CTM 2019: Vytrváme?

Persistence:
1. The fact of continuing in an opinion or course of action in spite of difficulty or opposition.
1.1. The continued or prolonged existence of something.
(Oxford Dictionaries)

Kapitola I: Atavismus

Na obrovském projekčním plátně se jen lehce čeří voda. Přichází Maja Ratkje, dýchá, syčí, prská do mikrofonu a skládá z těch drobných zvuků členité, ale decentní a barvou vlastně obyčejné plochy. Připojuje se Katarina Barruk s lidovými nápěvy, které v nekonečných repeticích fungují jako zaříkávání.

Ve vystoupení Avant Joik se sráží formální čistota a čirý experiment. Švédka Barruk přímo navazuje na sánské zpěvy joik, sama patří mezi deset posledních uživatelů jedné formy sánštiny, Norka Ratkje už je dávno legendou mezi hudebními odvážlivci, ale nepřestává s hledáním nových výrazů. Na jedné straně tu stojí jednoduchá, autentická tradice, na druhé neustálý rušivý neklid.

Jejich souhra funguje extrémně dobře a nemá vedoucího. Zpěvy dávají celku strukturu, ruchy a šumy na pozadí předcházejí vzniku příliš snadné idylky, ale zároveň vlastně oslavují organičnost: namísto kutilských hrátek se synťáky, které jsou v tzv. experimentální hudbě obvyklé, Ratkje pracuje s konkrétními, vlastně přírodními zvuky. Podobně i minimalistická projekce Mattiho Aikia věnuje pozornost přírodě a přirozenosti nikoli formou bombastických scén, ale zachycením všedních maličkostí.

Tenhle rituál jako by byl prastarý, mimo čas. A dal by se poslouchat celé hodiny. Probíhá i čistě vokální duet potměšilé čarodějnice Ratkje a dobré víly Barruk. Pak obdivujeme taneční pohyby Švédky. Tajíme dech u hrdelního mručení Norky. Fascinovaně sledujeme, jak k experimentům přecházejí obě hudebnice. A chceme tu magii vidět znovu.

Kapitola II: Hluk a vřava

CTM hostí dudácký projekt. A není ze Skotska. Erwin Keravec je Bretaněc, který na festival přivezl své kvarteto Sonneurs: dvoje dudy a klarinetovité dechové nástroje bombard a trelombard. Hrají akusticky, což je jediné štěstí, ježto i tak z průrazného zvuku nástrojů zaléhá v uších.

Projekt přitom střídá celou řadu poloh: rozšířené techniky hraní na nástroje slouží k vytváření redukcionistických mikrozvuků i v kompozicích, které by mohly klidně znít na každém festivalu vážné hudby. Kvarteto hraje „čtyřkanálově“ z rohů sálu, dojde i na ohromující sólový set samotného Keravce, Colina Stetsona dudů. Nejčastější a nejvýraznější jsou ale nakonec polohy, kdy soubor čerpá z bretaňského folklóru a produkuje hlasité, epické hymny vzdáleně připomínající harmonikáře Kimma Pohjonena, které burcují k heroickým činům.

Do příští demonstrace se chci naučit na bretaňské dudy.

Kapitola III: Plastoví andělé

„Angelic.“ Krásný fracek Loke Rahbek stojí uprostřed, po stranách pod ním dva kumpáni s černými brýlemi: žena v černé, muž v bílé, mezi nimi palmové listy. Berghainem se rozléhají syntetické plochy, výbuchy hluku, taneční beaty. A samplované, deformované hlasy.

Je to těžký, ubíjející poslech. Pokud je hitem dneška post-klub, projekt Croatian Amor je anti-klub, hudba rozkročená někde mezi písničkou, tancem a amorfním experimentem. Málo rytmický, málo chytlavý, málo průrazný; moc hlučný, moc emocionální.

Málo projektů vypovídá tak dobře o současnosti. Croatian Amor spojuje protiklady touhy po emocích a odcizení, přirozenosti a umělosti, krásy a ošklivosti, samoty a informačního přehlcení. Hudba je zároveň agresivní a dojímavá, opravdová a falešná. Ve své nepřístupné originalitě se vyhýbá klišé, do které jiné projekty s podobnými ambicemi snadno spadají. Dekonstrukce synth popu, industrialu, post-punku, hluku. Jediný případ burialovské manipulace s hlasy, který nezní jako epitomé. A opět, i když by se snad projekt dal formálně zařadit k post-klubu nebo power ambientu, náboj je tak jiný.

Stát zmáčknutý v davu před berghainskými věžemi byl zvláštní zážitek, svým způsobem i utrpení. Ty nejsinější dojmy nebývají vždy ty nejzábavnější.