Lukáš Grygar | Články / Reporty | 29.11.2016
Když jsem před lety slyšel o legendárním provedení Stockhausenovy skladby Gruppen pro tři orchestry, kterou hudebníci po nadšených ovacích z fleku vystřihli znovu, nenapadlo mě, že se mi poštěstí něco podobného. Budiž, v Karlíně zaznělo přelomové dílo 20. století jen jednou, ale Janáčkova filharmonie spolu s Ostravskou bandou si za jeho zvládnutí ovace zasloužily. Vůbec celý nápad na večer poskládaný z hudby nové i staré (Gruppen za rok oslaví šedesátku!) a komponované pro nadstandardní ansámbly zaslouží potlesk a obdiv – jakkoli se v praxi povedl jen z poloviny.
Čímž narážím především na prázdná místa v sále, který by krom tří orchestrů zvládl pojmout i daleko početnější publikum. Mohli jste v něm sice zahlédnout důležité figury tuzemské hudební, ale třeba i mecenášské scény, ale jinak se Ostravě nepodařilo přilákat nikoho mimo rybníček soudobé vážné hudby. A je to škoda, protože už druhá skladba večera, beautiful to me. ah mladého polského skladatele Jacka Sotomského, by svými témbry, taženými sólistou z akordeonu a přímo autorem generovanými pomocí modulárního syntezátoru, trefila do uší leckoho, kdo si potrpí na alternativu.
Koncert nazvaný Prostor & Zvuk ale nepřekvapivě táhl Stockhausen. Hudebníci, naporcovaní do tří těles o třech dirigentech, zvládli Gruppen, jako by jejich partituru běžně snídali. Pravda, Ostravská banda jede dietu soudobé hudby od svého založení a Janáčkovci se už naučili nechichotat, když jim skladatel nepředepíše tón z lidušky, ale stejně – není ani za mák samozřejmé zvládnout zkoordinovat tři oddělené orchestry, zvlášť když ten úplně vlevo sotva viděl, respektive slyšel ten na opačném konci sálu.
Ještě před Stockhausenem v druhé půli koncertu (kromě Gruppen zazněla i čtyřkanálová elektronická kompozice Gesang der Jünglinge) se hudebníci protáhli Variací pro tři orchestry Petra Kotíka, zakladatele a uměleckého vedoucího Bandy. Lhal bych tvrdit, že mi cokoli z Variace utkvělo v paměti, ale s Kotíkem-skladatelem si, na rozdíl od Kotíka-dirigenta a roztržitého impresária, moje hudební cítění nikdy moc nerozumělo.
Právě druhá část Kotíkovy osobnosti se ale naplno projevila v závěru večera. Provedení Atlasu ekliptiky skladatele Johna Cage nevystačilo pouze s autorem doporučovaným překřížením skladby s jeho klavírní Winter Music, ale Kotík do Prahy přivezl ozajstnou dechovku: Hornickou kapelu z karvinské Stonavy. „...a ta nám do toho občas šťouchne,“ avizoval Kotík před udáním taktu a jak řekl, tak stonavští udělali. Šťouchnutí proběhla jen dvě, ale v obou případech byla okouzlující nejenom jako potutelný vtípek, ale jako pozoruhodný kontrast. Zatímco obě Cageovy skladby kreslily vesmír s myriádami mrkajících bodů, Stonava dvakrát vpadla do záběru jako neurvalý, ale fascinující vesmírný koráb nebo rozpálená kometa, přinášející do strnulého vakua život.
Kéž by se totéž podařilo celé akci! Chtělo by se říct, že její ambice předem odsoudil obecný nezájem o soudobou vážnou hudbu, ale afterparty v nedělní Arše byla natřískaná. Banda si v ideálně dimenzovaném prostoru střihla komponovaný večer na téma devadesáti let nové hudby, kam se vešly dvě skladby ze století aktuálního a dvě z minulého. Zatímco historii zastupovali Alban Berg a Salvatore Sciarrino, současnost si rozebrali Kotík a jeho blízký kolega Christian Wolff, americký skladatel s evropskými kořeny. A bylo to skvostné!
Wolffova skladba Trust sice nevybočila z mantinelů, ve kterých člověku bez znalosti hudební teorie moderní hudba splývá, ale vytvořila ideální „předmluvu“ k Bergově Komornímu koncertu – najednou tak srozumitelnému a snadno stravitelnému. Druhou půli si pak mezi sebou rozdělily Kotíkova Nine + 1, možná první autorova skladba, kterou jsem si užil na první dobrou, a následně zcela fenomenální Alegorie noci, potvrzující Sciarrinovu výjimečnost.
Jeden z nejzajímavějších skladatelů posledních dekád vykopává svou kompozici citací Mendelssohna, ale smyčce nás brzy vedou do zcela odlišných zákoutí, než kam původně mířil romantikův veleprovařený koncert pro housle. Jejich part v Arše obstarala Hana Kotková a brala dech. Ono taky dýchat, když Sciarrino (a jeho interpretka) napíná nádherné tóny na hranici slyšitelnosti?
Přál bych si, aby podobná hudba nebo podobný hudební zážitek našli cestu i mimo své soudobé ghetto – živé provedení je nejenom v případě Sciarrinů a Stockhausenů nezastupitelné. Už proto tleskám oběma večerům, byť v tom prvním jsem chtěl přídavek především od dechovky.
Space & Sound / Hudba pro tři orchestry
19. 11. 2016 Forum Karlín, Praha
Space & Sound / Ostravská banda v Arše
20. 11. 2016 Divadlo Archa, Praha
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.