Adam Zámečník | Články / Reporty | 24.03.2017
Camdenský klub KOKO má za sebou dlouhou a bohatou historii. Jeho sytě rudým sálem si prošlo nesčetně kapel, počínaje Rolling Stones, The Clash či Princem, který tu měl jeden ze svých posledních evropských koncertů. Zatímco některé kapely vyprodávají takové legendární podniky hned svým debutem, Cloud Nothings nabývají postupně na síle i fanoušcích. Posíleni druhým kytaristou Chrisem Brownem a skvělou pátou deskou Life Without Sound, Cloud Nothings, měli velkou šanci vyrazit dech jinak nevděčnému londýnskému publiku.
Nálada? Nezájem střídala nevraživost a občasné pokřiky nachmelených fanoušků typu "Piss off, ya twats!" a já jen doufal, že se vše dramaticky zlepší s příchodem Cloud Nothings. Odbyla půl devátá a na honosné pódium vyběhl kapela pod vedením Dylana Baldiho, jednoho z nejméně cool hudebníků široko daleko. Dokud si Baldi nestoupne za mikrofon, vypadá jako zarostlý ajťák a ne jako pětadvacetiletý hudebník s pěti alby na krku, jenže pak popadne kytaru, aby ze sebe s prvními tóny písně Up to The Surface Baldi vypustil veškeré neštěstí. Hudba Cloud Nothings není postavená pouze na syrovém zpěvu a kytarových riffech, všechno se zároveň točí kolem fantastického bubeníka Jaysona Gerycze. První Up to the Surface záhy vystřídá Modern Act a přední řady se okamžitě mění na circle pit. Jako nůž máslem projíždí kapela diskografií, střídá tvrdší písně jako Darkened Rings s výrazně popovými nápěvky v I’m Not Part of Me a publikum rozšiřuje circle pit. Z transu ho probouzí pouze konec setu. Přídavky Stay Useless a Wasted Days jsou samozřejmostí.
Cloud Nothings se předvedli v nejlepším možném světle, na rozdíl od minulých turné v trojčlenné sestavě nynější kvarteto plní sál hutným zvukem a propracovanou souhrou kytarových riffů se strojovým a neúprosným rytmem. A ano, londýnské publikum mělo radost. Teď prosím zahrajte v Praze.
Cloud Nothings (us)
21. 3. 2017 KOKO, Londýn
Foto © KOKO London
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.