Klást odpor křikem nebo třpytkami (CTM Festival)

Čím dál více lidí se ve spletitosti dnešního světa ztrácí a zaujímá na něj zjednodušující pohled, jednotlivé názorové proudy se vzájemně vzdalují. Jak můžeme zjednodušující rétorice čelit, aniž bychom sami začali hlásat dogmata? Jak přijmout rozdílnosti a vyrovnat se se změnami a přetrvávající nejistotou? Jakou roli v boji proti polarizaci společnosti hraje hudba a umění? Těmto otázkám se věnuje letošní ročník festivalu CTM s podtitulem Persistance. Odpor vůči rigidním společenským silám je společný všem účinkujícím, ať už se projevuje kousavou sociální kritikou nebo vlastní nonkonformitou a osobním vzdorem. Festival je i pro návštěvníky cvičením v akceptování nového a neznámého, jednotlivá programová pásma jsou sestavena tak, že člověk téměř jistě narazí na něco, co neznal. Berlínské publikum je přitom podobně diverzní a nedělá mu problém přepnout z techna na punk a z freak folku na powwow-step.

Středeční program na hlavní berghainské stagi nesl název As If We Were Heard. Zahájil ho umělec a publicista Tim Tetzner instalací seskládanou z naloopovaných punkových nahrávek, které se střídavě linuly z opačných stran místnosti. Úroveň hlasitosti se v následujících hodinách měla jen zvyšovat, formou vzdoru byl tentokrát výkřik. Na vystoupení dvojice Caliph8 a Nonplus fascinoval minimalistický projev omezený na obsluhu elektroniky, ani mrk navíc. Z obou sršelo soustředění, oči a ruce jim kmitaly po pultu a komunikace mezi nimi probíhala na neznámých levelech, zatímco místností vibrovaly temné basy. 700 Bliss publikum vyburcovaly křikem na hranici snesitelnosti, když Moor Mother do hlasitých loopů rozvášněně recitovala texty o nespravedlnosti světa: „Yeah, you heard what I said/ That anti-black’s programmed.“ Doposud mi zvoní v hlavě její pronikavé: „You're a racist in your head.“

Po půlnoci Berghainem otřásla exploze v podání belgické punkové kapely Cocaine Piss. Zpěvačka Aurélie Poppins, vybavená chrániči na kolena a přemírou energie, se po úvodním válení po pódiu vrhla do davu a zbytek setu odzpívala za pobíhání mezi lidmi. Basistka, kytarista a bubeník se sklopenými hlavami trýznili své nástroje, obličeje zakryté vlasy. V Berghainu už jsem viděla leccos, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že tu někdy propukne pogo. Kdo chce zažít glittershitstorm bez pozlátek, v květnu zahrají v Meetfactory.

Tím skončil program na hlavní stagi. Část obecenstva se vydala chytat poslední metro, ta druhá se přesunula do intimnějšího prostředí Säule, kde se pokračovalo pásmem As If We Had a Future. Šanghajský producent Noctilucents mě okouzil dvě středy zpátky v klubu Zur Klappe a jeho éterický zpěv, který vyplnil první část setu, byl balzámem na rozdrásané uši a pro intoxikované příležitostí se objímat. V druhé půlce se pak rozjela parádní, pro evropského posluchače nezvyklá diskotéka. Narozdíl od stájového kolegy Kila Veeho, který se opírá o profláknutý západní pop, Noctilucents pracuje se současnou asijskou hudbou.

Ve čtvrtek v Berlíně prakticky začíná víkend, takže se Berghain zaplnil od Säule až po Panorama Bar a většina lidí byla odhodlaná setrvat do rána. Zatímco předchozí den se sázelo hlavně na zvuk, pásmo As If We Were Free bylo věnované interpretům, kteří svá vystoupení budují na performativnosti, pracují s kostýmy a představuje různé identity. Doprovázená na harfu předvedla newyorská zpěvačka a producentka Eartheater široký vokální rozsah i taneční um, v její hudbě se mísí emocionalita s odcizením a podobný účinek mělo i její vystoupení. V maskáčových kalhotech a průhledném třpytivém trikotu, který šikovně nastavovala záři reflektorů, prováděla hluboké záklony a jiné, pro zpěvačku nezvyklé pózy.

Ladnost a ženskost vystřídala útlá postavička v červeném, se zakrytou tváří a těkavými pohyby. Britská producentka Gazelle Twin přivezla svoji postavu šaška z loňského alba Pastoral, na kterém odkazuje k tradici britské satiry a bere si na paškál současnou Británii a noční můru s názvem Brexit. Následně se na pódiu rozzářil světelný portál, ze kterého se vynořil v dlouhých šatech oděný J'Kerian Morgan alias Lotic (používá zájmeno they). V instrumentálních pasážích v něm zase mizel a při zpěvu nechával své tělo ozařovat duhovými paprsky světla.

Dvacátý ročník CTM si ke kulatinám dal za úkol vytrvat, nevzdat se, klást odpor společenským silám, které by si přály jednodušší, kontrolovatelnější a předvídatelnější svět. Ve středu a ve čtvrtek se bojovalo zvýšenou hlasitostí nebo nasazováním masek, tímto však strategie nejsou vyčerpány. Ještě nám zbývají tři festivalové dny.