Daniel Romano: Žádné potěšení by nemělo být proviněním

Daniel Romano je kanadský hudebník, který si vykračuje napříč žánry, z každého se snaží brát to nejlepší a užívá si to. Je perfekcionista, což se odráží na zvuku nahrávek, které sám produkuje pod vlastní hlavičkou You've Changed Records. Rozhovor o tom, co bylo a je country, jak si stojí kanadská hudební scéna, ale také malé nahlédnutí do přísných pracovních postupů. Romano působí ve skupinách Attack in Black nebo Ancient Shapes, letos však do Evropy přiváží projekt Daniel Romano’s Outfit. Skupinu tvoří jeho nejbližší, a tak je turné jako rodinný výlet v kostýmech ze 70. let. V Praze vystoupí 26. června v Cross clubu v rámci koncertní série Earth Music Concerts. Jako host Adrian T. Bell a coby support Romanova manželka, americká písničkářka Carson McHone.

Představíš nám svůj nový hudební „outfit“? Jak se liší od těch předchozích?
Tentokrát je to rokenrolová skupina. Hrajeme ve složení: já, můj bratr Ian Romano, moje žena Carson McHone, Julianna Riolino, Roddy Rossetti, David Nardi a Kenneth Roy Meehan, který se stará o zvuk. Od mých předchozích skupin se liší tím, že jsme si velmi blízcí a všechno sdílíme společně. Jako rodina.

Odkud se bere láska k retru? Co vás na sedmdesátkách baví?
Neřekl bych, že mám „retro“ až tak rád. Spíš je to o tom, že si vážím kvality. Ať už se jedná o módu nebo hudbu, kvalita řemeslného zpracování z té doby je na vyšší úrovni, a to jsou standardy, kterých jsem se rozhodl držet.

Daniel Romano’s Outfit odkazují ke country. Je tento žánr mezi mladými znovu oblíbený nebo byl vždy?
Když bylo původní country populární, bylo určeno pro mladé. Jiné kultury si jej začaly osvojovat a přetvářet v něco úplně jiného, nového. Někteří lidé se kvůli tomu rozčilují, ale já si myslím, že se country vždycky snažilo stát pop music, a to i v 50. letech, protože pop music byla něco, co se bralo vážně. Bohužel dnes se v country nedrží nic původního vzorce, který z něj dělal lidovou hudbu. Obří kolosy jako Disney ji začaly používat jako něco, co je v módě, než jako historickou tradici písničkářského řemesla.

Nemůžu si pomoci, ale country mi asociuje kovboje. Jezdíš na koni?
Ne ne. Jezdím na lodi.

Děláš produkci i jiným kapelám. Jak se ti daří skloubit práci na cizích deskách a s vlastní tvorbou? Nemáš dojem, že už jsi všechno slyšel?
Pracuju na deskách jen těch lidí, kteří jsou mi nějak blízcí. Myslím, že jsem ještě neslyšel všechno. Ale možná už se k tomu blížím.

Jsi milovník kazet. Mohou si fanoušci na aktuálním turné koupit vaši hudbu na tomto nosiči?
Miluju kazety! Na turné ale vlastně žádné na prodej nemám, jen elpíčka. Julianna Riolino má na kazetách nějaké své nahrávky, kde jsme jí hostovali. Jsou moc dobré, takže si můžete koupit nějakou z jejích.

Když děláš mastering, bereš ohledy na to, že zvuk přijde na kazetu?
Vlastně jsem nikdy nemasteroval speciálně pro kazetu... Ale teď, když jsi to zmínila, tak chci!

V jednom rozhovoru jsi popsal, že když pracuješ na zvuku desky, zabýváš se i dost bizarními frekvencemi. Můžeš nějak popsat své tvůrčí postupy? Máš nějaké speciální rituály?
Maximálně 3 pokusy, maximálně 4 mikrofony pro bicí, maximálně 3 dny na natáčení, maximálně 2 dny na mix. To jsou mé rituály.

Vystřídal jsi mnoho žánrů, je nějaký, který ti vyloženě vadí?
Já neuvažuju v žánrech. Přemýšlím o hudbě jako takové. Miluju spoustu hudby a jdu tam, kam mě to zrovna táhne.

S tím množstvím vydaných alb si člověk říká, kde hledáš inspiraci? Je tvůj osobní život tak barvitý?
Pracuji s cvičenou představivostí a ta se dá využívat kdykoliv, když je to potřeba. Takže když pracuju, dílo mi samo nabízí podněty a vzniká z toho poměrně organický zážitek, který má lidské kontury, je to reálné. Pro děti je představivost druhou přirozeností. Naštěstí může fungovat i v dospělosti.

V rozhovoru z roku 2018 zmiňuješ, že v Niagara, odkud pocházíš, vznikala hudební komunita postupně. Jaká je situace teď, po dvouleté pandemii?
Scéna v Niagaře v podstatě úplně zmizela. Je to malé městečko původně tzv. modrých límečků (značí průmyslová odvětví, pozn. aut.) a většina už nemá uplatnění. Je to zároveň hodinu do Toronta, největší kanadské metropole, takže většina mladé kultury odjíždí právě tam. Během pandemie se někteří vrátili, ale vzhledem k tomu, že se nic nesmělo pořádat, nebylo to k ničemu.

Chodí se u vás na koncerty, nebo převládá strach z nakažení, lidi si odvykli?
Zdá se, že lidi se už zase moc nebojí. Vlastně mě překvapuje, jak jsou od zrušení omezení pohodlní a nic nedodržují. Naše skupina se chová extrémně opatrně, protože na tak dlouhém turné potřebujeme zůstat zdraví a nemůžeme riskovat, že kvůli nemoci něco zrušíme.

Cítíš velký rozdíl mezi kanadským a evropský publikem?
Ano. Zdá se mi, že evropské publikum si živou hudbu více užívá a toho si cením.

Máš nějaké guilty pleasure?
Žádné potěšení by nemělo být proviněním. Já říkám: Milujte to, co milujete, otevřeně a z celého srdce.