Anna Mašátová | Články / Reporty | 08.09.2013
Legendární malijský hudební Festival au désert musel být letos z důvodu nejisté politické situace zrušen, v Čechách se však během roku vystřídalo hned několik hudebních zástupců lidu Kel Tamasheq. Po omladině Tamikrest a harcovnících Terakaft převzal pomyslnou štafetu Bombino. Dá se říct do třetice všeho dobrého, neboť jeho o poznání rockovější přístup vzbuzuje nadšení po celém světě, návštěvníky pražského Paláce Akropolis nevyjímaje.
Kytarista Omara „Bombino“ Moctar se sice narodil před třiatřiceti lety v Nigeru, patří však ke kmenu Tuaregů. Ve velké rodině čítající sedmnáct bratrů a sester se chlapec musel umět prosadit. Odmítl chodit do školy a aby unikl otcovu naléhání, začal žít se svou babičkou. V matriarchální kultuře vcelku běžná věc, stará žena měla na Omaru dobrý vliv. Vrátil se do školy, období sucha však nomády donutilo k migraci a později i k dlouho trvajícím bojům o svá práva. V táborech začal Bombino poslouchat tuaregské písně stylu „ishoumar“. Slovo pocházející z francouzského „chomeur“, tedy „nezaměstnaný“, se brzy stalo synonymem pro bojující rebely. Když začaly nepokoje, dvanáctiletý Omara uprchl s rodinou do Alžíru, kde se dostal ke kytaře. Otci se myšlenka muzikanta v rodině nezamlouvala, a tak Bombino natruc odešel do Libye, kde s přáteli propadl Hendrixovi, Knopflerovi i Dire Straits. Začal více hrát, často při hlídání stád na pastvě. Brzy se stal vyhledávaným kytaristou a vydal první album Agamgam. Roku 2008 už byl lokální hvězdou a vystupoval s kapelou Tidawt. Díky pomoci neziskové organizace odcestoval do Kalifornie, kde nahrál bluesovou verzi písně Hey Negrita od Rolling Stones pro projekt Stone's World: The Rolling Stones Project volume 2. Bombino se toho roku stal také průvodcem Angeliny Jolie po Nigeru a měl jedinečnou možnost představit svou kulturu a obtíže Tuaregů. První mezinárodní album Agadez vyšlo roku 2011 a ihned následovalo úspěšné světové turné, na kterém předskakoval jak nejslavnější tuaregské kapele Tinariwen, tak třeba Steviemu Wonderovi či JuJu.
Letos přijel do Paláce Akropolis představit nejnovější nahrávku Nomad, která vznikala v Nashvillu pod producentským dohledem Dana Auerbacha z The Black Keys. Chvíli po osmé přivítal Moctara a jeho band hlasitý aplaus. Stačilo jen hrábnout do strun a publikum se začalo jako na povel vlnit. Bombinovy písně jsou sice vystavěné na tradičních tuaregských rytmech, vliv velkých amerických kytaristů je však znát a pod povrchem bublá jak rock, tak blues. Stejně jako jeho pouštní hudební souputníci zpívá o svém lidu, svobodě, těžkostech života bez domova i kráse tuaregských dívek. I když z hlediště několikrát zalétla k pódiu pochvalná slova, Moctar dostál své přezdívce. Bombino je totiž variací na italské slovo „bambino“ a právě s dětskou nesmělostí klopil kytarista oči nebo šeptal poděkování. Klimatizace se pro ten večer moc nepředřela, hedvábné hábity a šátky jen těžko ukrývaly potůčky potu kanoucí z hudebníků.
Jakožto samouk má Bombino jedinečný styl hraní. Štíhlými prsty vybrnkává melodie s nesmírnou lehkostí, přejíždí po hmatníku nahoru a dolů, jako by hladil milenku, navíc se po celou dobu nepřestává usmívat. Radost z hraní byla více než zřejmá. Oproti albu to bylo monotónnější, někdy se až zdálo, že píseň nemá začátek ani konec. Melodie mnohdy sklouzávala k houpavějšímu reggae, rytmus udával důrazný bubeník, který často nepatrně zrychloval a dostával příchozí do mírného tranzu. Vynikající, hodinu a čtvrt dlouhý koncert zakončil dlouhý přídavek. Celá kapela se pak přesunula do předsálí, kde strávila notnou chvíli podepisováním všeho možného.
Turné, které započal Bombino letos v květnu, pokračuje až do prosince. Vyvrcholením bude vystoupení v newyorské Carnegie Hall, Moctarovým snem je ale zahrát si s Carlosem Santanou. Kdo ví, možná si brzy pustíme novinku dvou výjimečných kytaristů na youtube.
Bombino (ng)
5. 9. 2013, Palác Akropolis, Praha
foto © Barka Fabiánová
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.