Divoká banda: Space & Sound + Ostravská banda v Praze

Když jsem před lety slyšel o legendárním provedení Stockhausenovy skladby Gruppen pro tři orchestry, kterou hudebníci po nadšených ovacích z fleku vystřihli znovu, nenapadlo mě, že se mi poštěstí něco podobného. Budiž, v Karlíně zaznělo přelomové dílo 20. století jen jednou, ale Janáčkova filharmonie spolu s Ostravskou bandou si za jeho zvládnutí ovace zasloužily. Vůbec celý nápad na večer poskládaný z hudby nové i staré (Gruppen za rok oslaví šedesátku!) a komponované pro nadstandardní ansámbly zaslouží potlesk a obdiv – jakkoli se v praxi povedl jen z poloviny.

Čímž narážím především na prázdná místa v sále, který by krom tří orchestrů zvládl pojmout i daleko početnější publikum. Mohli jste v něm sice zahlédnout důležité figury tuzemské hudební, ale třeba i mecenášské scény, ale jinak se Ostravě nepodařilo přilákat nikoho mimo rybníček soudobé vážné hudby. A je to škoda, protože už druhá skladba večera, beautiful to me. ah mladého polského skladatele Jacka Sotomského, by svými témbry, taženými sólistou z akordeonu a přímo autorem generovanými pomocí modulárního syntezátoru, trefila do uší leckoho, kdo si potrpí na alternativu.

Koncert nazvaný Prostor & Zvuk ale nepřekvapivě táhl Stockhausen. Hudebníci, naporcovaní do tří těles o třech dirigentech, zvládli Gruppen, jako by jejich partituru běžně snídali. Pravda, Ostravská banda jede dietu soudobé hudby od svého založení a Janáčkovci se už naučili nechichotat, když jim skladatel nepředepíše tón z lidušky, ale stejně – není ani za mák samozřejmé zvládnout zkoordinovat tři oddělené orchestry, zvlášť když ten úplně vlevo sotva viděl, respektive slyšel ten na opačném konci sálu.

Ještě před Stockhausenem v druhé půli koncertu (kromě Gruppen zazněla i čtyřkanálová elektronická kompozice Gesang der Jünglinge) se hudebníci protáhli Variací pro tři orchestry Petra Kotíka, zakladatele a uměleckého vedoucího Bandy. Lhal bych tvrdit, že mi cokoli z Variace utkvělo v paměti, ale s Kotíkem-skladatelem si, na rozdíl od Kotíka-dirigenta a roztržitého impresária, moje hudební cítění nikdy moc nerozumělo.

Právě druhá část Kotíkovy osobnosti se ale naplno projevila v závěru večera. Provedení Atlasu ekliptiky skladatele Johna Cage nevystačilo pouze s autorem doporučovaným překřížením skladby s jeho klavírní Winter Music, ale Kotík do Prahy přivezl ozajstnou dechovku: Hornickou kapelu z karvinské Stonavy. „...a ta nám do toho občas šťouchne,“ avizoval Kotík před udáním taktu a jak řekl, tak stonavští udělali. Šťouchnutí proběhla jen dvě, ale v obou případech byla okouzlující nejenom jako potutelný vtípek, ale jako pozoruhodný kontrast. Zatímco obě Cageovy skladby kreslily vesmír s myriádami mrkajících bodů, Stonava dvakrát vpadla do záběru jako neurvalý, ale fascinující vesmírný koráb nebo rozpálená kometa, přinášející do strnulého vakua život.

Kéž by se totéž podařilo celé akci! Chtělo by se říct, že její ambice předem odsoudil obecný nezájem o soudobou vážnou hudbu, ale afterparty v nedělní Arše byla natřískaná. Banda si v ideálně dimenzovaném prostoru střihla komponovaný večer na téma devadesáti let nové hudby, kam se vešly dvě skladby ze století aktuálního a dvě z minulého. Zatímco historii zastupovali Alban Berg a Salvatore Sciarrino, současnost si rozebrali Kotík a jeho blízký kolega Christian Wolff, americký skladatel s evropskými kořeny. A bylo to skvostné!

Wolffova skladba Trust sice nevybočila z mantinelů, ve kterých člověku bez znalosti hudební teorie moderní hudba splývá, ale vytvořila ideální „předmluvu“ k Bergově Komornímu koncertu – najednou tak srozumitelnému a snadno stravitelnému. Druhou půli si pak mezi sebou rozdělily Kotíkova Nine + 1, možná první autorova skladba, kterou jsem si užil na první dobrou, a následně zcela fenomenální Alegorie noci, potvrzující Sciarrinovu výjimečnost.

Jeden z nejzajímavějších skladatelů posledních dekád vykopává svou kompozici citací Mendelssohna, ale smyčce nás brzy vedou do zcela odlišných zákoutí, než kam původně mířil romantikův veleprovařený koncert pro housle. Jejich part v Arše obstarala Hana Kotková a brala dech. Ono taky dýchat, když Sciarrino (a jeho interpretka) napíná nádherné tóny na hranici slyšitelnosti?

Přál bych si, aby podobná hudba nebo podobný hudební zážitek našli cestu i mimo své soudobé ghetto – živé provedení je nejenom v případě Sciarrinů a Stockhausenů nezastupitelné. Už proto tleskám oběma večerům, byť v tom prvním jsem chtěl přídavek především od dechovky.