Bokka: Fanoušci nás postavili znovu na nohy

Polská maskovaná synthpopová kapela Bokka patří už několik let ve své zemi k těm nejvýraznějším. Není proto divu, že jim Polsko začalo být malé a tím dál častěji koncertují mimo něj. V roce 2015 si to například poprvé namířili k nám na festival Colours of Ostrava a předvedli tam vystoupení, o kterém ještě dnes mluví s nadšením. Letos v dubnu vydali třetí desku Life on Planet B, a tak je načase zavítat znovu do Prahy, kde v minulosti předvedli už dva úžasné koncerty v Paláci Akropolis. Ještě před pár týdny to ale vypadalo, že Bokku neuvidíme, protože jim shořela většina nástrojů… Ale na festival Metronome nakonec dorazí. Anebo je můžete vidět na katovické přehlídce Nowa Muzyka.

Nedávno jste zveřejnili fotky z automobilové nehody, která se vám přihodila. Co se stalo?
Nešlo přímo o automobilovou nehodu. S největší pravděpodobností šlo o elektronický zkrat v části světelné instalace, které byly uloženy v kufru auta. Stalo se to cestou na koncert v den vydání nové desky, ohně poškodily velkou část kostýmů i nástroje. Nejvíce to odnesl náš bubeník Sonor, který si koupil vysněné bicí a ještě na ně musel tři měsíce čekat, než mu přijely z Ameriky. Bohužel nebyl jediný, kdo o své vybavení přišel. V ten den jsme ztratili v podstatě všechny naše nástroje, od těch největších po malé syntezátory. Naštěstí nám naše fanouškovská základna vedle slovní podpory vytvořila i crowdfoundingovou kampaň. My jsme hned vyčíslili ztráty na více než dvacet tisíc euro a ani ne za den jsme vybrali přes padesát procent částky. Byl to ještě větší šok, než že jsme o ty věci přišli. Jsme alternativní kapela a dostat se na takový level nám trvalo hodně dlouho, proto jsme se rozhodli požádat o pomoc fanoušky, i když se to někomu může zdát nevhodné. Bylo šílené, že nás tolik lidí podpořilo a postavilo nás znovu na nohy. Je to jako požehnání, díky kterému máme sílu pokračovat.

Říkali jste, že jste přišli i o svoje obleky. Dokázali byste koncertovat bez nich?
Nedokázali. Naštěstí ještě máme staré převleky, takže kvůli nim jsme nemuseli panikařit. Masky jsou nedílnou součástí našeho konceptu, stejně jako například projekce, skrze které komunikujeme s publikem. Nemůžeme si představit hraní bez nich, protože naše hudba není o nás, ale jenom o hudbě, a proto my samotní musíme být zahaleni.

Mezi první a druhou deskou jste zrcadlové obleky vyměnily za temně tmavé. Plánovali jste změny i tentokrát?
Měníme masky s každou deskou. Začali jsme s jednoduchými zrcadly, ale ty vypadaly trochu jako potápěčské masky, takže jsme je vyměnili za menší, které dokonce odrážely světlo během koncertů. Šlo o komplexnější nápad, který šel ruku v ruce s naší druhou deskou Don’t Kiss and Tell, jež byla propracovanější než ta první... Pořád jsme si ale říkali, že máme rádi černou, na druhou stranu jsme se báli, že budeme působit temně a znepokojivě, což byla ta poslední věc, co bychom chtěli. V ten moment jsme ale potkali architekta Mateusze Osadowského a módní návrhářku Bolu, kteří nám ukázali, jak by mohla černá barva odrážet světlo a zároveň zůstaly rozpoznatelné detaily tváře. To, že si je zakrýváme, ještě neznamená, že je nemáme.

V jednom rozhovoru jste popisovali, že masky máte kvůli ochraně vašich osobností.
Ano, cílem je upínat veškerou pozornost na naši tvorbu, a ne na nás. Máme pocit, že v dnešní době je pro lidi důležitější, co daný umělec nosí, s kým randí a na jaká chodí místa, než co doopravdy vytvořil. Rozhodli jsme se schovat naše osobnosti, protože jsme chtěli, aby za nás mluvily skutky. Nemáme rádi vyprázdněnou popularitu a zároveň si ceníme soukromí a jsme raději stranou dění. Jsme neradi rozptylováni věcmi, kterých si nevážíme. To je i důvod, proč nedáváme tolik rozhovorů a proč se ani v maskách neukazujeme nikde jinde než na stagi, kde mají ten jediný a nejdůležitější význam. Jsme neustále udivení z toho, že naše strategie vyšla a kolika lidem se líbí, když neukazujeme, kdo vlastně jsme. Tohle tajemství je i naším nejlepším promem.

Přemýšlíte nad ochranou soukromí jako o společenském tématu?
Nebyl to náš záměr. Ale pod maskami cítíme, že žijeme ve světě, který se ubírá znepokojivým směrem. Spousta lidí si kvůli ochraně soukromí maže internetové účty z Facebooku. Pro nás to není překvapující, věříme, že by měly být hranice, které se nesmí překročit.

Váš první singl doprovází animované video v retro stylu. Jaký je za ním příběh?
In Love With the Dead Man je inspirované pravdivým příběhem, který se stal před padesáti lety v rodině naší zpěvačky. Dva mladí lidé plánovali společný život, ale jeden z nich se utopil, a žena, co přežila svého druha, se z toho nemohla dlouhou dobu vzpamatovat. Prakticky strávila celý další rok na jeho hrobě místo toho, aby studovala a žila. Text je o tom, jaké by to bylo milovat někoho, kdo už není naživu. Jde o temný a smutný příběh, k němuž by bylo složité vymýšlet hrané video, tak jsme to vyřešili tímto způsobem. Rozhodli jsme se natočit několik krátkých záběrů naší kapely a ty jsme poskytli kreativnímu kolektivu Turbodizel, kteří ho převedli do arkádové podoby. My sami si ještě pamatujeme tyhle osmibitové hry, takže to byla ideální kombinace.

Jak se deska Life on Planet B liší od těch předchozích?
Rozhodně je méně agresivní než předešlá Don’t Kiss and Tell. Je barevná, ale něco temného v ní zůstalo, a také je v ní hodně prostoru, takže jí doporučujeme do auta. Poprvé jsme se taky rozhodli přizvat dalšího producenta. Tím byl Daniel Walczek, který nám skvěle pomohl dát všem elektronickým nápadům řád. Většinu nástrojů jsme nahrávali v zimě v jeho malém studiu poblíž Varšavy, kde měl krb, který celému pobytu dával nezaměnitelnou atmosféru. Mimo to jsme taky část desky nahrávali v Custum 34 Studiu, v jednom z nejlepších v celé Evropě.

Kde se nachází vaše „Planeta B“?
Jedná se o skutečné místo, kde se cítíme nejblíže celému vesmíru, není v něm žádný spěch ani negativní tlaky. Je to místo se starým pianem a levným vínem, kde slunce svítí, ptáci zpívají a hvězdy zakrývají celou noční oblohu. Když na tohle místo přijdeme, jsme schopní odstřihnout se od reality. Nejlepší místo pro psaní písní.

Odráží vaše hudba život v Polsku?
To je zajímavá otázka, nad kterou jsme ale nikdy nepřemýšleli. Něco takového zřejmě reflektuje, protože my jsme z Polska. Na druhé straně si nemyslíme, že by lidé jinde na světě byli zas tak jiní než my, tedy ve smyslové rovině. Naše hudba je hlavně o pocitech, takže chceme promlouvat ke všem kdekoliv. Každý je někdy osamocený a ztracený. Stejně tak všichni sníme, jsou nám věci líto nebo jsme naštvaní. Naše hudba má všechny tyto pocity zrcadlit a snažit se o jejich změnu k lepšímu. Jinak Polsko je teď opravdu zvláštní místo, které se rozhodlo namísto hledění do budoucna otočit se zpět do minulosti, díky podivným vládním opatřením. Jediná naděje jsou příští volby. Politické názory ale do hudby nemícháme.

Poprvé jste se u nás předvedli na velkém pódiu na Colours of ostrava. Jak na ten koncert vzpomínáte?
Od té chvíle se Česká republika stala naším oblíbeným místem. Pokaždé, když tu hrajeme, odcházíme ze stage s úsměvem. Jako by to bylo včera, kdy jsme přijeli do Ostravy a divili se tomu, proč jsme dostali tak velkou stage a slot v devět večer hned po Björk. Když jsme nastoupili na pódium a viděli, kolik na nás přišlo lidí, tak jsme byli úplně v šoku. Odehráli jsme a reakce byla neuvěřitelně vřelá. Když jsme odcházeli, tak jsme se sami sebe ptali, jestli se to doopravdy děje. Na ten pocit nikdy nezapomeneme. Doufáme, že polské kapely budou hrávat častěji na vašich festivalech.

Jakou polskou kapelu byste doporučili?
Asi niXes. Je to sice nový projekt, ale skládá se ze samých skvělých muzikantů, kteří jsou na polské scéně aktivní už dlouho. Vědí, co dělají. Ještě jsme je sice neviděli živě, ale máme tušení, že budou neuvěřitelní.