Být kabaretiérkou (Lauren Mayberry)

Lauren Mayberry je známá zejména jako členka skotské kapely Chvrches, ke které se přidala v roce 2011. Hudebnice, textařka a zpěvačka hraje na piano a bicí, v minulosti působila i v jiných skupinách a má za sebou spoustu spoluprací, o vlastní tvorbě ale začala uvažovat až nedávno. Jako aktivistka se dlouhodobě věnuje otázkám feminismu, reaguje na misogynii a postavení žen ve společnosti. Tato témata také formují její sólovou desku, ze které zatím vydala dva singly – Are You Awake? a Shame. Další skladby z chystaného alba bude hrát na koncertě v pražském Rock Café, kam přijede v rámci svého turné 17. října.

Narativ vytvořený kolem tvé desky hodně akcentuje ženskost, teatrálnost a frustraci, sama zmiňuješ, že se na ní věnuješ věcem, které jsi dřív potlačovala – proč? A co se změnilo?

Jsou věci, o kterých bych v kapele nepsala, kterými bych se nezabývala. Necítila bych se dobře při psaní ani při vystupování – ne proto, že by kluci nebyli super, ale některé věci pro mě jako pro ženu zkrátka nejsou komfortní. Jsem v kapele asi dvanáct let, ale moje zkušenost a pozice bude vždycky jiná než u ostatních, protože naše životní cesta byla v lecčem odlišná. Když jsem začínala s Chvrches, bylo mi dvacet tři a byla jsem jediná žena. Zároveň v té době ani náš label (Virgin EMI, pozn. aut.) nezaměstnával mnoho žen. Takže jsem se cítila jako holka docela sama, navíc jsem byla mladší než lidi kolem. A ačkoliv v kapele píšu a zpívám texty, pořád vystupuju jako součást skupiny a všichni se na tom, co děláme, musí aspoň do určité míry shodnout. Právě to vedlo ke vzniku mého sólového projektu, kde můžu říkat, co a jak chci já, mluvit jen za sebe. Nemusím si dělat starosti s tím, jak to cítí někdo jiný.

Předpokládám ale, že jsi tato témata – často feministická – řešila už dřív. Jak jsi je ventilovala?

Kdykoliv něco píšeš, promítá se do toho tvoje životní zkušenost. Například i když píšeš velice osobní text, bude nějak ovlivněný politickou a společenskou situací, protože to ovlivňuje tvůj život a jak se cítíš. V souvislosti s Chvrches se sice hodně mluvilo o genderu, lidi řešili můj gender od doby, kdy jsme s kapelou začali. Ale to jsem neiniciovala já. To téma nepřišlo ode mě, začali s ním novináři a lidi na sítích, řešili jedinou holku v indierockové kapele. Myslím si, že důvod, proč s námi to téma pak bylo tak hodně spojované, proč se v souvislosti s Chvrches mluvilo o genderu a feminismu, byly moje reakce na komentáře a otázky okolí. Nevkládala jsem to téma přímo do textů, ale bylo naší důležitou součástí.

A co jiná média, jak využíváš třeba vizuál ke komunikaci „svých“ témat?

Když přemýšlím o vizuálu a estetice, chci, aby to spoluutvářelo mé vyprávění. Chci, aby to pomohlo vyprávět příběh desky. Když přemýšlím o umělcích, které mám ráda, napadá mě třeba PJ Harvey – když vidíš nějakou její fotku, víš přesně, k jakému albu nebo turné byla. Ona je fyzickou součástí svého vyprávění. Dbám na to, když dáváme dohromady vizuály – nechci jen dobře provedenou líbivou fotku, musí něco vyjadřovat. Celé je to o snaze dál pracovat s tématy v hudbě, v textech.

Co je tedy za vizuálem tvé sólové tvorby?

Myslím, že to bude jasnější, až vyjde víc písniček, protože momentálně jsou jen dvě. Are You Awake?, první singl, byl spíš z pohledu první osoby, zpovědní typ skladby. Některé další jsou pak dramatičtější a teatrálnější.

OSVOBOZENÍ

Před pár dny vyšel single Shame a já jsem si říkala, co všechno téma studu a ostudy může pro ženu znamenat… Jak jsi ho pojala ty?

Myslím, že nápad na název té písničky jsem měla docela dlouho. Líbila se mi myšlenka, že to má dvojí význam – jako fráze „what a shame“ je tak trochu sarkastická, ale jde také o hanbu, kterou si neseme. Ta skladba je o tom, že některá rozhodnutí děláme, i když víme, že jsou špatná. Dospívala jsem v první polovině nultých let a myslím si, že teď na to období nahlížíme úplně jinak než v té době. Mediální reprezentace genderu a sexuality byla hodně odlišná od té současné. Já jsem si z té kultury pravděpodobně osvojila spoustu negativních věcí, které mi zasahovaly do života. Teď už ta rozhodnutí nedělám, ale nezdá se mi, že bych... Nevím. Myslím, že teoreticky můžu vědět, že tyhle věci nemám dělat, ale to neznamená, že mě nepřitahují.

Jaké například?

Rozhodnutí vycházející z toho, jak byly dívky vychovávané – jaké mají být, jaké mají mít priority, kdo se jim má líbit, s jakými muži mají chtít být. Pořád se to děje, ale zvlášť na přelomu milénia byl opravdu hodně romantizovaný určitý typ mužů – hajzlů. Když se zamyslíš nad tím, jaké byly hlavní mužské postavy v seriálech a ve filmech, celebrity a kluci v kapelách, zkrátka muži, co nám byli podsouvaní, že se jim máme zalíbit… Vyjde ti z toho specifický typ muže, který rozhodně není laskavý, ani milý. A přesně tenhle typ jsme stavěli na piedestal a ve mně to svým způsobem zůstává zakořeněné.

V podcastu Couples Therapy jsi mluvila o tom, že máš vytvořenou jevištní osobnost oproštěnou od studu, který cítíš mimo stage. Jaká je?

Nemá úplně konkrétní charakteristiky. Ani neutvářím konkrétní postavy pro různé písničky nebo něco podobného. Když píšu, vychází to z mého opravdového já v každodenním životě, moje texty jsou velmi osobní, nepíšu je pro nějakou „divadelní“ postavu. Pokud jde o vystoupení, stavím se do role moderátora večera. Miluju muzikál Kabaret, kde je důležitá postava kabaretiéra, který provádí diváky všemi příběhy, Berlínem, zážitky postav. Člověk hrající písničky na stagi je do určité míry taky kabaretiér. Líbí se mi, že to může být víc stylizované a teatrální.

Pomáhá to třeba u skladeb, které se dotýkají citlivých témat? Chce to odvahu ukázat před spoustou lidí niterné emoce a myšlenky.

Tak to neberu. Většina hudby, co miluju, je velmi osobní a intimní, a tak jsem se taky naučila psát. Do jisté míry tak vystupuju i v kapele. Ale je to přece jen trochu omezené škatulkou indierockové kapely. Proto taky došlo na sólovou dráhu.

Přinesla ti tvorba vlastní hudby prostor pro větší experiment, hraní si, zkoušení různých věcí?

Jo, myslím, že když jsou spolu lidi dlouhodobě v nějaké práci nebo v nějakém vztahu, je super, že se dobře znají, vědí, jak spolu fungovat. V kapele jsme díky tomu efektivní a konzistentní. Ale zkoušet jiné věci je zdravé. Chtěla jsem zkoušet jiné způsoby psaní, jiné způsoby vystupování, které v kapele nedávají smysl a nikdy by tam nefungovaly. Bylo vzrušující a osvobozující dělat něco jinak.

OPROSTIT SE OD OČEKÁVÁNÍ

Kdy jsi začala uvažovat o vlastní hudbě?

Dlouho se mi nechtělo dělat nic mimo kapelu. A i když jsem o tom začala přemýšlet, dlouho jsem si nebyla jistá, jestli to má cenu a jakou by to mělo pointu. Psát jsem začala někdy v únoru 2022, hrála jsem si s nějakými nápady, ale nebrala jsem to jako práci na sólovce. Spíš jako experimenty a pokusy, které by se třeba daly nějak zužitkovat v hudbě Chvrches. Začalo to přirozeně, tak nějak mimochodem.

Jak to vypadá, když píšeš, jak vypadá proces?

Zapisuji si slova a fráze, jak ke mně přicházejí, průběžně. Když pak jdu psát s někým společně, mívám připravené krátké nahrávky, audio poznámky, kousky melodií, jindy kus textu nebo název písničky. Dá se začít od různých věcí, je fajn být otevřený všelijakým přístupům. V Chvrches máme specifický způsob psaní – začneme návrhem instrumentálu, pak přidáme melodii vokálu, text přijde na řadu jako poslední. U své hudby jsem to chtěla zkoušet naopak. Mohla jsem začít s názvem, textem nebo s konceptem, takže to mohlo být od začátku víc zaměřené na obsah a narativ.

Jak vznikala představa desky jako celku? Měla jsi nějaký rámec nebo koncept?

Když jsem začala psát, bylo to jen zkoumání a učení se. Napsali jsme spoustu skladeb, které na desce nakonec nebudou, ale byly důležité pro hledání toho, jak to vlastně chci dělat. Pak se jednou sešlo za sebou několik písniček, které spolu začaly dávat smysl. Najednou jsme měli obrysy a představu, k čemu chceme směřovat, najednou to bylo jasné. Na tvorbě jakéhokoliv umění je skvělé to, že někdy přijdeš s nápadem, začínáš s daným konceptem, názvem, s představou, jak by to mělo být. Ale jindy začneš něco dělat a až během toho se ti něco objeví pod rukama. U tohohle alba jsem měla představu o jeho vyznění, ale nezačínala jsem s ničím konkrétním.

Jaké jsou jeho hlavní motivy?

No, ještě jsem ho nedokončila, je hotové z 90 %. Ale obecně, je prostě super pracovat bez plánu nebo bez očekávání. Je zřejmé, že lidé, pokud to poslouchají, tak kvůli tomu, že mají rádi Chvrches, takže mě z kapely znají. Na druhou stranu skutečnost, že zvukově jsou dosavadní singly úplně jiné, je užitečná. Pomáhá mi to oprostit se od očekávání vztahujících se ke Chvrches.

Jsem zvědavá na název alba, už ho máš?

Přemýšlím o něm. Mám playlist a moodboards, pořád na tu desku myslím, dotahuju různé věci. Až skončí turné, je můj hlavní úkol ji dokončit. Uvidíme, jak to všechno dopadne, kam mě to dovede.

Brzo tě turné dovede do Prahy, co budeš v Rock Café hrát?

Set v tuhle chvíli obsahuje osm vlastních písniček – mezi nimi i dva singly, které už jsou venku – a k tomu pár coverů.