Díky, že můžem něco změnit

Spolek Díky, že můžem se již třetím rokem snaží vytvořit 17. listopadu na Národní třídě svobodný prostor k setkávání a proměnit jednu z nejrušnějších ulic v pěší zónu plnou pouličního umění. Organizátoři celé akce nechtějí protestovat, chtějí poděkovat. Mluvčí spolku Martin Pikous se pár dní před začátkem celé akce na chvilku zastavil v Café NONA – tedy nad místem činu - a prozradil, co nás 17. listopadu čeká a kdo za celou akcí stojí.

Martine, kdo stojí za projektem Korzo Národní? O jak velkou skupinu organizátorů se jedná?

Náš tým čítá 10 až 15 lidí, i když se to trochu proměnilo, v rámci týmu máme rozdělené funkce, máme také 40 dobrovolníků, kteří přijdou tu akci postavit. Jsou k tomu ale samozřejmě přidružené další práce, které pro nás někteří lidé udělají, protože nás chtějí podpořit. Ta akce má sice menší tým, ale velmi mnoho podporovatelů. Spolupracujeme s Národním divadlem, s Knihovnou Václava Havla, se Skautským institutem, takže asi každý, kdo je v programu té akce, přijal to naše sdělení. Nejsme studentská akce v tom smyslu, že mluvíme za všechny studenty, snažili jsme se to formulovat tak, abychom mluvili za co největší skupinu lidí.

A jak to všechno začalo? Jaký byl prvotní impuls?

My jsme to začali dělat před třemi lety bez jakéhokoliv zaštítění univerzitou nebo nějakou institucí, tedy na vlastní pěst. Zatáhla nás do toho tehdy Opona (Opona o.p.s. – pozn. redakce), která pořádala velké oslavy 20. výročí pádu železné opony. Znali jsme se právě přes Budějovický Majáles, a protože se jím prý líbilo, jakým způsobem jsme přistupovali k organizaci majálesu, tak se na nás obrátili. Když jsme byli postavení před otázku – „17. listopad, co vy na to?“ - vedli jsme o tom dlouhé hovory, a došli jsme k tomu, že všichni, žijeme bohaté životy – studium, práce, podnikání, cestování, vlastní projekty. Tyto možnosti jsou nám dané z větší části tím 17. listopadem, protože například mým rodičům by se mohlo o mém životě jen zdát. Takže jsme došli k tomu obecnému sdělení – díky, že můžem – které používáme také jako podtitul akce. Mluvíme za sebe, ale rádi bychom nechali mluvit i účinkující, které jsme požádali o to, aby nám zanechali nějaký vzkaz, proč se zrovna oni rozhodli vystoupit a tuto akci podpořit.

Jak vnímáte rozdíl mezi organizací studentského festivalu Budějovický Majáles a oslav 17. listopadu Korzo Národní?

My jsme Budějovický Majáles začali pořádat ještě na střední škole. Je to největší studentský festival v Čechách. Nevymezujeme se proti komercionalizaci majálesů, ale rozhodli jsme se nabídnout jinou, zajímavější alternativu. On ten skok vlastně nebyl zas tak velký. Majáles dělali léta, vybudoval si určitý status, má to společné rysy - zapojování mladých lidí se zájmem o kulturu a veřejný prostor. Každý, kdo přišel s nějakým nápadem, se mohl vyjádřit, zároveň jsme si je vždy pravidelně předávali. Cílem obou našich akcí je probudit zájem o vzájemnou participaci mladých lidí na světě kolem sebe a veřejném prostoru, to v tom stále zůstává, i když v případě Korza tam není výzva – „Pojďte to dělat s námi“ – protože ta koordinace je opravdu náročná, ale snad to může být zdroj inspirace. Původně jsme se chtěli pokusit o jakousi historickou rekonstrukci – chtěli jsme zavřít univerzitní budovu a tam tisknout letáky a tak podobně – ale nakonec jsme se rozhodli, že festivalový formát je to, co umíme a zvolili jsme tuhle cestu. Samozřejmě je to náročné, někdy si najednou člověk uvědomí, že uplynulých šest měsíců pracoval na posledních dvanácti hodinách, a je šťastný, že to dobře dopadlo, ale zároveň je najednou konec, hotovo. Proto se snažíme udělat obě akce tak, aby po nich něco zůstalo.

Setkali jste se v průběhu vaší práce s negativními ohlasy? Jakou zpětnou vazbu získáváte účastníků? Nepotkáte se někdy s názorem „Vy mi tak budete něco povídat, když jste to nezažili“?

My jsme se tomu snažili z velké části předejít… Nechceme nikomu kázat, chceme, aby se lidé bavili mezi sebou, nebudeme mít jediného řečníka. Posílali jsme děkovný dopis zhruba stovce pamětníků a někteří z těch, kteří tam tenkrát 17. listopadu byli, se nám ozvali zpět. Jedna paní nám napsala, že jí to připomnělo tehdejší atmosféru. Třeba v případě Budějovického majálesu – největší akce ve městě - jsme se potkali s negativními názory typu - „studenti nás vyžírají, nepracují“ - a tak dále, takže jsme na to byli zvyklí, vyrostli jsme na tom a tak nás to tady nepřekvapilo. Na sociálních sítích, přes které se taky propagujeme, většinou získáváme lidi, kterým se to líbí, a tak máme většinou pozitivní ohlasy, pod novinovými články ale zaznívají stále stejné argumenty – „ti studenti“. Svým způsobem je to ale hezké, protože to určitě zaznívalo před sedmadvaceti lety úplně stejně.

Objevilo se něco, co vás v průběhu příprav překvapilo?

Překvapily nás určitě politické konotace, překvapilo nás to, jak moc lidé chtějí kontroverzi, překvapilo nás, že naše stanovisko lidem připadalo „málo“, že by z naší strany očekávali větší aktivismus. Nic proti tomu. My si zkrátka myslíme, že by to mělo mít nějaké nadčasové vyjádření, tak jsme se ho pokusili takto zformulovat. Ale vše co nás překvapilo, nás překvapilo vlastně příjemně, protože jinak bychom to určitě nedělali dál. My jsme překvapili sami sebe tou podobou, kterou to má, ale samozřejmě jsou věci, které jsme nezvládli a které už teď plánujeme uskutečnit v letech příštích.

17.listopad bývá vnímán především jako politický svátek, mnohé inciativy mají potřebu se v tento den vymezovat vůči současné politické situaci a dalším ožehavým společenským tématům, vy chcete naopak poděkovat. Proč?

Je to tak, my sami jsme nezaznamenali nic nekritického. Bohužel to „české fňukání“ – a mrzí mě, že musím tento pejorativní termín použít – je trochu nedůstojné. My nabízíme – kromě kulturního programu – například blok pro neziskové organizace. To jsou lidé, kteří se rozhodli věnovat svůj čas tomu, že někomu nebo něčemu pomáhají a posouvají to dál. Souvisí to i s tím naší heslem – Díky, že můžem. Není to díky za to, že je tady vše naprosto v pořádku, to bychom lhali, ale díky za to, že to můžeme něco měnit. Pokud je něco špatně, můžeme si za to sami, ale máme možnost s tím něco udělat. Takže proto bychom chtěli poděkovat a myslíme si, že bychom se mohli za těch 27 let - pro nás ani nezažitých – pochválit. Nechci být konkrétní, ale víme, že se v tento den odehraje několik dalších akcí a máme pocit, že tyto hodnoty neuznávají. My chceme poskytnout alternativu pro Čechy, kteří chtějí tento den oslavit. My jsme původně mysleli, že přijdou hlavně studenti, ale měli jsme nejlepší odezvu od lidí – rodičů, kteří chtěli tento den ukázat svým dětem. Proto letos zahrnujeme i edukativní prvky - máme připravenou jakousi „školu v tramvaji“.

Zaujala nás i obecná myšlenka toho, jak se u nás slaví státní svátek. 17. listopad je snad jediný státní svátek, který se u nás nějak více slaví veřejně, když pominu kladení věnců politiky atd. a navíc je nejaktuálnější, co se týče naší státnosti a národní hrdosti. Rádi to připodobňujeme k „national days“, v zahraničí například francouzský Pád Bastily a ohromné akce, které ho doprovázejí. My máme 28. září, 28. říjen, 17. listopad a 1. leden. 1. leden je kocovina, 28. říjen se až na letošní rok dlouhou dobu zásadně neprožíval, 28. září to je svatý Václav a zbývá 17. listopad. Pro nás to má velkou váhu i přesto, že nikdo z nás ten den nezažil, i náš nejstarší člen byl v té době ještě v kolébce, když jsme začínali, bylo nám všem 18 – 20 let.

My uznáváme, že je to politický svátek, ale otázkou je, co je to ta politika. Někdo to vnímá obecně, široce, někdo velmi konkrétně. Za nás je politika vše veřejné, vše na čem se mohou lidé podílet a měli by mít tu možnost. Nechceme nikomu říkat: „Volte tuhle stranu“, což na některých akcích více či méně nápadně zaznívá. Jediné, co můžeme nebo chceme říct my je – „Běžte volit, něco dělejte“. To je ten rozdíl mezi politikou a politikou. Snažíme se, aby celá akce byla důstojná. Pojďme něco sdělit, něco říct, ale ne ten den zneužít a urvat si ho pro sebe.

Jaký je vztah mezi Korzo Národní 2016 a platformou Festival svobody, pod kterou jste také uvedeni jako jedna ze zapojených iniciativ?

My jsme o sobě na začátku ani nevěděli, postupně se to na sebe začalo nabalovat. Ve chvíli, kdy už jsme to chvíli připravovali, tak jsme se sešli k jednomu stolu, řekli jsme si, kdo co připravuje a pokusili jsme se shodnout na tom, co nás spojuje. Bylo by nešťastné to nějakým způsobem štěpit, takže jsme si stanovili společné cíle. Když jsme se bavili o tom, jakým způsobem spolupracovat a jestli vůbec a došli jsme k tomu, že se nás pak někdo bude ptát, proč děláme tohle a tohle, takže nejlepší je vědět o sobě. Víme, co děláme, abychom si neházeli klacky pod nohy a dospělo to i do fáze, kdy si pomáháme. Lidé si ale často spojují jednotlivé iniciativy dohromady. Pak nám říkají: „To jste vy, co děláte ten pochod proti Zemanovi? A pak jdete na ty Hradčany?“ A my jim to pak vyvracíme, že ne, že ty iniciativy známe, scházíme se každou neděli, ale tohle konkrétně neděláme. To je nejčastější omyl. Je to samozřejmě náročnější, ono i bez Festivalu svobody, na Národní třídě ohlásilo shromáždění mnoho dalších lidí, dva týdny před akcí se nám ozývají lidé, kteří se chtějí zapojit s tím, že na Národní třídě to máme nahlášené my.

Na co byste rádi pozvali širokou veřejnost? Co je pro vás zásadní?

My se snažíme vyhnout tomu, aby to celé skončilo pouze u kulturního programu a jmen, chceme, aby se nehrálo jen na podiu, ale aby se hrálo na balkoně, na ulici, v tramvaji, aby se stále něco dělo a lidé se bavili. Je mezitím ale jedna věc, kterou bychom rádi zdůraznili a to “netradiční pietní akty”, které proběhnou ve 14 a v 18h. I když říkáme, že neklademe věnce, tak jsme dospěli po dvou letech k tomu, že je to jistý rozměr, který ten svátek potřebuje. Bude to překvapení, zatím si to nedokážeme představit ani my, protože to ještě neproběhlo, ale mělo by to být spojení hudby a projekce, na kterou bude navazovat průvod se svíčkami, celé to bude doprovázet orchestr. Snažíme se tu minutu, kterou člověk při takové akci drží, obohatit a zároveň tím upozornit na to, že to pro nás není jen zábava a dát tomu přidanou hodnotu. Ve 14 hodin to bude komornější, ale v 18 hodin již bude tma, takže vše proběhne v plné podobě před Topičovým domem. Bohužel letos se rozhodla Česká advokátní komora, která v budově sídlí, průchod uzavřít, takže se do toho podloubí nedostaneme, budeme promítat alespoň na budovu nahoře. Tam pak zazní hymna a naše sdělení. Pro nás je to poučení, jsme smutní z toho, jak se v poslední době nakládá s naší hymnou a vlajkami. Dříve se smutnilo nad tím, že vlajka vlála a hymna zaznívala jedině po hokeji, v poslední době si díky událostem posledního roku či dvou, říkáme, že je škoda, že už nezaznívá jen po hokeji. Posunuli jsme se v tom, že chceme akci obohatit o edukativní rozměr. A spolupracujeme zároveň se studenty na Albertově. Snad se nám podaří vytvořit jakousi naučnou stezku, na které budou vyznačena důležitá místa a informace o tom, co se na nich odehrálo, abychom se alespoň symbolicky propojili. To je pro nás větší posun oproti posledním dvěma akcím, protože už to není hlavně o programu. Nejradši bychom neříkali žádná jména, pro nás je program nástroj.

Chtěl byste ještě něco dodat?

Doufáme, že to budeme dělat každý rok a až my už nebudeme mít čas a chuť tuto akci pořádat a komu to předat, že to snad zůstane jako tradice. Nemusí tady být podium, nemusí tady být program ve formátu, jako ho připravujeme my, ale mělo by to být stále místo bez aut, kde se budeme moci potkat. A byli bychom velice rádi, kdyby nebyla naše akce zprofanována nějakou demonstrací. Přijďte. A díky, že můžem.