Jan Starý | Články / Reporty | 01.02.2018
Chlapík na Hauptbahnhof s hi-tech mikrofonem zaujatě nahrává zvuky masivní haly, na hostelu se po roce opět potkávám s Američanem, který v trvalém provizoriu pracuje na svém popovém projektu, cestou do Berghainu míjíme buskery, kteří jedou fantastický akustický “punk”. Rostou nová nákupní cesta a další znaky korporátního světa, ale pod pečlivě budovanou cool fasádou v Berlíně pořád bublá nefalšovaný chaos. A vracet se do něj je radost. Letošním tématem zmatku/neklidu se CTM Festival k tomuhle dědictví přihlásil ještě výrazněji než dřív. Jak zacházet s neomezenými možnostmi? Odpovědí je celá řada a první z nich vedla do minulosti.
Zesnulý Ernest Berk získal věhlas jako choreograf, zároveň ale vytvořil ohromné množství elektronické hudby, na které postavil ansámbl Christopha Winklera nevšední taneční představení. Berkova prastará elektronika oproti “hvězdám” tehdejší doby více stavěla na rytmu a emocích, ale evidentně měla také celou řadu tváří. Skladby představené na CTM se pohybovaly od strohých rozbitých rytmů přes mimozemské pískání až po neexistující soundtrack k expresionistickému filmu a díky oscilátorům a páskovým přehrávačům z 50. let celkově působily jako cesta do alternativní reality. Abstraktní taneční čísla tenhle dojem jen podpořila: pohyby přízraku pod plachtou, roztrojení osobnosti pomocí masek nebo jen nepravidelné obrazce těl. Jasným vrcholem byl závěrečný kus, ve kterém vystupovala celá skupina nahá v divoké improvizaci a kdy duo groupA pomalu dekonstruovalo Berkovy nezemské drony do technoidního tribalu. Oslava přirozenosti nahoty a živelné energie; největší šamanismus zcela mimo jeho běžné kontexty.
Na Berka navazovala také kolaborace Rashada Beckera s Pan Daijing. Scénický rozměr se omezil na totožnou vizáž (v případě holohlavého padesátníka Beckera byla paruka po pás mimořádně působivá), hudební návaznost však sotva mohla být bližší. Na Beckerovy pseudofolklórní rytmy by se dal tančit ploužák – kdyby mezi jednotlivými silnými dobami neproběhlo několik naprosto mimozemských mutací zvuku. Pan Daijing se omezovala na recitaci a doplňování dalších prvků mindfucku, přítomnost hlasu však výraz přiblížila (post)industriální tradici Coil a Throbbing Gristle. Podobně jako v jejich případě se i u Beckera a Pan Daijing vynořil sonický svět, cizí, ale s určitými zákonitostmi.
Coil se touhle linií CTM vinuli jako červená nit. Koneckonců, jejich vliv byl ohromný, pro určitou skupinu lidí znamenají vůbec to nejzásadnější, víc než hudbu. Je to fráze, ale má dobré opodstatnění v podobě psychoaktivního dronového alba Time Machines (1998), které se, ať už je to dobře nebo špatně, nachází někde na půl cesty mezi drogou a hudbou. A právě s jeho interpretací přijel do Berlína tehdejší člen Coil Drew McDowall. Umístění mezi masivní berghainské reprosoustavy slibovalo těžkou psychedelii, výsledek ale tak strhující nebyl. McDowall odehrál vynikající minimal dronový set, při kterém se dalo občas nahlédnout za brány vnímání, přes občasné pocity dezorientace a ponoření do sebe se však vystoupení oproti původní nahrávce více blížilo hudbě.
Loňská edice CTM si za téma zvolilo strach, vztek a lásku, ale láska se někam ztratila. Letošní téma Turmoil – zmatek, chaos, vřava, nepokoj, neklid – zatím vychází výborně. Jak říkali Coil: “God please fuck my mind for good.”
CTM Berlin 2018
26. 1. – 4. 2. 2018
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.