Česká specialita Pipes and Pints

Pipes and Pints jsou jednou z mála českých kapel, které už několik let drží pedál plynu pevně na podlaze, a s druhou deskou čerstvě na pultech k tomu mají zase o důvod víc. Pipes and Pints hrají melodický punk rock, do kterého míchají skotské dudy, cit pro melodii a velké ambice. Jejich koktejl evidentně zafungoval a s novou nahrávkou se vyšvihli o několik příček výš. Zkušený americký producent, velký zahraniční label, celosvětová distribuce a v neposlední řadě i smlouva s největším z českých vydavatelství Supraphonem svědčí o tom, že mají do nového roku řádně našlápnuto.

S novou deskou čítá vaše diskografie všeho všudy 25 písniček. Hrajete 4 roky, 100 až 150 koncertů ročně. Neserou vás ty písničky občas?
Tom: Spíš je divný, že některé si pořád nepamatujeme. Nebo je nejsme schopní zahrát.

Vinca: Někteří.

Tom: Dobře, někteří. Ne všichni.

Vinca: Já jsem teď spokojený. S novou deskou je tam pár věcí, které jsme moc nehráli. Takže na půl roku mám klid.

Tom: Než jsme vydali druhou desku, tak to kvůli tomu už trošku nemělo šťávu.

Vojta: Mě ty staré písničky baví hrát hodně. Ty nové taky, ale kvůli něčemu jinému. Ty jsou osvěžující, člověk si v nich hledá, co ho na nich baví naživo. Ty starší mě baví kvůli reakci publika. Vždycky mi přišlo líto, že když se nějakému umělci povede něco tak dobrého, že to po něm lidi chtějí, tak po nějaké době nedokáže překousnout, že už ho to nebaví. Asi to čeká každého. Já se tohohle pocitu snažím zbavit a uvědomovat si to. Nemusí bavit mě, ale když to baví lidi, tak to baví i mě a rád jim to dám.

Až do nedávna jste objížděli Evropu s první deskou a debutovým EP, kterým vděčíte za dosavadní úspěch. Je nová deska lepší?
Vinca: Pro mě je rockovější, ale když jsem viděl lidi zpívat nové písničky ještě před tím, než vyšla, tak mi došlo, že naši fanoušci jsou opravdu šílenci. Texty občas znají líp než já. Nebo zpívají, i když to nikdy před tím neslyšeli, a dostávají se na koncertech do totálního rauše.

Vojta: Já mám pocit, že jsme laťku nasazenou první deskou překonali. Hlavně technicky. Teda technicky vlastně ve všem.

Tom: I aranžérsky. První nahrávání provázela taková euforie, protože nikdo nečekal, že z toho něco vzejde. Byla výhoda, že nikdo nečekal nic. Teď je situace složitější v tom, že jsou očekávání.

A jak se vám pracovalo pod tlakem toho, že deska vyjde na People Like You Records a Supraphonu?
Tom: To jsme ještě nevěděli. My počítali s tím, že si to vydáme sami. Respektive label jsme neměli a nahrávali už dost dlouho připravené písničky. Takže jsme žádnému tlaku nepodléhali. O Supraphonu v té době ještě nebyla řeč.

Vojta: Tlaku jsem podléhal já, protože jsem to domlouval doslova během nahrávání. Seděli jsme ve studiu, poslouchali náslechy a já měl na kolenou notebook a všechno řešil za běhu.

Tom: Při nahrávání dobře zafungovalo to, že jsme se spoléhali na producenta Dariena, který když už něco odkýval, tak jsme věděli, že to nemůže být úplně špatně.

Nakonec jste vydali 11 věcí, ale kolik jste jich měli napsaných nebo i natočených?
Vinca: Točili jsme 12 věcí. Jedna vyjde na kompilaci pro Good Night White Pride. Napsaných a rozpracovaných jsme jich měli tak patnáct, šestnáct.

Tom: Ono to vykrystalizovalo z toho, že některé jsme nestačili dodělat, k některým nebyly texty. Původně jsme chtěli nahrát třeba 16 a vybrat nejlepších třeba 11 věcí, ale tím, že jsme některé nedodělali, jsme výběr prakticky provedli ještě v rámci skládání.

Na nové i staré desce je jedna písnička bez dud. Nakolik je pro vás jejich zvuk klíčový?
Tom: Náš zvuk můžeme jedině ozvláštnit, když je vynecháme.

Vojta: On si posluchač může na chvilku odpočinout. Protože když to do nich budeš sypat pořád, přestane to být zvláštní. A taky spousta akordických postupů s dudama nefunguje, některé stupnice nejdou hrát vůbec. Na nové desce jsme pracovali s tím, jak moc a v jakých místech a dynamikách je používáme.

Tom: Což je rozdíl oproti první desce, kde dudy hrajou málem od začátku do konce, i stejně nahlas.

Jak moc dovedete dynamiku desky, co se dud týče, předvést naživo? Má ten nástroj vůbec variabilitu hlasitosti?
Vojta: Dudy hrajou pořád stejně nahlas, s tím se nic nedá dělat. Dá se pracovat se vzdáleností od mikrofonu. Přemýšlel jsem třeba o volume pedálu, kterým bych to reguloval, ale odstupování od mikrofonu funguje stejně dobře. A vlastně to už není tolik potřeba, protože si s sebou vozíme zvukaře, který to potlačí nebo vypíchne přímo na mixu.

Tom: Taky se to pořád učíme. Nejsme ani jeden technický zažranec nebo efektový maniak. Snažíme se co nejjednodušeji.

Všiml jsem si, že kytarové vybavení máš dost minimalistické. Kytara, kabel, hlava, bedna, nic víc.
Tom: A takový přístup máme zhruba všichni. Čím míň věcí může překážet...

Vojta: Čím míň kabelů se dá vykopnout...

Tom: Snažíme se eliminovat počet selhání naživo.

Selhání techniky se hádám dá ubránit. Ale co úrazy při koncertech?
Tom: Nic moc, už jsme se docela naučili pohybovat. Spíš v éře první desky se stávaly kuriózní věci.

Vojta: Já občas spadl z pódia...

Tom: Občas někdo zmizel v nějaký díře před publikem nebo jsme si rozsekli navzájem hlavu.

Vojta: Asi třikrát jsem si zlomil dudy.

Tom: Taky jsme byli bičování těma střapcema od dud.

Vojta: To Ondra zažívá pořád.

Při tomhle množství koncertů, pamatujete si ještě jednotlivé akce?
Vinca: Mě splývá Německo. Vůbec si nepamatuju názvy měst, kde jsme hráli. Místa si pamatuju, města ne.

Tom: Ono se málokdy stane něco neočekávatelnýho. Němci jsou předvídatelný publikum. Ne chladný. Ty koncerty jsou super, ale jsou takový nalajnovaný. Jsou tam stejný typy lidí. Ti, co začnou humpolácky pogovat hned od začátku, a pak ti, co se ani nehnou a potom vykoupí merch. Takové tři, čtyři archetypy a ty jsou na všech koncertech.

Hráli jste i v Rusku.
Vinca: Říká se, že je to tam fakt hustý. A je to pravda. V Rusku se paří hned od zvukovky a do krve. I když Moskva byla slabší. Respektive měli jsme tam dva koncerty a jeden byl trochu klidnější.

Od první desky vás zastupuje OSA. V Německu a Rakousku je vnímání tamní autorské organizace GEMA úplně někde jinde, v Čechách je spolupráce s OSA, obzvlášť v punkové scéně, pro spoustu lidí naprosto nepřijatelná.
Vojta: U nás byl tlak ze strany vydavatele, že bychom měli být zastupovaní. V cizině je situace jiná, protože tam všichni autorským organizacím platí automaticky nebo mají nějaké paušály a zároveň tam nemají tak špatné jméno jako u nás OSA. V Čechách je zažité to, že spousta věcí by měla být zadarmo, obzvlášť umění, ale když se člověk dostane do situace, kdy musí platit dost nehorázný peníze za to, aby umění mohl vyprodukovat, tak je rozhodnutí pro registraci logické. I když pro nás to byla docela samozřejmá volba. Kdybychom se neregistrovali, tak by to v rámci Čech nebyl nijak výrazný rozdíl, protože jsme si nikdy nepředstavovali, že nás budou hrát rádia atd. a že z toho někdy budeme něco mít. Ale díky tomu, že hrajeme víc jak 50% koncertů v zahraničí, kde za nás pořadatelé akcí autorské poplatky zaplatí, bychom o ně bez registrace přišli a dostali by to místní Gottové. Já se tu s OSA občas scházím a jednám a třeba nesouhlasím s tím, že by měli vybírat peníze za živé koncerty, protože tam si kapela domluví honorář přímo, ale nevidím důvod, proč by neměli vybírat za rádia a televize. Protože to je jediný způsob, jak se muzikant může dostat k penězům za to, že někdo využívá jeho muziku ke svému prospěchu.

Tom: Možná to je trochu kontroverzní názor, ale podle mně by bylo naprosto přirozené, kdyby pod OSA byli zaregistrovaní všichni a vybrané peníze se rozptýlily spravedlivějším způsobem mezi víc lidí. Ale tím, že je tam zaregistrováno tak málo lidí, tak se to neděje. To je jako u lidí, co nechodí volit, a tím dávají svoje hlasy všanc všem stranám. Tím, že se tam nezaregistruješ, odevzdáváš to, co oni za tebe vyberou, a pak už si můžeš jen stěžovat, že ty mainstreamové hvězdy od nich dostávají nehorázné honoráře.

Řekl bych, že většina lidí, kteří fungování OSA kritizují, míří hlavně na neprůhledost přerozdělování peněz v rámci organizace, případně je jako mě bytostně irituje poplatek za volná media.
Vojta: Rozhodně je tam spousta nesmyslů a nepopulárních kroků ze strany OSA. Ale myslím, že se toho snaží zbavit a komunikovat ve směru umělec a posluchač muziky. Když jsem se s někým z OSA bavil, říkal, že první věc, na kterou se ptají lidí, co je kritizují, je, jestli si myslí, že by se za muziku mělo platit. A spousta lidí ti řekne, že samozřejmě, že ne. A pak se s někým takovým bav. Já bych taky hrozně rád muziku zadarmo – když nám koupí naftu a dají najíst, můžou dostat muziku zadarmo.

Tom: Mě přijde fungování OSA logický, pokud tvojí muziku, nevím jestli v lepším nebo horším případě, hrajou rádia. Což jsou skoro všechno komerční média, které fungují jenom díky tomu, že používají hudbu jako výplň mezi reklamy, ze kterých žijou. A ty jim tím pádem dáváš materiál mezi reklamy, ze kterých potom mají zisk. Neříkám, že chceme ždímat každé rádio, kde nás pustí, ale spravedlivé by bylo, abys za to dostal nějakou odměnu bez toho, aby se na tebe pak lidi koukali skrz prsty nebo tě málem lynčovali, že se o to přihlásíš nebo že na to vůbec pomyslíš. To je taková česká specialita. Na druhou stranu taky jsme to dlouho bojkotovali a hádali se o tom, ale to je přirozený vývoj. Možná kdybychom se slyšeli před pěti lety, tak by to bylo „Ty vole, to se radši zabiju.“

Oni jsou to ostatně jen čtyři roky, co Pipes and Pints začínali s koncerty pro 20 lidí na Squatu Milada.
Tom: My bychom neměli problém udělat to znova. Kdyby byla dobrá příležitost.

Vinca: Ono to v Německu kolikrát vypadá jak na Miladě.

V souvislosti se skokem, který se vám za ty čtyři roky povedl, jaký podíl na tom má množství vložené práce, kvalita muziky a management?
Tom: Zásluhu má především management. To je hlavně Vojtova práce. Takovouhle hudbu, s takovýmhle zvukem a nápadama hraje hodně kapel. To, co hrajeme, není nic převratného. V posunu se odrazila hlavně práce managementu s tím vším nemuzikálním okolo. Díky managementu vyjde ven i spousta horších věcí. Je to základní kámen úspěchu.

Vinca: Tak je to teď ale všude. Málokterý interpret, z toho, co vidím jako hvězdy, se dostane do povědomí bez managementu. Ale musí to mít i xicht a tím je u nás Mike a dudy.

Takže slušná muzika, xicht, dudy a dobrý promo?
Tom: Jo, to jsou tři základní kameny.

Vojta: Platí v podstatě to, co se učí na každý obchodní akademii. Marketingový mix platí i v muzice a může být super, ale když nemáš dobrý obal a obsah, tak ti to bude k ničemu. Taky se najdou případy, kdy fakt šílený věci dokážou marketéři vybudovat do šílených rozměrů, ale ve výsledku zjistíš, že za produktem stojí psycholog, dobrý skladatel a je to nastavený na psychologický profil určitý cílový skupiny. My to takhle neděláme. My chtěli hrát punk rock se skotskýma dudama. A v našem případě funguje určitá chemie, kterou podle mně lidi cítí.

Myslíš, že tenhle žánr nemá jasnou cílovku?
Tom: Teď už asi ne. My jsme překvapení, který lidi jsou tím oslovení. Člověk by čekal, že to bude mít jasnou cílovou skupinu, kterou nepřekročíš ani o procento. Přitom na koncertech koukáme, že na nás chodí i starší lidi, rodinný typy.

Vinca: Lukáš, který se nám stará o merch, říkal, že si nějaká šestašedesátiletá paní objednávala tričko. Prý fanynka.

Když zmiňuješ merchandise. Máte 2 desky, ale minimálně 10 designů na trička, mikiny, ponožky. Takže vyjma kapely jste i oděvní firma.
Tom: Já myslím, že jsme na tom ještě dobře. V porovnání se zahraničníma kapelama.

Vojta: My jsme do toho trošku bouchli a lidi tu na to ještě nejsou moc zvyklí, ale jak jezdíme po zahraniční, tak vidíme, jaký k tomu kapely mají přístup a že to chtějí. Oni to chtějí i místní kapely, ale třeba se toho bojí. Bojí se, co řeknou lidi a tak podobně. V cizině kapely běžně fungují jako firmy. Kamarád mi zrovna vyprávěl, že se byl podívat za jednou ani ne tak velkou kapelou, která díky jednomu turné, kde byla jako support něčeho většího a kde prodala docela slušný počet desek, si koupila starý kostel, udělala tam tiskárnu na trička, nahrávací studio a snaží se s tím prorazit. Já bych na tohle konto chtěl dodat, že jsme se nikdy netajili tím, že chceme fungovat, jezdit na turné, prorazit a že bysme si tím jednou i rádi vydělávali, abychom to vůbec byli schopní dělat s takovým nasazením. A říkali jsme to od začátku. Často se mi stává, že když se bavím s kamarádama aktivistama, kteří by nám tohle všechno mohli mít za zlé, řeknou „My to bereme. Snažíte se dělat něco pro Good Night White Pride a tu vaší slávu nějak zužitkovat.“ A nevaříme to horem dolem a nesnažíme se z toho dělat „oslíčku otřes se“ a vždycky jsme šli ven s čistýma kartama. Taky zároveň ukazujeme mladým kapelám, že to jde. Že ta naděje dělat muziku na nějaký úrovni a něco z toho mít, tady je.

Vinca: A to i když nejsi profihráč. Protože my do toho tak akorát třískáme hlava nehlava.

Můžete se tím alespoň částečně uživit?
Vojta: Kdybychom hráli aspoň patnáct koncertů měsíčně, teoreticky ano. My ale teď hrajeme zhruba 6 koncertů měsíčně, a to je taková dobrá brigáda. Samozřejmě že to roste a chodí víc lidí, hrajeme více na festivalech, dostáváme se častěji do zahraniční, prodá se i nějaká ta deska nebo merch, něco z toho je. Ale abychom se všichni vykašlali na práci, to ještě ne. A platí, že čím větší kapela, tím větší má náklady. Protože to, za co jsme jezdili před dvěma lety, dneska není ani na náklady. Dřív nám z toho sem tam i něco málo zbylo, ale dneska s sebou vozíme zvukaře, Lukáše, co se stará o merch, a řidiče, investujeme do aparátu a tak podobně.

Tom: Roste to ale přímou úměrou. Není to tak, že bysme měli dluhy.

Co nějaký excesy na turné? Slyšel jsem ledacos... židle přilepené na dveřích, močení na různých místech...
Tom: To není nic hroznýho, ne? (smích)

Vojta: Klasický večírky. Když se člověk nudí a je párty, tak občas někdo někomu nachčije do tašky a hned je z toho historka.

Co se života na turné týče, přejíždíte 8 - 10 hodin, hodina zvukovka, hodina koncert, pařba, spát. Mezi tím je hrozně hluchého místa. Jak tenhle čas vyplňujete?
Tom: Pro mě je to celý jedno hluchý místo mezi koncertem a dalším koncertem.

Vojta: Já si třeba tohleto užívám. Normálně jsem dost vytížený, a když jsem na turné, tak mám čas si zajít na něco dobrého k jídlu, v autě číst, studovat, koukat na film. Což si normálně dovolit nemůžu. Takže si užívám ten luxus nic nedělat. Jen tak čekat.

Tom: Co se přejezdů týče, není to úplně nejlepší způsob trávení času. Ale adrenalin, který ti to očekávání přináší, když jedeš deset hodin přes celý Polsko po tankodromu, má něco do sebe, i když dvě hodiny šťouráš do sedačky, vyhecuje tě to. Je dobrý, když vystoupíš v úplným zapadákově na benzínce, dáš si tam kafe a užíváš si, že jsi široko daleko jedinej z Čech. To tyhle mrtvý chvíle, kdy si člověk říká „neměl bych být radši někde jinde?“, vykoupí.

Vinca: Těšíš se o to víc.

To je krásně vidět na dokumentech o kapelách. Když se podíváš na film o Motörhead, je to přesně tak – koncert, koncert, koncert a mezi tím vidíš, jak Lemmy hraje automaty, hraje kulečník, s někým chlastá a vlastně se nic neděje.
Tom: Nejlepší byl dokument z roku 78 o The Ramones na turné. Ty nedělali nic. Za celý turné, které mělo třeba devadesát koncertů, tam není jediný záběr, že by se usmáli a nebo něco dělali. Oni prostě jenom sedí, koukaj, ani se spolu nebaví a jsou maximálně znudění už od prvních dnů turné. Ale pořád je to asi lepší, než chodit do práce.

Padlo tu: „Potřebujeme lepší nástroje.“ Vinca je „firemní hráč“ značek Mapex a Anatolian. Povedlo se někomu dalšímu dostat se na tuhle, zdánlivě profesionální, úroveň?
Vojta: Mě sponzoruje můj učitel na dudy, který tady má hudební školu a dováží nástroje, tím, že mi všechno, co potřebuju, dává bez marže. A pak máme nějaké slevy od Kytary.cz, což já nevyužiju.

Tom: To my ostatně taky ne, protože vyjma toho spotřebního materiálu, jako jsou struny a trsátka, obvykle nekupujeme nové věci. Já na to jednak nemám peníze a jednak mě ty nové věci nebaví. To už je lepší mít něco použitýho, s historíí, unikátního, než vybírat jednu ze sta identických nových kytar.

Vinca: Ono je ale těžší získat na českém trhu nějaký sponzoring od Marshall nebo Ampeg než od firem, co dělají bicí a činely.

Tom: Na našem trhu to funguje tak, že když už ti někdo něco nabídne, nedá se tomu říkat sponzoring, protože dostaneš 10 - 20% slevu a ještě se tváří blahosklonně, že můžeš být rád, že si z dvaceti tisíc zaplatíš o tisícovku míň. Když jsme tohle říkali Darrienovi, producentovi, tak se rozčílil, že je to přece absurdní. Že tu nefunguje žádná podpora kapelám. Ve Státech dostávají mnohem menší kapely mnohem lepší podmínky, aby se produkty firem dostaly mezi lidi. Tohle je zase česká specialita, že se lidi tváří, jak ti dělají ohromnou službu, a přitom je to danajský dar. Ve Státech to funuje tak, že firmy nabízí kapelám např. odkup nepovedených nebo neprodejných kusů. Mě chodí nabídky od malých firmiček, co vyrábí kytary, a nabízejí kusy s vadou laku za třetinovou cenu.

Věci, co si vybíráš, mají nějaký příběh, když říkáš, že si rád vybíráš věci s historií?
Tom: Nejsme ve finanční situaci, že bych mohl sbírat kytary z roku 62, jen si rád kupuju použité věci. Jediný historický kousek, co mám, je zesilovač Marshall od Láďi Křížka, ten už má hodnotu. (smích) Prodával ho se slzou v oku a prosil mě, že kdybych ho chtěl kdykoli prodat, tak ať mu dám vědět.

To je dynamika showbusinessu. Láďa Křížek jde dolů, Pipes and Pints zas nahoru.
Vojta: Láďa kupuje Behringera. (smích)

Zhruba před rokem jste byli v prekérní situaci: Mike odešel z kapely, byli jste bez zpěváka, nová deska ve hvězdách, vypadalo to, že ji budete nahrávat s někým úplně jiným, měli jste pauzu. Proč tyhle čachry?
Vojta: Hlavně kvůli únavě. Bylo to ve vypjatém období a na konci toho všeho stresu jsme měli jít do studia natáčet desku. Bylo toho na nás všechny hodně, na Mikea už asi moc. Tak se rozhodl, že pojede domů do Států. Sháněli jsme zpěváka a Mike se nám snažil pomoct. Ale zřejmě už před tím, než jsme odehráli poslední společný koncert, mu to vrtalo v hlavě, a když jsme přestali hrát, zjistil, že mu to chybí. Člověk si uvědomí, že není tak jednoduchý dosáhnout toho, čeho jsme dosáhli. Musíš se hodně snažit, mít štěstí a musí to všechno tak nějak sednout, aby to vůbec bylo možný. Pustit by to byla škoda a vytvořit znova skoro nemožný.

Takže jste ho nemuseli přesvědčovat?
Vojta: To ani ne. Spíš on nás.

Tom: To jo, protože jsme nevěřili, že se to nestane za půl roku znovu. Ale když se to tak vezme, než došlo k finální hádce, tak jsme třeba dva roky neměli volný víkend. Nebo za čtyři měsíce jeden. A v tu dobu jsem to tak bral, že neexistovaly volné víkendy. V pátek sis vzal dovolenou v práci a v neděli jsi přijel úplně vyflusaný odněkud z Německa. A tak to dva roky fungovalo naprosto automaticky, aniž bychom se o tom nějak hádali. Ale když jsme si pak ještě naložili turné po Rusku a měsíční po Evropě a dvoutýdenní po Anglii, které nebyly úplně nejlíp zorganizovaný ze strany promotérů, prasklo to. Už jen to, že to vydrželo takhle dlouho, byl zázrak. Kdybys trávil tolik času se svojí holkou, tak se s ní rozejdeš po měsíci. A my to v tomhle registrovaným partnerství vydrželi takhle dlouho.

Vojta: Na druhou stranu jiná cesta není. Všechny kapely si to musely vyjezdit. A největší kumšt je to spolu vydržet a najít cestu, aby to bylo reálné. To se nedá ochcat, ať už jsou to Pipes nebo Metallica.

V souvislosti s neexistencí volných víkendů musí mít přítelkyně radost.
Tom: Těch, kteří je mají...

Vinca: Už není mnoho... (smích)

Tom: Už jenom pár z nás si drží ten luxus. Řekni, Vinco, jak to je? Ten má asi nejstabilnější vztah.

Vinca: Jedinej? Já nevím. Možná jsem jedinej. V podstatě od začátku kapely. Jí vděčím za všechno. Ta mě ubytovala, sehnala mi práci...

Tom: Navařila...

Vinca: Hezky se o mě postarala...

Tom: Vyprala...

Vinca: Takže až to skončí, tak třeba...

Tom: Třeba najde jinou...

Vinca: Tak třeba skončí kapela.