DJ Schwa: Odnikud neutíkám

DJ, producent a majitel hudebního vydavatelství Beef Records Michal Růžička na jaře vydal druhé album svého australsko-českého elektronického dua Shades of Gray. Společně s Australanem Nickem Westem představí počin nazvaný Unlock the Rhythm na červnovém turné po Evropě. Růžička aka DJ Schwa se v roce 2011 vrátil do Prahy po šesti letech neúnavného vystupování v Sydney a Melbourne. Plody svého rozhodnutí odcestovat k protinožcům sklízí dodnes a je zván do klubů napříč světadíly.

Vrátil ses do Prahy kvůli častému hraní v evropských klubech a náročnému cestování. Není teď ale těžší udržovat živé duo Shades of Gray, když jste každý na jiné polokouli?
Je i není. Těžší je plánování tour. Vždy musím přijet do Austrálie nebo Nick za mnou. Snažíme se dělat jednou nebo dvakrát za rok měsíční tour a vyplnit na ní hraním každý víkend. Hlavní problém jsou náklady na letenku. Než cokoliv odehrajeme, máme červené číslo 2000 dolarů. Nejde ale jen o peníze. Nick je rád v Sydney, má tam rodinu i vlastní byznys – dělá hudbu do seriálů a reklam. Já zase hraju i jako DJ Schwa a mám další aktivity. Nevadí nám dělat tour, ani když se sotva zaplatí. Funguje to, přestože je to složitější.

I po tvůrčí stránce?
Bál jsem se toho, ale ano. Velmi dobře se známe. Za šest let, co jsme byli ve studiu v Sydney téměř denně, už přesně víme, co se tomu druhému líbí. Muziku děláme neustále. Kdykoliv se někam přemisťujeme, jsme doma nebo máme pár dnů mezi hraním, jsme ve studiu. Nebo alespoň na laptopu. Pamatuji si minulou evropskou tour, na které jsme hodně jezdili autem. Já vždy řídil a Nick vedle mě seděl s notebookem napojeným na zvuk v autě a pořád jsme něco vymýšleli. Musíme improvizovat.

Jak dlouho jste pracovali na albu Unlock The Rhythm?
Dva roky.

Kolikrát jste se sešli osobně?
Dvakrát na dvou tour v Austrálii a Jižní Americe. Jen dvě nebo tři písničky jsme dělali odděleně. Takové ty kostry, nápady na groove nebo vokál, o které jde především, vznikají rychle. Dokončování trvá dlouho, ale to často dělám i sám, protože v Praze mám studio a Nicka k mixdownu a masteringu už nepotřebuji. Taky rozpracované tracky beru do klubů, když mám hrát, na zkoušku si je pustím a zjišťuji, co funguje a nefunguje. Nick mi věří a na konci si už jen vše odkývneme.

Co si z období tvoření alba zapamatuješ nejživěji?
Když byl Nick předloni naposledy v Evropě, měli jsme týdenní prostoj, tak jsme vzali synťáky, klávesy, repráky a všechno, co jsme mohli narvat do kufru auta, a odjeli na chalupu mých rodičů. Tam jsme se zavřeli a dělali muziku. Koukneš z okna, před sebou máš krávy, za sebou Krkonoše. Jsi odříznutý od civilizace, je tam jen hospoda a i do ní je to dvacet minut pěšky. Když nemáš internet a všude kamarády, kteří ti volají, ať jdeš na pivo, mnohem líp se do tvorby ponoříš.

Nemáš to album po dvou letech přeposlouchané?
Jasně. Už ho nemůžu ani slyšet. Ale dnes jsem zjistil, že album sedí na 57. příčce nejprodávanějších houseových alb na serveru Beatport, tak mám velkou radost a doufám, že ještě bude šplhat nahoru.

A jak se těšíš na evropskou tour, co vás od konce května čeká?
Bez komentáře. (smích) Ale těším, to víš, že jo! To je taková nekonečná diskuze, co koho baví víc, jestli DJing nebo hraní live. Já miluji, když hrajeme live a jsme spolu, ale musíš hrát dokola své písničky. DJing dává obrovskou svobodu – můžeš vybírat z široké škály tracků od producentů z celého světa. Obojí má něco do sebe, ale kdybychom měli hrát celý rok jen live, asi se z toho zblázním. Tentokrát budeme vystupovat živě po celé Evropě v průběhu čtyř červnových týdnů. Přesná data se brzy objeví na našem facebooku a webu.

Nové skladby jste dali k dispozici spřízněným DJům k zremixování. Je podle tebe důležitá vzájemná podpora a propagace v rámci elektronické scény?
Nedokážu posoudit, jak je důležitá. Ale vždy je zajímavé, když někomu pošleš jednotlivé stopy písničky a za dva týdny se vrátí jeho interpretace tvého nápadu. Oslovovali jsme lidi, se kterými se osobně známe a které respektujeme. Neseděli jsme a nevymýšleli, které slavné jméno chceme a kolik mu zaplatíme. Takhle jsme nikdy neuvažovali.

Hodně jsi se díky hraní nacestoval. Jak se to přihodilo, že se ti otevřely dveře do tolika koutů světa?
Sydney je takový melting pot. Všechny kultury se tam mísí, každý, koho na ulici potkáš, je z jiného kontinentu. Nikdo není z Austrálie, kromě aboriginals. Získal jsem tam kontakty na lidi z celého světa. Pak jsem se dostal do Tokya, Jižní i Severní Ameriky... Přes známé, co mě poznali v Sydney a pak se odstěhovali. Nestačí sedět doma a čekat, až se ozve někdo cizí. To se stává v jednom případě z deseti. Osobní kontakty v muzice hrozně fungují.

Vymykají se některá města, co se týče nočního klubového života, nebo se paří všude stejně?
Všude je to podobné. Snad až na Japonsko. To je jiný svět.

V čem je tolik specifické?
Technicky je zcela na jiném stupni než cokoliv, co si umíme představit. Třeba AgeHa, kde jsem hrál, jsou nahrávací studia, která se zmáčknutím čudlíku přetransformují v klub. Všechno je hydraulické, ze země vyjedou repráky na místě, kde se přes den točí zprávy. I party mají zvláštní atmosféru. Japonci jsou odměření, introvertní, ale na mejdanech jsou šílení. Staví se na hlavu, pobíhají nahatí... Fakt sranda. A nejde jen o mejdany. Celá jejich kultura je zajímavá. Všichni jsou uctiví, hodní. Mají respekt vůči sobě i turistům a hlavně ke starším lidem. Všechno má ale pro a proti. Nevydržím v Tokyu déle než šest dnů.

Máš vysněné místo, kde jsi ještě nehrál?
Chtěl bych projet Jižní Ameriku. Byli jsme jen v Hondurasu, což bylo dost pochybné. Přijeli jsme hrát na festival, který byl pračka peněz. Místní drug lords ho zorganizovali, aby si zlegalizovali příjmy. My jsme si mysleli, že jedeme na velkou akci, protože tam bylo mnoho DJů z Evropy, Austrálie i Ameriky. Přijeli jsme na místo a našli klub pro dvě sta lidí. Party jela pět dnů v kuse a skoro nikdo na ni nepřišel. Pár lidí se zbraněmi, úlet. Organizačně vše proběhlo v pohodě. Pak jsme se tam ale poptali, co to je za lidi, a šlo o mafii, lidi, kteří mají na účtu o deset nul víc než my všichni dohromady. Ale to je v Jižní Americe běžné. Hlavně v Mexiku, ale i Brazílii, do ní bych se přesto chtěl podívat hodně.

Jak vnímáš vývoj české elektronické scény ve srovnání před odjezdem do Austrálie a po návratu zpět?
Hodně se to posunulo k dobrému. Od roku 2000 šlo pět let vše do háje. Velké akce i promotéři, kteří se snažili jen vydělávat a tlačili komerci. Teď je vše upřímnější, lidi, co mají zájem dělat elektronickou hudbu, ji dělají z lásky, a ti, co zjistili, že to není až takovej vejvar, dělají něco jiného, Magnetic nebo Trancefusion, což jde mimo mě. To nejlepší je vždy ukryté pod povrchem.

Co tě vedlo k založení vlastního labelu Beef Records?
Vždy mě bavilo být v hudbě zapojený a před Beef jsem dělal jiný label, Tribal Vision, s kamarádem z Čech. Tehdy mi bylo sedmnáct, poprvé jsem k tomu přičichnul a vůbec nevěděl, co dělám. Pak mi ale začala chodit dema a získal jsem kontakty na vydávání desek i CDček a už to šlo samospádem. Chce to jen mít zajímavou muziku, dávat lidem prostor a věřit jim, že jsou dobří. Každý, kdo dělá hudbu, chce vydávat. Label selektuje muziku stejně jako DJ, když hraje.

Poslechneš všechnu hudbu, kterou ti lidé pošlou?
Snažím se. Ale denně mám ve schránce takových pět tracků. Když mi přijde email nadepsaný „Hi, I have this track, I want to release it on your label! Listen to it now! Thanks!“ a vidím v záhlaví dalších osmdesát adresátů, rovnou mažu. Čím dál víc spolupracuji s lidmi, které znám. Narazím na někoho na akci, líbí se mi, co hraje, zjistím, že i produkuje, něco pošle, je to přesně to, co mám rád... Takhle se spolupráce navazuje nejlépe.

A těď k DJingu. Podle čeho vybíráš, co na akci budeš hrát?
CDčka mám daná. Ta mám vždy s sebou a jen postupně je obměňuji. Ale desek mám doma hromadu a do tašky se jich vejde asi šedesát. Proto vybírám, co by podle mě mělo fungovat. Vždycky tušíš, jakou atmosféru party bude mít. Už podle flyeru, počtu lidí přihlášených na FB, DJů, co hrají s tebou.

Sleduješ publikum, když hraješ?
Nekoukám na každého tady a támhle. Často člověk sleduje věci pod rukama, když mixuje nebo hledá desku, ale pak se podívá na chvilku a vidí, jestli lidi reagují nebo jsou znudění. Ani nevím, do jaké míry jde o oční kontakt. To spíš musíš cítit, jinak tam nemáš co dělat.

Dokáže tě publikum něčím znervóznit?
Vždy mě rozhodí lidi, co tam nemají být. Když je přede mnou dvacet ožralých Italů, co se drží za ramena, skáčou a řvou. Když za mnou přijde nějaká buchta a chce, ať pustím Tiesta, případně rozlije pivo. Nebo když se chybou promotéra ocitnu třeba na drum´n´bassovém mejdanu a nechápu, proč mě tam pozval. To ale, musím zaklepat, zažívám míň a míň.

Jak často vyrazíš na akci, na které nehraješ?
Málokdy. Ale když jsem na víkend v Praze a nehraju, většinou nakonec někam vyrazím. Celý týden si říkám, že nepůjdu, a v pátek stejně jdu.

Jsi v takovém případě posluchač nebo tanečník?
Záleží, jak se to vyvrbí. Jak moc se opiju. (smích)

Na jaké hudbě jsi vyrostl?
Než jsem objevil elektronickou hudbu, na jazzu, který mi pouštěl táta. Je totiž jazzman. Ovlivnil mě i bratr, který poslouchal Radio 1 a hodně si kupoval kazety a vždy ke mně něco zaplulo. Jednou si koupil první album od Underworld, pak přišli Leftfield a jejich Leftism. A byl jsem chycený. Vychytal jsem na Radiu 1 pořady zaměřené na elektronickou muziku a už jsem ji sjížděl sám.

Zajdeš si doteď na jazz?
Občas s tátou, když je něco zajímavého a upozorní mě. Sice jen zhruba jednou za půl roku, ale rád.

Vedl tě táta k muzice jako malého?
Snažil se mě vést ke hře na piano. Neměl ale trpělivost. Vždy se hrozně naštval, když mi něco nešlo, a pak to vzdal. Nějaký čas mě od hudby dokonce odrazoval. Pro něj, který byl dřív zvyklý mít denně plné studio a nahrávat kapely, se doba hodně změnila. Dřív člověk měl zlatou desku za dvě sta tisíc prodaných nosičů. Vem si to množství. Teď ji dostaneš za pět tisíc. Celý hudební byznys šel za posledních patnáct let úplně někam jinam. Táta to viděl jako konec klasického nahrávání ve velkých studiích. Spousta jich ve světě taky zkrachovala. Měl jsem ale svou hlavu.

Brával tě táta do svého studia?
Ono je v domě, kde jsem vyrůstal, takže jsem si tam hrál neustále. Znal jsem se s kluky z Lucie, Luckou Bílou, Karlem Gottem, to byli strejdové a tety, vídal jsem je pořád. A vždy jsem to kreativní prostředí vnímal a vstřebával úžasnou atmosféru toho, jak vzniká muzika. Jak tam každý přijde a potí to ze sebe. Tolik energie. Ne vždy to každému jde. Říkáš si, jo, to je profík. Ale pak nemá den a vzteká se... Pár lidí se i rozbrečelo. A druhý den jsou zas najednou super. Spousta zajímavých osobností, většinou žádné lopaty.

Jako jednomu z mála českých DJů se ti podařilo splnit si ten sen, že se hudbou budeš živit. Jak náročné to pro tebe bylo?
Ono je to náročné pořád. Stále na sobě musím pracovat. Mám teď sice víc a lepších akcí, jezdím ven, ale je to pořád stejný běh na dlouhou trať. Říká se, že když máš byznys plán, potřebuješ na něj pět let. V muzice jich podle mě potřebuješ deset, aby ses vyprofiloval, našel svůj styl, věděl, co chceš a nechceš dělat. To trvá. Je dobré, když se člověk nemusí spoléhat jen na hraní. Když má další věci kolem muziky; organizuje party, label, tours a bookingy pro umělce, práci ve studiu... Musíš být všestranný.

Nestýská se ti po Austrálii? Uvažuješ, že se tam někdy vrátíš?
Stýská se mi, ale už neuvažuji, že bych tam žil. Neustále se tam těším. Jakmile se vrátím, už plánuji, kdy znovu pojedu. Ale tady jsem spokojený a Austrálie je můj druhý domov, odnikud neutíkám. Je dobré moct být tak nějak všude.