Články / Reporty

Daleko za hranicí valících se zvukových hradeb

Daleko za hranicí valících se zvukových hradeb

keša | Články / Reporty | 21.05.2013

Škatulkování je důležité. Mám pocit, že text v závorce je mnohdy zásadnější než název kapely před ním. Musím přiznat, že označení dánské čtveřice Lis Er Stille v programu klubu Chapeau Rouge jako „post-rock“ mě rozesmálo a zklamalo zároveň. Navíc nebylo to poprvé − pokud si dobře pamatuju, na tom samém místě před rokem to bylo popsáno stejně. A pořád dokola se s tím potkávám ve všech reportech a článcích představujících tuhle kapelu. Ale nějak se začít musí a úvod je taky důležitý. Zajímalo by mě, jak by tohle téma okomentovali sami členové kapely… a třeba se pletu.

Koncert v Praze odstartovali plzeňští Made by the Fire. Z progresivních kompozic jinak statických, byť obstojných hudebníků, vybočoval bubeník, který hru výrazně posouval a tlačil dopředu. Nebýt jeho, kapela by zapadla už v dávno hraném. Neomylná matika chlápka s paličkama, jediný energický element tělesa, je přesným příkladem toho, jak se z „pouhých“ úderů do blan a činelů stane jasný vůdce muziky.

Druzí v pořadí, němečtí hezouni Parashurama, předvedli dokonalý mix snad všech rockových žánrů. Od silných hammond partů à la Deep Purple přes slabé ozvěny grunge, psychedelická sóla až po postrockové tahanice. Mladíčkům asi nelze vyčítat pozérské nadšení pro hru. Jen by stálo za to ubrat, vyhranit se, najít sebe sama a pak až vylézt na pódium. Nepřiměřená délka setu nacházela u publika zprvu nadšené ovace, ale od půlky spíš nudila a nadšení opadalo a nepomohl jim ani poslední disko úlet, který skončil tak jako většina skladeb v oparu rockové nudy.

To, co první dvě party jen načaly, Dánové dokončili. Ale jak! Vizuálně nesourodá čtveřice Lis Er Stille, která má v sestavě podle vzhledu Davida Bowieho mladšího, pojišťovacího agenta s kytarou, hipíka na basu a střízlíka v námořnickém za bicíma, předvedla, co to je bavit se hraním a pozérstvím zároveň. Na rozdíl od předchozích jim to divadýlko žrala většina publika. A právem. Je úplně jedno, co všechno se na pódiu odehrávalo, kolik chvály zaznělo od kapely směrem k publiku, klubu, promotérovi nebo Praze, všechno bylo tak přímé, jasné, opravdové.

Vystoupení začalo starším válem Lys over Tid z desky Apathobvious. Ostrý začátek, který by si ostatní nechali až na vyvrcholení setu, jenže L.E.S. neměli v celém vystoupení slabé místo. Kapela hrála převážně z poslední desky Nous, kterou jsem popravdě pochopil až na koncertě, a z připravovaného EP, které se tu podle slov pianisty a zpěváka, šéfa souboru Martina Byrialsena rozhodla prvně představit celé. Nevím přesně, kam hudbu Lis Er Stille zařadit, asi k prog rocku. Ovšem bez zbytečných kudrlinek a instrumentálních onanií, jak je v tomhle žánru bohužel zvykem. Na post-rock můžete zapomenout, nikdy ho nehráli − ani tady, ani na první desce, o které se to tvrdí. Jejich melodické a harmonicky bohaté postupy jsou tak daleko za hranicí valících se zvukových hradeb, že musejí pravého post-rockera ihned odradit. U L.E.S. tvoří muzikanti jeden velice kompaktní celek, kde není místo na instrumentální vybočování a předvádění se. Žádný nástroj nehraje sám za sebe, dokonce ani když basák vystřídá basu za elektrický klarinet, saxofon nebo Byrialsenovo piano.

V téhle muzice má vše své svou roli a jelikož Lis Er Stille u toho zůstanou, v což věřím, budou pořád jen klubovou kapelou pro menší okruh fanoušků, pro ty, které hudba nepokrytě baví.

Info

Lis Er Stille (dk) + Parashurama (de) + Made By the Fire
15. 5. 2013, Chapeau Rouge, Praha

foto © Mojmír FoGh Nebel

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Až na krev (Dušan Vlk)

Filip Peloušek 22.10.2024

Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“

Život je zhluk náhod (The Ills & co.)

Mišo Berec 22.10.2024

Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.

Řád industriální písně (Einstürzende Neubauten)

Akana 21.10.2024

Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace