. A přece, a jak! Doporučuju vianofilům zvlášť, ale je to naprosto univerzální... chtěla jsem napsat roztomilost, ale.