Nejlepší texty Full Moonu 2024: „Když se hudba mění v tanec, obraz, slovo, ticho…“ (Irena a Vojtěch Havlovi)

Do Přístavu 18600, kde se máme s Irenou a Vojtěchem Havlovými sejít na rozhovor před jejich koncertem, přibíhám uřícená z práce a trochu otrávená z nepřestávajícího letního dusna. Trvá ale jenom chvíli, než na mě dvojice přenese svoji vyrovnanost a klid. Manželské a tvůrčí duo, které spolu vystupuje přes čtyřicet let, na otázky odpovídá v dokonalé sehranosti, rozvážně a jemně, zároveň ale bez zaváhání. Stejně jako hrají na piano a varhany na jejich nejnovější nahrávce Four Hands, prvním nově nahraném materiálu po čtrnácti letech.

Je pro vás klíčová akustika a nálada míst, kde vystupujete. V Přístavu hrajete poprvé, věděli jste, co vás tady v tomhle ohledu čeká?
IRENA: Přátelé nám říkali, že je to tady hezké a líbilo se nám, že je to v přírodě a u vody. A hlavně, že je to komunitní prostor, který se snaží i v dnešní době propojovat lidi. To nás vždycky zajímalo.

Jak tenhle komunitní aspekt vnímáte v kontrastu s dobou, kdy jste začínali?
IRENA: Umělecký život je o komunitě. Člověk v průběhu svojí aktivní umělecké činnosti potkává stovky lidí, vždycky přijde někdo nový. Celé je to hodně v pohybu.
VOJTĚCH: Pro nás je muzika způsob komunikace se světem i ostatními profesemi. Hodně spolupracujeme s tanečníky, divadelníky, filmaři, malíři, básníky. Baví nás překračovat hranice a hledat společný zdroj. Muzika je trošku záminka, abychom se mohli propojovat a překračovat hranice mezi lidmi.

Tím se trochu dostáváme k vašemu novému albu, hlavně jeho přebalu s jemným květinovým motivem. Kdo ho graficky zpracoval?
IRENA: Obraz jako takový dělal Jan Svoboda, malíř z Moravy, který úmyslně stojí trochu stranou. Tento jeho obraz se nám k našemu novému albu moc líbil. Celou grafiku pak ve svém studiu dělal Aleš Najbrt.
VOJTĚCH: Vydali jsme sedmnáct alb, ale skoro všechny obaly připravila Irena. Je to vlastně takové završení práce, takže jsme byli samozřejmě zvědaví, co se nám ze studia vrátí. Ale nastalo velké souznění a od Aleše přišla velice čistá verze.

Jak Four Hands jako první album nového materiálu po čtrnácti letech vznikalo?
IRENA: Program, který běžně hrajeme, obsahuje i písničky a skladby pro violoncello a violu da gamba. Postupně jsme ho začali rozšiřovat o sólové piano a piano a cello. Později jsme přidali i skladby pro čtyřruční piano, a nakonec jsme přidali ještě varhany. Líbí se nám barevná zvuková kombinace, která z toho vychází. Stejně jako všechno v našem životě se to vyvíjelo postupně. Mezitím nám ještě vyšly další dvě desky. Jedna byla Melodies in the Sand, která vyšla v Nizozemsku a je to vlastně výběr našich skladeb z různých období, od roku 1989 až dodnes, a pak jsme vydali album s filmovou hudbou ke Křižáčkovi a Zprávě o záchraně mrtvého od Václava Kadrnky.
VOJTĚCH: Je to první album, když vynecháme Tajemnou Gamelanii, která je celá natočená na indonéské nástroje, kde nepoužíváme smyčce, které jsou naším dominantním nástrojem. Je to opravdu jenom čtyřruční piano, čtyřruční varhany a na závěr se spojí. Inspirací k tomu byla série koncertů The Organists v Atriu na Žižkově. Byli jsme na ni přizvaní a snažili jsme se vytvořit úplně nový repertoár. Chtěli jsme varhany představit nezvyklým způsobem. Půl roku jsme tam chodili a zkoušeli nové věci. Moc se nám tam líbilo, protože je to jedno z mála míst, kde se dá hrát společně na piano i na varhany. V normálních kostelích jsou od sebe moc daleko. V Atriu jsme na sebe viděli, navíc se nám moc líbil zvuk nástrojů spojený dohromady. I ten prostor samotný nás hodně inspiroval, celou desku jsme nahráli tam. Bez velkých změn a střihů, točili jsme tak, aby to bylo co nejvíc autentické.

JDE O OKAMŽIK

Inspirovala vás nějak i duchovní dimenze toho prostoru, nebo spíš ta akustická?
IRENA: Obojí. Celý život jsme rádi hráli po kostelích nebo na místech se specifickou atmosférou a měli jsme to štěstí, že na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let se dalo hrát třeba v Loretě, v Klementinu v Zrcadlové síni a ve spoustě pražských kostelů, které potom už nebyly přístupné, protože se zaměřily na komerční vážnou hudbu, hraní pro turisty z ciziny. Ale dodnes koncertujeme v kostelích, kapličkách mimo Prahu, a to máme moc rádi. A právě Atrium, kde vznikala nahrávka Four Hands, je bývalá kaple s krásnou akustikou.
VOJTĚCH: Občas říkáme, že prostor je naším spoluhráčem. A i když nahráváme hudbu pro divadlo nebo film, často se snažíme natáčet v nějakém akustickém prostoru právě kvůli tomu přirozenému dozvuku. Někdy také nahrajeme základ skladby v kostele a pak ve studiu dotočíme další nástroje. Každý prostor je pro nás velkou inspirací.

Další velkou změnou oproti dřívějším albům je absence vokálů. Byl to taky nějaký přirozený proces? Plánujete se ke skladbám se zpěvem v budoucnu vrátit?
IRENA: Součástí našich koncertů je většinou i část, kde zpěv zazní. Ale tímhle směrem teď už netvoříme.
VOJTĚCH: Máme několik programů, které vybíráme podle toho, kde zrovna hrajeme. Někde totiž není piano, jinde nejsou varhany, někdy hrajeme akusticky, jindy ve větších sálech a na festivalech ozvučeně. A jeden z programů je jenom písničkový. Často to kombinujeme. Máme rádi koncerty, kdy se prochází přes zpěv, smyčcové nástroje, piano a skončí se třeba u čtyřručního piana nebo varhan. Je to pro nás takový výlet různými polohami muziky. Nové písničky se zpěvem teď sice nevznikají, ale když to přijde, tak to přijde a třeba vznikne celá písničková deska. Bude to podobně jako teď s pianem.

Psali jste skladby přímo při nahrávání v Atriu, nebo jste si přinesli nápady z dřívějška, které jste „jenom“ rozpracovali?
IRENA: Některé vznikaly doma, některé při zkouškách v Atriu, další během koncertování, protože nás inspiruje publikum a živý kontakt s ním. A pak jsme, přímo při natáčení hodně pracovali s dozvukem a s akustikou, které přináší zase jinou inspiraci. Hlavně u varhan, na ty doma hrát nemůžeme a skladby na nich pak vyznívají úplně jinak. Stejná skladba, která se hraje čtyřručně na piano, zní ve spojení piana a varhan úplně jinak, protože varhany drží delší tóny. Nehraje se tolik rytmicky, jde se spíš po barvách.
VOJTĚCH: Hodně improvizujeme, doma i na koncertech. Naše skladby jsou volnější a pokaždé je nějak dotváříme na místě. Jednou může být skladba dvouminutová, podruhé pětiminutová, někdy víc improvizujeme. I v tomhle projektu jde vlastně o hudební struktury, ve kterých se svobodně pohybujeme. A právě prostor a dozvuk inspiruje. Proto si skladby improvizací dotváříme a jsou pokaždé jiné podle prostoru, okamžiku a podle lidí, kteří tam jsou.
Vystupujeme spolu už čtyřicet let, takže už si ani neříkáme, co budeme na koncertě hrát, a stavíme to na místě. Vytahujeme skladbičky z podvědomí a různě je propojujeme podle atmosféry. I alba jsou pro nás spíš zachycením okamžiku. Nemáme to tak, že bychom něco usilovně vydávali, ale když cítíme, že skladby uzrály, tak prostě uděláme album. Je to pro nás takový deník daného okamžiku. Nikdy jsme neplánovali udělat nahrávku na čtyřruční piano nebo varhany, ale všechny věci kolem se spojily a nám to přišlo tak přirozené, že prostě vznikla.

Smyčce vám při nahrávání nechyběly?
VOJTĚCH: Vůbec. Jsme rádi, že jsme vyzkoušeli něco úplně jiného.

PONOŘIT SE DO ZVUKU

Vím, že čtyřruční hra na piano je těžká. Jak dlouho vám trvalo sladit se tak, abyste dokázali bez problémů improvizovat i v ní?
IRENA: Tak hrajeme spolu čtyřicet let.
VOJTĚCH: Takže jenom čtyřicet let. Zajímavé je, že jsme byli neuvěřitelně propojení úplně od začátku. Bavilo nás v duu kombinovat různé nástroje, třeba dvě violy da gamba, zpěv a violoncello, violoncello a piano, zpěv a piano…
IRENA: Když jsme dělali smyčcové album, taky vlastně trvalo dvacet let, než jsme ho natočili. Věci se rodily postupně, a pak najednou přišel ten pravý okamžik. Chtěli jsme udělat desku, na které půjde jen o čistou formu, ne barevné věci, jako byly naše první alba Háta H nebo Malé modré nic. Tam se nám líbila pestrost ve střídání různých nástrojů. Najednou jsme chtěli projekt, který bude čistě smyčcový.
VOJTĚCH: Ponořit se do toho zvuku.
IRENA: Nevypadá to možná tak zajímavě, ale v naší hudbě je větší koncentrace na ten který nástroj – u alba Smyčcem na zvuk viol da gamba a teď u Four Hands na zvuk piana a varhan.

Tyhle dlouhé intervaly mezi deskami jsou oproti devadesátkám, kdy jste něco vydávali v podstatě každý rok, docela rozdíl.
VOJTĚCH: V mezidobí jsme vydali dvě kompilace, ale hodně jsme pracovali i na filmové muzice. A navíc se s nástupem digitálního světa a Spotify stalo vydávání alb náročnější. Cédéčka se skoro přestaly prodávat, protože všichni stahovali.
IRENA: Čekali jsme na takový zájem, aby mělo smysl vydávat i tuhle alternativní hudbu.
VOJTĚCH: Digitální svět je pro nás nehmatatelný a my se chceme svojí tvorby vždycky nějak dotknout. Během těch čtrnácti let nám vzniklo hodně nové hudby a spolupracovali jsme také s různými muzikanty na jejich projektech. Ale nějak chyběla motivace vydávat. Čekali jsme na nějaký moment a ten teď uzrál. I díky návratu vinylu, ze kterého máme radost.
IRENA: Nechtěli jsme, aby to bylo jenom někde zavěšené.

Dlouho jste přitom hudbu na internet vůbec nedávali. Co to změnilo?
VOJTĚCH: Hodně jsme se tomu bránili, až do pandemie. Zvuk je pro nás velmi důležitý a na streamovacích platformách je všechno zkomprimované, osekané. Jenomže jak se během pandemie nehrálo, měli jsme trochu strach, že se na nás úplně zapomene. Proto jsme polevili a ukázalo se, že to byl dobrý krok. Naše hudba se víc otevřela světu a začali nás zvát na festivaly do zahraničí, napsal nám vydavatel z Nizozemska a často se nám ozývají i filmaři a divadelníci ze světa.

Když jste teď digitál vzali na milost, upravujete nějak způsob, jakým hrajete a skládáte? Třeba důrazem na některé prvky, aby pak dostatečně vynikly i na streamovacích platformách?
IRENA: Ani ne, zachováváme koncertní formu. Většina nahrávek jsou de facto nahrané koncerty, někdy bez posluchačů, jindy jde opravdu o záznamy koncertů. Líbí se nám, když se na nahrávkách objeví i nehudební zvuky – šepot dítěte, otevírání dveří, které to celé zlidšťují.
VOJTĚCH: Snažíme se o co možná nejčistší, nejpřirozenější zvuk.
IRENA: Když chceme něco zvýraznit, pracujeme s dynamikou, barevností, rytmem. Vzniká to spontánně při hraní.

AKUSTICKÝ ZVUK JE ZÁKLAD

Přemýšleli jste někdy, že zkusíte i elektronické nástroje?
VOJTĚCH: Občas jsme si s někým zahráli, ale sami nemáme potřebu. Milujeme akustický zvuk a prostory. Zajímavé ale je, že nás občas zvou i na festivaly elektronické muziky. Vnímají v naší hudbě podobný experimentální svět, který sami vytváří v krabičkách. Často tam pak hrajeme jediní akusticky. Zvukový svět vytváříme hlavně ve smyčcích. Piano je zase trochu jiné, jde u něj spíš o melodie a vibraci. Ale smyčce používáme hodně experimentálně.

Zkoušeli jste si někdy vyrábět i vlastní nástroje?
IRENA: Ne, to ne. Nástroje, které máme, mají moc hezký zvuk, jsme rádi, že se nám povedlo sehnat na tuhle hudbu nečekaně vhodné. Třeba na violy da gamba jsme nejdřív hráli renesanční a barokní muziku a ten zvuk se nám líbil tak moc, že jsme si začali vytvářet svůj styl hraní. Krása zvuku těch starých nástrojů nás inspirovala k vytvoření vlastní hudby. To se pak přeneslo na zpěv, na cello, na piano a tak dále. Ale akustický zvuk je pro nás vždycky výchozí.

Propisuje se do vašich improvizací i cizí hudba, kterou zrovna posloucháte?
VOJTĚCH: Kdysi jsme poslouchali hodně, ale poslední léta jsme spíš v tichu nebo si něco sami hrajeme.

Jedním z vlivů, které jsou s vaší hudbou spojené, je i indická hudba. Kdy jste tam byli naposledy?
VOJTĚCH: Asi před deseti lety.

Plánujete se do Indie ještě vracet?
VOJTĚCH: Zatím se to pro nás naplnilo. Byli jsme tam jedenáctkrát v rozpětí pětadvaceti let.

Měli jste tam i nějaké koncerty?
VOJTĚCH: Ano, také jsme tam hrávali.

Jak na to místní reagovali?
IRENA: Přijímali to celkem pozitivně.
VOJTĚCH: V Indii nás hodně zajímala hudba. Jezdili jsme po vesničkách a nahrávali jsme jejich lidové a duchovní písně.
IRENA: Mají nádherné texty a krásné melodie. A přitom jsou ve své podstatě dost jednoduché. Nejčastěji se hlavní zpěvák sám doprovázel na malé harmonium a ostatní zpívali s ním a hráli na malé činely, tabla a bubínky. Líbila se nám radost, ze kterou zpívali a občas i začali tancovat. Hráli i celou noc až do svítání.
VOJTĚCH: Točili jsme tam i dokumenty pro televizi, několik let jsme se o to dost zajímali. Cítili jsme, že jak se tam tlačí Evropa a Západ, jejich původní kultura pomaličku mizí. Proto jsme ji chtěli zachytit.

Zajímá vás tímhle způsobem i český folklor?
IRENA: Když nám bylo okolo dvaceti, jezdili jsme po Moravě a sbírali nahrávky, natáčeli lidové zpěváky. Ale to bylo jenom krátké období.
VOJTĚCH: Když hrajeme v zahraničí, často o náš píší, že je v naší hudbě cítit folková muzika. To dělají violy da gamba, protože na ně hrajeme experimentálním způsobem, který maličko připomíná lidovou hudbu.
IRENA: Hodně nás zajímá volný pohyb rytmu, to je blízké třeba moravské hudbě.
VOJTĚCH: Obecně máme rádi lidovou muziku různých kultur.

HUDEBNĚ SI S NĚKÝM POPOVÍDAT

Když jste zmiňovali zahraniční festivaly, jak se mění zájem lidí o evropskou hudbu? V jednom z vašich starších rozhovorů jsem četla, jak byly „východní“ kapely po konci studené války žádané, ale předpokládám, že teď už to tak úplně není.
VOJTĚCH: Po revoluci byl opravdu velký zájem o to, co se dělo za železnou oponou. Samozřejmě pohasl, ale zajímavé bylo, že se dost našich nahrávek v devadesátých letech dostalo do světa. Asi nejvíce alba Malé modré nic a Háta H. Získali jsme tak i nějaké kontakty, občas nás pozvali na festivaly nebo uspořádali koncerty. Tím, že naše hudba je těžko zařaditelná do nějaké škatulky, nás zvou pořadatelé festivalů vážné hudby i té experimentální, jazzové, improvizované. Moc nás baví i spolupráce s hudebníky z různých hudebních směrů a hledat třeba pomocí improvizace společnou řeč, to, co je za hudbou. Jako když si s někým povídáte a vnímáte souznění.

Mezi asi nejznámější jména, se kterými jste spolupracovali, patří třeba The National nebo Sufjan Stevens. Připravujete další spolupráce s někým jiným?
VOJTĚCH: Občas se setkáme s Brycem Dressnerem z The National a zahrajeme si. S ním cítíme velké propojení. Objevil naši hudbu, když mu bylo čtrnáct let a hodně ho ovlivnila a inspirovala k vlastní tvorbě. Právě album Malé modré nic pro něj bylo zásadní. Několikrát nás pak pozval do Ameriky na koncerty. V Berlíně jsme se dvakrát zúčastnili festivalu People, kde se potkalo kolem sto hudebníků z celého světa a společně týden hráli, improvizovali, hledali a dodnes se s některými potkáváme různě po světě a zahrajeme si. U nás teď hráváme třeba s Václavem Havelkou, z tohoto spojení máme velkou radost. Zpívá své písničky a my do nich improvizujeme na violu da gamba a violoncello. A máme rádi, když se nám někdo ozve třeba jen na jeden koncert. Nejde o žádnou cílenou spolupráci, spíš nás baví se nárazově potkat, zahrát si a improvizovat. Ale základ pořád vidíme v tvorbě v duu, spolupráce jsou spíš jako setkání s někým, s kým vám je hezky. Zajímají nás i přesahy, kdy se hudba mění v tanec, obraz, slovo, ticho… A hodně nás zajímá to, jak se neváže na nějakou dlouhodobou přípravu, ale samotná tvorba vzniká přesně v ten okamžik. Když se souznění daří, rodí se úplně nová hudba a vede to i k velké koncentraci a bdělosti, vše se propojí v jeden tok hudby a energie.

Pamatujete si, kdy jste spolu hráli poprvé?
IRENA: Než jsme začali hrát v duu, založili jsme asi v roce 1985 soubor Capella Antiqua e Moderna, kde se vystřídalo postupně kolem třiceti lidí a kde jsme hodně experimentovali se zvukem. Propojovali jsme staré nástroje s moderními. Nacvičovali jsme vlastní skladby i skladby barokní a renesanční, proto ten název. Tam i začali vznikat naše první skladby v duu. Od roku 1987 do revoluce jsme tři roky působili v triu s Oldřichem Janotou, to byla hodně intenzivní práce, odehráli jsme spoustu koncertů a natáčeli krásnou Oldřichovu zhudebněnou poezii. Po revoluci už jsme začali dělat jenom ve dvou, jen občas s někým spolupracujeme. Hodně nás zajímalo, kam až může sahat hloubka propojení.

Zní to, že recept na úspěšný vztah je dělat spolu hudbu.
VOJTĚCH: No, jo. Ze začátku, když jsme se ještě hudebně hledali, jsme byli dost divocí a občas jsme se pohádali, ale s postupem času se to všechno propojilo. Je to moc hezký a máme radost, že často za námi chodí posluchači, že vnímají v naší hudbě harmonii, klid, souznění...