Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 08.06.2022
Eric Clapton je pro mnohé - autora textu nevyjímaje - vstupní branou do bluesového světa. Kdo se ale vydal hlouběji, často zjistil, že původní bluesmani i spousta Claptonových souputníků toho nabízí o poznání víc. Odpárat zásluhy mu ovšem nelze, byl to on, kdo dostal blues do mainstreamu, je to kytarový velmistr a pár notoricky známých hitů za sebou má taky. Není divu, že na něj přišla téměř plná O2 arena v Praze.
Sám mistr se divákům příliš neodvděčil. Běžné pojetí vztahu umělec-publikum, tedy něco, co by se dalo shrnout jako “jsem tu pro vás” převrátil Clapton na “jste tu pro mě (a mě je to celkem jedno)”. Už dlouho jsem neviděl koncert, který byl zahrán tak z povinnosti, bez zápalu, rutinně.
Hudebně lze celému podniku vytknout máloco. Clapton přivezl do Prahy set poskládaný z povinných hitů (Cocaine, Layla, Tears in Heaven, Badge, Wonderful Tonight atd.), solidních coverů (I’m Your Hoochie Cochie Man) i fan favourites typu White Room nebo Key to the Highway. Vcelku vyvážený setlist příjemně osvěžila střední akustická část, a Clapton se tak ukázal v obou svých polohách.
Co ale zmůže skvělý setlist, když veškeré emoce končí na kraji pódia? Kytarista a jeho kapela - působí v ní mj. i svébytný Doyle Bramhall II., který Claptona na několika místech s přehledem přehrál - se totiž celý koncert schovávala ve stínu. Částečně pomohly obrazovky, ale i ty v mnoha případech ukazovaly jen siluety. Sama hlavní hvězda vlastně jen dvakrát za celý koncert poděkovala a letmo představila kapelu. Tím skončila veškerá komunikace. Pravda, to se občas stává, ale i takový Bob Dylan, když hrál posledně v pražské Lucerně, se na závěr koncertu zvedl od klavíru a s diváky se rozloučil. Clapton a jeho band zmizel jako pára nad hrncem.
Přídavek, cover Joea Cockera High Time We Went, odehraný opět spíše z povinnosti, dokonce odzpíval klávesák. A bylo v tom více životnosti než v předcházející hodině a půl. Zabolely i očekávatelné emocionální momenty, Tears in Heaven a Wonderful Tonight. Prvně jmenovaná byla pojatá jaksi z rychlíku, jako by to chtěl mít Clapton za sebou, ikonické kytarové intro té druhé zase rozbil na jednotlivé tóny natolik, že se v něm melodie prakticky ztratila.
Jistě, Claptonovi táhne na osmdesátku, nežil zrovna příkladně, v poslední době ho trápí neuropatie. Pak je ovšem otázka, proč důstojně nezrušit celé turné a odejít na odpočinek. Nikdo by se nezlobil. Zůstaly by pozitivní vzpomínky a ne blues, kterému došla šťáva.
Eric Clapton (uk)
5. 6. 2022 O2 arena, Praha
foto © Bestsport
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.