Divoká Barcelona, umění bez klíče. Sónar Day.

GJ273b. K dvanáct a půl světelných let vzdálené exoplanetce letí vesmírným vakuem skladby třiatřiceti umělců spjatých s pětadvaceti lety barcelonského Sónaru. Ten tak oslavil jubileum více než velkolepě, s úderností sobě vlastní. Zda bude mít signál kdo přijmout, není vůbec jisté. Jedna z nejprestižnějších přehlídek elektronické hudby se ale nikdy nezaměřovala na umění dělané na klíč. Zatímco většina festivalů se snaží sledovat trendy, na Sónaru tyto trendy vznikají. Není tak žádným překvapením, že součástí třídenního festivalu je i technologická konference a podtitul „Music, Creativity, Technology.“ je myšlen smrtelně vážně.

VIRTUÁLNÍ REALITY, OZVĚNY TRANCEU
Denní program se odehrává na výstavišti nedaleko bývalé arény na koridu, dnes nákupního centra na Plaça d'Espanya. Velkorysý areál Fira Barcelona Montjuïc postavený pro světovou výstavu v roce 1929 je spíše znásilněn než důstojně využit. Centrální dvůr je zašpuntován hlavní stagí s umělým trávníkem a občerstvením, které snad až příliš ctí tradici tapas porcí. Místo povznášející architektury, která je Barceloně vlastní, plní prostor generické ad hoc konstrukce. Skrze poloprázdné haly s přeplněnými toaletami a bizarními promo stánky vede cesta k vnitřním stagím - ty jsou důstojně ověšeny barevným sametem, který významně zvyšuje nejen estetickou, ale i zvukovou kvalitu. Jen díky tomu mohou vůbec vyznít sety, kde jsou všechny zvukové elementy vybroušené do akustického křišťálu. Alva Noto se svou novou AV show věnovanou novince Unieqav ohromuje všechny příznivce minimalistických vizuálů i subtilního zglitchovaného soundu, rozbitého, a přesto spojitého na techno bázi. Nic jiného než perfekcionistický set se ostatně od více než padesátiletého producenta a spoluzakladatelu Raster-Noton - placenty excelentních producentů - nečekal. O dost nablýskanější a zvukově pompéznější, byť v jisté odkládané gradovanosti srovnatelný set předvádí Lorenzo Senni. Laserové plochy přistávají těsně nad hlavami, zní monumentální étosy, v nichž se zří ozvěny časů, kdy trance ještě nebyl sprosté slovo, a i těch po nich.

Několik desítek dřevěných stánků hostí nejnovější výdobytky ve světě hudebního hardwaru a softwaru. Nasazujeme si brýle a snažíme se pohybem těla dostat kuličku do boxů, které se ve vzduchu okolo nás objevily. Odměněni jsme jednoduchým hudebním samplem. Na videu zachycujícím obrýleného tanečníka s orchestrem v zádech vypadá proces podstatně elegantněji, byť výsledek je stále spíše v rovině experimentu než praktického nástroje. O kousek dál vstupujeme do virtuální reality a pod fascinující hvězdnou oblohou na neobydlené planetě (těžko se na to zvyká) střílíme noty a beaty do hrajících stěn. Skoro se zdá, že jsme v hudbě teprve na začátku. Jako jedni z mála využijí ve svých shows interaktivních technologií Sinjin Hawke a Zora Jones: v sametovém blue boxu zaštítěném Red Bullem deformují a oživují své tváře i těla Kinectem. Hranice mezi performance a zážitkovým future bassovým setem se stírají.

KONZERVATIVNÍ POŽADAVKY?
Zatímco po nocích hostí Sónar spíše standardní taneční live i DJ sety, během dnů je prostor pro divnosti a experimenty se značně odlišnou kvalitou a návštěvností. Z těch lepších vyberme anime breakbeat Yuzo Koshiro x Motohiro Kawashima, skladatele legendární japonské videohry Streets of Rage, nebo agresivní trans karaoke Sophie. Ta šokuje v několika rovinách. Tou první je sexuální obscénnost - Sophie na stagi doplňují tři tanečnice v slušivých drag outfitech, zatímco producentka samotná v druhé polovině setu rovnou zahodí top a pyšně nastavuje poprsí. Pokud zrovna nepatříte k bradavkové policii, tak by vás to ani nemělo zarazit. Zarážející nicméně je nehudebnost, až neživost celého vystoupení. Vizuály střídají růžovou a černou, na stagi ale nenajdete žádné nástroje, hardware, dokonce ani MacBook (který si Sophie ke konci přece jen přinesla, aby ho mohla dramaticky rozbít). Performerky běhají po stagi a v posledním tracku Sophie It’s Your Life konečně použije aspoň mikrofon, aby předvedla, že byl playback mnohem lepší. Koncert má i přesto energii a silné sdělení trans komunity hlásící se o slovo. My se tážeme: nakolik nás vězní a omezuje touha po autentičnosti, po vyhraných muzikantech a živých kapelách? Není to nakonec příliš konzervativní požadavek?

Pro příznivce konvenčnějších diskoték je tu Despacio stage, válec temnoty, do kterého přes řadu ramp a zatáček rozhodně nikdo nezabloudí omylem, a když už tam je, tak než aby putoval zase zpátky, raději se pomocí potravinových doplňků vydá na cestu do vlastního nitra. Nejedná se ale o žádný technologický zázrak, tma a osm třímetrových reproduktorů s výkonem padesát tisíc wattů umístěných do kruhu. Jediná stage, kde se netančí směrem k DJs, osvěžující připomínka večírků, které jsme naposledy zažili na školách v přírodě. James Murphy a 2many DJs zde tři dny na šest hodin vytahují vinylové skvosty prověřené zubem času a skvělým vkusem. Soulové fláky střídá downtempo afrobeat, publikum tančí pomalu, ale jistě.

JE TO STREET
Liberála potěší zastoupení LGBTQ komunity, láska kvete i v davu, gay páry nosí ještě odvážnější outfity než Katalánky (a to je co říct!), třpytek a barev je všude přehršel. Mobilní aplikace vyhrožuje nulovou tolerancí k jakýmkoli formám sexuálního násilí, snad ale nejde o reálně přítomný problém, protože ji nikdo moc nevynucuje. Co by ale vynutit někdo měl, je zodpovědnější přístup k odpadu - brodit se plastovými kelímky je o moc otravnější, když už jsme si na to odvykli. Takhle nevypadá akce, která zaslouží jakékoli superlativy. Barcelona sice hostí v jednom měsíci hned dva hudební festivaly světové úrovně, ale na velké západoevropské město je drsná a nezvykle levná. „Je to street, za takovejhle plácek si platíš a občas se musíš porvat,“ vysvětluje nám český mladík, který před pomalu rostoucí katedrálou Sagrada Família vydělává na živobytí. „Kámoš tady dělal osm let bubliny, tak jsem to chtěl taky zkusit.“ Kapsářská mládež na koloběžkách se sdružuje okolo nedalekého McDonaldu. Mobil ani brýle na stole zásadně nenecháváme, poučeni historkami zkušenějších z Primavery. Netrvá to ani polovinu McFlurry a přijíždějí policajti na nahlášenou krádež. Následující den raději trávíme jednu z mála volných chvil v tapas baru nedaleko areálu. Hrací automat, fotbal na plazmové televizi, paní máma za sporákem a smažené mořské plody. S majonézou, přirozeně.

Nejhezčí momenty Sónar Day nastávají v podvečer. Zapadajícímu slunci hrají zkušení djs i vychillované live acts, a přestože se jedná o vcelku kýčovitý obraz, místní vesele křepčí na Dipla a mrzouti ze severu (rozuměj naše výprava) si můžou kroutit hlavama, jak chtějí. Maribou State i George Fitzgerald s kapelami v zádech předvádí více než solidní pojetí současného mid-tempa, nejlépe si však zatančíme na Yaeji. Kde se vzala, tu se vzala… nabízí se říct. Americko-korejská producentka a DJka, která se vždy potutelně usměje, než spustí beat vlastního tracku a vezme do ruky mikrofon. “Make it rain girl, make it rain,” zpívá snad celý Sónar. Nepršelo.