Co je v tom kufru? Fru Fru

Fru Fru znamená v různých jazycích různé věci. Sexuální. Homosexuální. Šílené a pološílené. Obludárium. Prostě Freak Show. A tak se jmenuje i jejich čtvrtá deska, která třebíčské kapele vychází na Indies Scope. Václav Bartoš, vůdčí postava Fru Fru, si tohle šílenství užívá. Rád mluví o lásce, hudbu dělá pro sebe, kritiky čte rád, ale na hudební ceny nemyslí. „Nad těma má smysl uvažovat, až nějaký dostaneš.“ Bavili jsme se o Válce, multižánrovosti, luxusním undergroundu, navoněném punku, Robertovi Plantovi, horrorcore rapu a leporelu.

Tiskovka říkala, že vaše nová deska má být přístupnější širšímu publiku. Čím je Freak Show jiná?
Koncept žádný nebyl… Ty věci jsou daleko jednodušší, přímočařejší a naplňujou myšlenku, kterou jsem se snažil zvýraznit. Spojující linkou celé desky je láska ve všech možných podobách. V těch nejbrutálnějších, i v těch nejněžnějších. A tím se to celé protnulo. Tak to cítím a cítí to i lidi z mého okolí, za což jsem hrozně rád.

Na vaší první desce Hmotný svět jsi zhudebňoval indiánskou poezii nebo Ginsberga. Na Freak Show to je zase Seifert a středověká poezie…
Od všech, které jsi jmenoval, jsem vždycky použil jenom jednu báseň. Většinou jsem je musel ještě předělávat, protože mi rytmus slov neseděl do hudby. Na Hmotným světě jsem použil hodně textů od Honzy Wolfa, malíře a básníka. Říká si „Honza Wolf, co neumí hrát golf“ a vytváří si svůj vlastní svět, skoro až infantilní. Z počátku mě ty jeho texty hrozně zaujaly, ale po čase se témata vyčerpala. Když mě něco upoutá, tak si toho člověka najdu a zavolám mu. A každý básník, nebo skoro každý, je rád, když se jeho poezie dostane i do polohy hudební, nejen textové.

Pro mě, a naši tvorbu, je v současnosti nejdůležitější básník Kryštof Ewanče. Člověk, který pracuje s dřevem a slovem, bydlí v Českém Rudolci, je to velký introvert a píše neuvěřitelné věci, které mně naprosto vyhovujou a rytmicky pasujou přesně do naší hudby.

Jak jsi na něj přišel?
Před lety mě Kryštof požádal, abych mu zahrál na vernisáži dřevěných artefaktů, které vyřezal, což jsem velmi rád udělal. Tam jsem dostal jako dárek jeho knížku a téměř celou jsem ji zpracoval. Tam jsme se viděli poprvé… Jeho bratránek je malíř David Bartoň a ten to zprostředkoval.

Co tě donutí napsat text?
Já to většinou dělám tak, že text píšu až na hudbu, dělám různé varianty zpěvu a pak až píšu text. Slova mě napadají všude možně, často v hospodě. Napíšu si to na kus papíru a mám pak různé fragmenty, které skládám. Ale takhle to dělá asi většina zpěváků…

Jak je pro tebe důležitý cover desky?
Chci, aby byl zajímavý, aby si lidi měli proč desku koupit. Obal musí být něčím výjimečný. Je to přidaná hodnota. Obaly nám dělá Honza Doné a málokdy mu do toho kecám. Už nám vytvořil asi třetí obal. Teď na koncertech stylizujeme i scénu k tomu obalu, chceme to mít ucelené. Bude to takové malinké živé leporelo.

V klipu Freak Show se mimo známých tváří ukáže i pár postav třebíčského nočního života. Freak show je páteční večer v Třebíči nebo třeba politický ovzduší v Čechách?
Politická situace je absolutní freak show a to ostatní jenom slabý odvar. Když se bavíme o tom obsazení… jakmile jsem věděl, o čem by ten klip měl být, a mluvili jsme o tom s Tomášem Matonohou, hned mě napadli lidi, které bych tam chtěl mít. Ať herci, nebo místní figury. Chtěli jsme se držet divadelnosti, což se přesně stalo. Byl jsem s tím moc spokojený.

Máte v plánu další klip?
Budeme dělat ještě dva klipy. Jeden k písni Tak jak… Tomáš Matonoha, dnes už vlastně dvorní režisér, oslovil Sašu Rašilova a jeho ženu Vandu Hybnerovou. Měl by to být taneční klip. On cítí rytmus té skladby úplně jinak než já. Překvapilo mě to a jeho myšlenka mě nadchla. Zajímavé, jak člověk vidí tvorbu z jiného úhlu pohledu a vytváří si k tomu vlastní svět. A pak mě napadl klip k Válce, taková jediná vážnější písnička na desce. Ta by si podle mě zasloužila zpracování. Chtěl bych to udělat jednoduše - v jedné z třebíčských továren je taková hrozně dlouhá chodba, mohlo by se to natočit v jednom kuse.

Na Zámostí (třebíčský festival, pozn. autora) chcete točit celý koncert…
My jsme chtěli udělat takový zajímavý projekt s Lenkou Dusilovou a dalšími lidmi, kteří nám pomáhali na desce Freak Show. Spolupracujeme už delší dobu, já jí pomáhal s písničkou na Baromantiku a ona zas hostuje u nás na desce. Bude to koncert se všemi hosty a novou projekcí. Přijede i saxofonista Marcel Bárta a klávesový hráč Honza Coufal. A když už do toho budeme ty lidi cpát, tak jsme si říkali, že bychom to celé natočili a udělali z toho pak i DVD nebo klip. Ale hlavně půjde o setkání kamarádů. Uvidíme, co z toho vznikne…

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti jste doprovázeli němý film Zmrzlé dítě. Jak to šlo?
My jsme film předtím neviděli, ale už jsme s tím měli zkušenosti. Dělali jsme tyhle věci v menším měřítku. Tohle bylo unikátní v tom, že to bylo v kině a dobře nazvučené. Na festivalu, který má obrovský smysl, a bylo to fakt úžasné. Alespoň pro nás…

Jak vás napadlo spojit to s beatboxem?
Máme ještě boční projekt s Honzou Coufalem, který byl u zrodu Fru Fru. Jmenuje se Future Mothers. S Marizem (raper Masových vrahů, pozn. autora) mě baví blbnout hudebně, takže jsme taky udělali takovou boční srandu.

Co si myslíš o horrorcore rapu?
Mně se líbí, když se kapela nebere vážně. A když to někdo přepískne do extrému nebo bere s nadsázkou, je to většinou dobré. Některý věci se mi od nich líbí moc. Neposlouchám ale ortodoxně žádný hudební styl. Poslechnu si dobrý hip hop, stejně jako dobrý punk, rock, country nebo jazz.

A kde máš hudební kořeny?
Led Zeppelin, John Lennon, Frank Zappa. Koukal jsem se na vývoj kapel, které hrály, když jsem byl mladý. Spolkly samy sebe, snaží se urvat poslední střípky vlastní slávy, sice fungujou, ale hudebně jsou už dávno mrtví. Jediný, kdo to přežil v dobrém duševním zdraví a krásně zestárnul, je Robert Plant. Ale Led Zeppelin byli výjimečná kapela.

Fru Fru se tváří jako multižánrový projekt.
Není to prvoplánové, ale asi to tak je. Kluci v kapele jsou tak o jednu až dvě generace mladší, každý jsme přišli z jiných hudebních luhů a hájů, takže se to mezi náma mísí a dochází k přirozenému mixu. A ani to nemůže být jinak. Nechci působit dominantně, že bych trval na nějakém stylu. Naopak mě baví, že se to tak tváří, ale hlavně, že se to tváří přirozeně. To je důležité.

Může uvěznění v žánru svazovat?
Může, ale mě to nikdy nelákalo, dělat jeden styl. Líbí se mi nechat se ovlivňovat věcmi kolem.