Popluh | Články / Reporty | 18.07.2014
Smogem zahalená Ostrava se konečně dočkala svých barevných dnů. Jasně, návštěvníky vítalo hlavně modré nebe vymetené od mraků, ale proč se vzdát oblíbených stereotypů. Festivalem v ulicích to začalo a ze srdce města se pak celý hudební kolotoč neodvratně přesunul do krásného industriálního areálu a mohlo se začít.
Těžko si představit větší sázku na jistotu v podobě žánru úvodní kapely, než je skáčko. Nic proti němu, na většině festivalů je v ředěném množství víc jak vítaným odlehčením. A slovenští matadoři Polemic se toho rozhodně nebáli a rozjeli uvolněný set u kterého bylo víceméně jedno, že jednotlivé songy jsou si podobné jako vejce vejci. A na vedlejší scéně už si začali brousit sudy Les Tambours Du Bronx, jejichž set určitě nebyl melodický, ale vše vynahrazoval bezchybnou souhrou a uši rvoucími rytmy. Co taky jiného čekat od sedmnáctičlenné party frantíků bušících do plechových sudů? A to, že hned první festivalový den bude z ranku nezapomenutelných, potvrdili na Drive stage vzápětí nastupující Slim Cessna´s Auto Club. Country, ostré riffy, kytara s Ježíšem, apokalyptický upír Munly Munly, zpívání v pitu, pogo, country´s not dead. Kapela využila menšího časového prostoru, který měla k dispozici oproti koncertu v Lucerně, a celý set notně zintenzivěla. Nebyl čas na žádné modlení, tohle bylo prostě vymítání. Ostatně takové semeniště hříchu, jakým hudební festivaly bývají, si ani nic jiného nezaslouží. A na odpočinek po masáži v předních řadách nebyl čas, na hlavní scéně už to do publika valili Shaka Ponk. Ostré riffy střídaly houpavé rytmy a diváci se vlnili a skákali nejen v předních řadách. Uvolnění celému tělu přinesl až následující Seasick Steve. Americký bluesman s vizáží chlápka, který vám přišel vymalovat, nabídl sympatické a chytlavé blues a vymetl s ním pěkně od podlahy. Specialitou byla přehlídka jeho kytar, z nichž většinu byste ve výloze obchodů hledali jen marně. Není se čemu divit, že spolupráci s ním si vyzkoušel i Jack White (ehm, a přiveze někdo konečně i jeho?). První den pak uzavřeli MGMT podle osvědčené šablony "musíme hlavně zahrát Time to Pretend a Kids a bude to strašně super". Zahráli. A bylo to super. Zbytek setu nabídl pohodovou až zasněnou indie popovou elektroniku s psychedelickým feelingem, která vhodně doplnila dvě největší hitovky.
Areál se i díky novému bulváru a řadě nových obchůdků i stánků s občerstvením v podstatě proměnil v městečko ve městě. Bohužel i přes prý neustále se navyšující počet "tojtojek" se už první den u druhé největší scény festivalu nestíhalo odbavovat a pro mnohé pány pak situaci zachraňoval přilehlý plot. Nicméně pohled na fronty vedoucí ke smradlavým budkám asi z nejen ostravského festivalového folklóru jen tak nezmizí. Na druhou stranu, fronty na pivo byly takřka mizivé a někde se to nejspíš kompenzovat musí. Uvidíme, jak si areál poradí s přílivem návštěvníků v dalších dnech, zvlášť když se znovu očekává překonání návštěvnického rekordu. Celý prostor sice je trošku nafukovací, stanové městečko už ale přestává stačit. To si člověk uvědomí v momentu, kdy je vyprodané dva dny před festivalem a opozdilci se tak musí porozhlídnout jinde nebo dojíždět do vzdálenějšího kempu u hradu. Vypovídající byl i pohled na frontu, která se již několik hodin před vypuknutím hudebního programu táhla od městečka až k tramvajové zastávce.
Určitě nemá cenu se hádat, jaká tuzemská festivalová přehlídka je nejlepší. Zvlášť ne u tak provázaného hudebního rybníčku, jako je ten český. Stačí jen říct, že Colours už prvním dnem potvrdily své renomé, které si pomalu ale jistě budovaly předchozími ročníky. Hudební kvalita šla v ruku v ruce s hudební zábavou (nutno podotknout, že i tak hudebně velmi kvalitní) a nezbývá než se těšit na další dny. A další kocovinová probuzení do ranní slunečné Ostravy. Se smogem...
Colours of Ostrava 2014
18.7.2014, Vítkovice, Ostrava
foto © Vrbaak
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.