Colours of Ostrava: Barevná souhvězdí

Kdybyste věděli, jak přesně který koncert dopadne, šli byste na něj znovu? Nebo vás na něj dovedli jen přátele, náhodný výběr či zvědavost? Třeba na Joss Stone nebo Cigarette After Sex do konce týdne spolehlivě zapomenu. U překrásné blondýny mě takový verdikt mrzí, ale přepálila start a byla příliš teatrální. Všechno jí připadalo “so lovely, oh my God” a snažila se komunikovat. Hlasový rejstřík a barvitý repertoár předvedla pochopitelně bezchybně. Až sem nemám výhrad. Jen jsem u ženy, jež intenzivně cestuje po světě, aby objevovala univerzální jazyk hudby a podpořila lokální muzikanty i v zapadlých koutech světa, čekala hmatatelnější charizma. Třeba takové, kterým vládne John Parish. Někomu by asi připadl “spací”, jako mě připadaly “cigarety”. Celý koncert držel ve velmi umírněném tempu a jeho zpěv by narozdíl od Stonové ze židle nikoho nezvedl. Instrumentálně byla kapela výborná, možná s sebou jen mohl přivézt nějakou zajímavou frontmanku... Ovšem čím pomaleji skladby s pozvolnými repetitivními kytarovými gradacemi sám za sebe rozvíjel, o to uvěřitelněji působily. O to blíž nám byl a o to větší panovalo na Full Moon Stagim vzájemné porozumění. Tak zní zkušenost.

Časová dilemata typu Algiers vs. Jon Hopkins mají jedinou výhodu - nelze volit špatně. A Hopkinsův set se nakonec zařadí vedle těch památných Dangera nebo Clarka. Je překvapivé, jak může být natolik ohlušující hudba krásná. Tím spíš, když se doplní o projekci (nejen) pohoří, pouští, nebes a souhvězdí. Ještě teď dorovnávám tlak v uších a před očima dále hrají fantaskní obrazy. Své sehrál i minimalistický úvod - nic neuspěchal, do děje nás vpravil citlivě a celou dobu publikum pozorně vnímal. Viděli jste film Vanilkové nebe? Hopkins je “pleasure delayer”. Když se vám pak nakonec dostane na tělo, euforie nezná mezí. To Paul Kalkbrenner k tomu přistupoval přesně opačně. Vůbec nechci diskutovat jeho výsostnou pozici na scéně, ale to málo, co jsem slyšela, bylo neurvalé. Jako by potřeboval set co nejrychleji dotlačit výš a dál, neznámo kam. Takový kontrast!

Nejjasněji pro mne v páteční noc svítilo souhvězdí Barová, Dusilová, Hlavenková. Je to ten případ spolupráce, kdy se talenty, radost a um nesčítají, ale násobí. Jímala mě zbožná úcta - vždyť každá oceňovaná si vystačí samostatně, v tomto křehkém a přitom tak mocném seskupení dokázaly vkusně podtrhnout kouzlo jedna druhé. Zároveň prostřídaly písně všech projektů - slovenské Hlavenkové, Lenčiny, baromantické i polské od Barové. Ta ozvláštnila známější věci violoncellem i loopy (Pro Lenku, Komíhání) a vnesla do výjimečného večera také element lidovosti (například písní Dwa serduszka, cztery oczy). U závěrečné, málo známé písně Buňky, byly skutečně “samy sobě úlem s miliony křídel”. Představte si to.