Dominika Prokopová | Články / Reporty | 30.11.2013
Už pár let jsem si říkala, jaká je to škoda, že divadla nemají na rozdíl od literatury, muzeí nebo kostelů svou vlastní noc. Naštěstí se letos ukázalo, že se své Noci přece jen dočkají. Česká republika se poprvé spolu s Belgií a Bulharskem zapojila do projektu European Theatre Night, který funguje od roku 2008 a v současné době se ho účastní 11 evropských zemí. Divadla a experimentální prostory se jaksepatří předvedly. Ukázaly nejen výběr z toho nejlepšího, co lze na jejich scénách vidět, ale i to, co jen tak neuvidíte nebo byste dokonce vidět neměli.
Taková Noc závisí především na vás a vaší volbě. Musíte si vhodně zvolit, koho poctít svou návštěvou, protože člověk nemůže být všude, že. Bude-li vaše volba šťastná, bude taková i vaše noc. Zvolíte-li ovšem špatně, čeká vás několik nepříjemných hodin, které strávíte s pocitem, že se někde jinde děje něco úžasného a přelomového a vy se toho neúčastníte. Není to tedy jen tak. Noc vyžaduje zvláštní přípravu. Nebudete-li totiž dostatečně ostražití a rychlí, nepomůže vám nic.
Moje Noc se nevyvíjela tak úplně podle představ, ze svého původního plánu jsem musela leccos vypustit. Bohužel jsem nezjistila, jaké to je o divadelní noci jen nekonzumovat v NoDu, ani jak to v podání chorvatského souboru Bacači Sjenki vypadá, když si dějiny vezmou dovolenou, za to jsem se dozvěděla, jak to šlapalo ve vyhlášených pražských fabrikách. MeetFactory na úvod a La Fabrika na konec. A dál? Ponec. Taneční skupina VerteDance, která si kvůli realizaci site specific projektu „Naučená bezmocnost“ odskočila z domovského Ponce do budovy bývalých holešovických lázní, se vrátila zpět a předvedla, že se dokáže bezmoci naučit i tady. Fragment z tohoto představení byl příslibem právě vznikajícího přepracování pro divadelní soubor a jeho následné premiéry v únoru příštího roku. Byly jsme tam taky. Román Dagmar Šimkové, který byl inspiračním zdrojem, a zároveň pocit, že v danou chvíli jste přesně tam, kde máte být. Bylo to mrazivé a silné a my jsme tam byly taky.
Naopak ve smíchovské MeetFactory jste mohli velmi záhy získat opačný pocit. Pocit, že byste se, ať už vstoupíte kamkoliv, měli bez prodlení zvednout a jít jinam. Z místnosti na konci chodby se totiž ozývaly zajímavé zvuky a tamhle kráčela herečka v županu a v divadelním sále Jana Pidrmanová s Petrem Vančurou a Jakubem Gottwaldem coby po okraj naplněné nádoby neustále mluvily a mluvily. Prostřednictvím plátna za nimi se Aleš Čermák snažil sdělit, jak se dá v Rusku ignorovat neonacismus, je-li dostatečně homofobní. Když jste pak s rozdivočelým žaludkem vystoupali po schodech o patro výš, narazili jste na kostýmový fundus. V jeho středu seděla slečna, která nás s vidoucím úsměvem vyzývala, abychom si zavolali do místnosti Tajnokřídlých, pokud chceme. Tuto nutkavou potřebu jsem v sobě objevila, i když jsem o ní neměla ani tušení. Po vytočení čísla jsme dostali dobrou radu. „Dejte hlavy dohromady!“ Pokorně jsme natlačili lebky ještě blíže k telefonu, a nic. Dostali jsme další informaci, že máme hledat místnost s číslem 23... A v té jsme našli... Víta Rolečka, jak předčítá všem svým pacientům básně, chorobopisy i protokoly o zadržení pacientů, které se na něj valily ze všech stran. Ocitli jsme se na psychiatrii, kde měl noční službu právě on. A každou chvíli nový příjem. Telefon zvonil a zvonil... Skvělý počin, inspirovaný Názorným přírodopisem tajnokřídlých Miroslava Huptycha.
V holešovické La Fabrice, která byla na konci mé teatro pouti, jsem se stihla dozvědět, jak se chystá ve Slévárně Metr a půl a jak Jiří Havelka točí Péráka. Poté nám přišel režisér Peter Serge Butko sdělit, že Táňa Vilhelmová má chřipku a po krátké debatě o Bláznivém Petříčkovi následoval přesun na bar.
Těším se na příští ročník. Už budu chytřejší. Nebudu se ujímat zbloudilých přátel, zdržovat se ve frontách, komukoliv uhýbat a dávat přednost, nebudu nikde na nic čekat. A uvidím všechno a všude. Už aby to bylo.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.