Diva Baara: Zajímají mě vztahové peripetie

Nádvoří zámku v Hradci nad Moravicí rozezněla za chladného sobotního odpoledne Diva Baara. Koncert rozehřál nejednoho posluchače, někteří tančili, jiní alespoň klepali nohou do rytmu, pop s prvky šansonu a swingu dělá divy. Po vydařeném představení, které na hodinu přineslo na Hradecký slunovrat plesovou atmosféru, jsem vyzpovídal Báru Vaculíkovou, která vystupuje pod pseudonymem Diva Baara.

Nacházíme se v zámeckém prostředí, které může evokovat plesovou sezónu. Jak se vám tu hrálo?

Před dvěma lety jsem tu vystupovala s Yellow Sisters a jsem moc ráda, že jsem se mohla vrátit. Hradecký slunovrat je jeden z mých nejoblíbenějších festivalů u nás. Atmosféra je daná nejen zámeckým prostředím, ale taky tím, že sem jezdí skvělí lidi. Celkově dávám deset bodů z deseti, jen zima nás trošku potrápila.

Po Yellows Sisters následovala Mateřská.com a dnes je to Diva Baara. Sestava z pohledu ústřední postavy stále zmenšuje, dnes jste to vy s kapelou. Cítíte potřebu vyjádřit se vlastní tvorbou?

Určitě ano, je to zkouška vlastní integrity a sebevědomí. Zároveň je to obrovská zodpovědnost vytvořit něco sám a podle sebe, člověk k tomu musí nějakým způsobem dospět. Na začátku jsem si říkala, zda budu vůbec schopná dát dohromady vlastní repertoár, jakým jménem se budu prezentovat a další věci. Když potom vidím někoho, kdo už má vydané cédéčko a odehrané koncerty, vím, že je to poslední krok, který nastane po opravdu dlouhé době příprav. Teď mám radost, že se mi podařilo to, co bylo na začátku jen myšlenka.

Na loňském albu příznačně nazvaném Debut jsou všechny písně vaše, nebo jste s někým spolupracovala?

Na začátku jsem spolupracovala s Lukášem Mičkem (Luciano Mayaci), brněnským kytaristou, ten se mnou složil půlku věcí. Přijel ke mě do obýváku a tam jsme hodiny a hodiny jamovali, než jsme vymysleli písničku. Většinu jich hrajeme stále i živě. Zbytek jsem napsala jen s piánem nebo s ukulele. Jeden text jsem dělala ve dvojici s mámou (Petra Černocká, pozn. ed.), takovou formou spolupráce dvou textařů, kdy jeden něco napíše a druhý k tomu vymyslí pokračování. Byla to moc zajímavá zkušenost. A s dvěma dalšími texty mi pomáhal Ondřej Fencl.

Šanson a swing, které mají ve vaší hudbě nezastupitelné místo, jsou styly poměrně živelné. Odrážejí váš charakter?

Jsem živelná osoba, takže kdybych měla jinou náturu, tak by ze mě padaly úplně jiné písničky. Mám strašně ráda tanec, zábavu a energii. Jsou to věci, ke kterým se lidi musí vracet a připomínat si, že život máme jen jeden a měli bychom využít každou šanci prožít radost a veselí, otevřené srdce. Pro mě jsou to důležité hodnoty a ráda je sdílím. A tohle životní krédo se promítá i do hudby, kterou skládám. Mám samozřejmě i smutnou polohu, umím být smutná jak pondělí, ale nikdy jsem neměla velkou potřebu smutné věci hrát živě. Takže přestože je na desce smutných a nostalgických písniček několik, na koncert se jedu bavit, užít si to a chci, aby se lidi smáli a tančili.

Jak moc vás ovlivnilo to, že vaše maminka je hudebnice a herečka?

Koho neovlivnili rodiče... Jsou rodiny právnické, lékařské a my jsme muzikantská. Můj táta byl bigbeatový zpěvák a v šedesátých letech měl stovky fanynek pod pódiem, které ho uháněly. Takže to máme v rodině a já hudbu vždycky viděla jako něco, co se mi líbí, co mě baví, a jiné vzory jsem ani neměla. U nás nebyl nikdo zaměstnaný, všichni byli na volné noze. Po gymplu máma chtěla, abych vystudovala vysokou školu a našla si pro jistotu stabilní zaměstnání. Šla jsem tam, abych jí vyhověla. Ale věděla jsem, že stejně půjdu cestou muzikanta, protože nemám vztah k tomu pravidelně vstávat a sedět třeba někde v kanceláři, takhle já nefunguju. I když jistota pravidelného příjmu mi někdy chybí. Je to něco za něco.

Mnohé vaše písničky jsou o osobních věcech, o vztazích. Jaké to je obnažovat se takto na koncertech?

Otázka je, nakolik člověk vkládá do hudby skutečnou pravdu svého života a do jaké míry tvorbu vztahuje ke svým osobním zážitkům. Moje hudba obsahuje určitou míru nadsázky. Ne všechno jsou moje prožitky, může to být něco z blízkého okolí nebo je to jen téma, které mě zajímá. Mám ráda veselí, ale zároveň mám potřebu jít v tématech do hloubky a na dřeň. Hledám pomyslnou hranu, kde se společnost rozděluje v tom, zda je téma pro ně v pohodě, nebo není. Na desce je to třeba téma rozchodů, když mají partneři děti, nebo co to znamená zamilovat se, když je člověk ve vztahu nebo v manželství. Vztahové peripetie mě zajímají, protože potkávají nejenom mě, ale všechny lidi v mém okolí.

Co chystá Diva Baara do budoucna?

Jsem teď strašně ráda, že se mi podařilo dotáhnout první cédéčko, protože to byl pětiletý proces a vlastně jako by se mi narodilo další dítě. Mám v rukou něco úplně nového. Dala jsem dohromady partu skvělých muzikantů, kteří si sedli i lidsky. Vyhlídku do budoucna mám v propracování koncertů a rozvíjení hudebně-dramatického směru. Zajímá mě, co se děje během vystoupení mezi písničkami, o čem se mluví, jak se koncert vystaví a jak vznikají dramaturgické drobnosti, které člověka pobaví. To je moje další meta, propracovat pódiovou verzi cédéčka.

Jak na to?

Musí to nějak vypadat. Teda… v mém světě to musí nějak vypadat. Dneska byla zima, ale obyčejně míváme víc kabaretní kostýmy, barevná světla, kouř. Baví mě tahle pódiová prezentace. Viděla jsem desítky koncertů, ze kterých jsem si toho hodně odnesla, třeba bubenické sólo, delší part na kytaru, zpěvačka převlékne kostým… Je to vlastně další disciplína vedle skládání nebo nahrávání. Takže teď měním povolání a chci být sama sobě režisérem hudebního představení.