keša | Články / Reporty | 21.05.2013
Škatulkování je důležité. Mám pocit, že text v závorce je mnohdy zásadnější než název kapely před ním. Musím přiznat, že označení dánské čtveřice Lis Er Stille v programu klubu Chapeau Rouge jako „post-rock“ mě rozesmálo a zklamalo zároveň. Navíc nebylo to poprvé − pokud si dobře pamatuju, na tom samém místě před rokem to bylo popsáno stejně. A pořád dokola se s tím potkávám ve všech reportech a článcích představujících tuhle kapelu. Ale nějak se začít musí a úvod je taky důležitý. Zajímalo by mě, jak by tohle téma okomentovali sami členové kapely… a třeba se pletu.
Koncert v Praze odstartovali plzeňští Made by the Fire. Z progresivních kompozic jinak statických, byť obstojných hudebníků, vybočoval bubeník, který hru výrazně posouval a tlačil dopředu. Nebýt jeho, kapela by zapadla už v dávno hraném. Neomylná matika chlápka s paličkama, jediný energický element tělesa, je přesným příkladem toho, jak se z „pouhých“ úderů do blan a činelů stane jasný vůdce muziky.
Druzí v pořadí, němečtí hezouni Parashurama, předvedli dokonalý mix snad všech rockových žánrů. Od silných hammond partů à la Deep Purple přes slabé ozvěny grunge, psychedelická sóla až po postrockové tahanice. Mladíčkům asi nelze vyčítat pozérské nadšení pro hru. Jen by stálo za to ubrat, vyhranit se, najít sebe sama a pak až vylézt na pódium. Nepřiměřená délka setu nacházela u publika zprvu nadšené ovace, ale od půlky spíš nudila a nadšení opadalo a nepomohl jim ani poslední disko úlet, který skončil tak jako většina skladeb v oparu rockové nudy.
To, co první dvě party jen načaly, Dánové dokončili. Ale jak! Vizuálně nesourodá čtveřice Lis Er Stille, která má v sestavě podle vzhledu Davida Bowieho mladšího, pojišťovacího agenta s kytarou, hipíka na basu a střízlíka v námořnickém za bicíma, předvedla, co to je bavit se hraním a pozérstvím zároveň. Na rozdíl od předchozích jim to divadýlko žrala většina publika. A právem. Je úplně jedno, co všechno se na pódiu odehrávalo, kolik chvály zaznělo od kapely směrem k publiku, klubu, promotérovi nebo Praze, všechno bylo tak přímé, jasné, opravdové.
Vystoupení začalo starším válem Lys over Tid z desky Apathobvious. Ostrý začátek, který by si ostatní nechali až na vyvrcholení setu, jenže L.E.S. neměli v celém vystoupení slabé místo. Kapela hrála převážně z poslední desky Nous, kterou jsem popravdě pochopil až na koncertě, a z připravovaného EP, které se tu podle slov pianisty a zpěváka, šéfa souboru Martina Byrialsena rozhodla prvně představit celé. Nevím přesně, kam hudbu Lis Er Stille zařadit, asi k prog rocku. Ovšem bez zbytečných kudrlinek a instrumentálních onanií, jak je v tomhle žánru bohužel zvykem. Na post-rock můžete zapomenout, nikdy ho nehráli − ani tady, ani na první desce, o které se to tvrdí. Jejich melodické a harmonicky bohaté postupy jsou tak daleko za hranicí valících se zvukových hradeb, že musejí pravého post-rockera ihned odradit. U L.E.S. tvoří muzikanti jeden velice kompaktní celek, kde není místo na instrumentální vybočování a předvádění se. Žádný nástroj nehraje sám za sebe, dokonce ani když basák vystřídá basu za elektrický klarinet, saxofon nebo Byrialsenovo piano.
V téhle muzice má vše své svou roli a jelikož Lis Er Stille u toho zůstanou, v což věřím, budou pořád jen klubovou kapelou pro menší okruh fanoušků, pro ty, které hudba nepokrytě baví.
Lis Er Stille (dk) + Parashurama (de) + Made By the Fire
15. 5. 2013, Chapeau Rouge, Praha
foto © Mojmír FoGh Nebel
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.