Mike Kerr (Royal Blood): Že potřebujeme alkohol, abysme byli kreativní, je největší lež

S frontmanem Mikem Kerrem z britského rockového dua Royal Blood jsme si před čtvrtečním koncertem v Ledárnách Braník popovídali o jeho hudebních začátcích, o boji se syndromem podvodníka, o cestě ke střízlivosti, o mýtu alkoholu přispívajícího ke kreativitě, debatě o mentálním zdraví, hledání inspirace a tipech na zajímavé kapely. Pojďme!

Co byla ta počáteční jiskra dělat hudbu?
Do určité míry se pojila se zájmem o pozornost, kterou jako dítě od svých bližních vyžadujete. Reálně nejen jako dítě, ale i jako dospělý. Samozřejmě taky vzrušení spojené se schopností naučit se něco nového. Začít s něčím, co vám šíleně nejde, a o pár dnů později přijít na to, že vám to nejde o trochu méně. Je to takový zvláštní druh postupného získávání moci a kontroly. Nejen v hudbě, ale v čemkoliv, co se snažíte naučit.

Vzhlížel jsi od mala k nějakým muzikantům?
Neměl jsem žádné konkrétní ikony. Když se na to dívám zpětně, tak se dá říct, že jsem je měl, jen jsem nevěděl, kdo to byl. Nevěděl jsem, že poslouchám třeba Elvise Presleyho. Jen jsem si užíval, co jsem slyšel.

Od koho jsi nahrávky dostával?
Od matky. Teď už si tipy na hudbu nevyměňujeme, ale dalo by se říct, že formovala můj hudební vkus.

Začínal jsi v tříčlenné kapele, vydali jste jedno EP. Jak to ovlivnilo tvoji hudební dráhu?
Vnímám to tak, že moje hudebnická cesta začala, když mi bylo šest a učil jsem se na piano zahrát písně Queen a The Beatles. Hunting the Minotaur měli na můj muzikantský vývoj měla opravdu ohromný vliv. Nebyl jsem ještě frontman, ale hodně jsem se učil od hlavního zpěváka George McCanny a byl to takový křest ohněm. Když jsem začal s Royal Blood, bojoval jsem se syndromem podvodníka (tzv. impostor syndrom, psychologický jev, při kterém člověk pochybuje o vlastních dovednostech, talentu a má přetrvávající obavy, že bude odhalen jako podvodník, pozn. aut.), protože jsem nikdy předtím frontmanem nebyl a bylo zvláštní se v té pozici najednou ocitnout.

Trvá to pořád?
Neřekl bych, že je to pocit, který zažívám konstantně, je to věc, kterou každý z nás trochu zná. Do určité míry je to dobrá věc, protože člověka dokáže posouvat dál. Za opak tohohle syndromu považuju komfortní polohu, ve které nemáme potřebu více pracovat sami na sobě a posouvat kreativitu na další úroveň. Jsou to nuance.

Procházela jsem příspěvky Royal Blood na Instagramu a jen pár fotek zpět máte post s Yungbludem, který hodně mluví a zpívá o mentálním zdraví. Jak je pro tebe diskuze o něm důležitá, zvlášť v kontextu cesty ke střízlivosti, která byla v mnohém propojena s depresemi?
Hodně. Když jsme promovali nahrávku Typhoons, snad většina rozhovorů mířila k debatě o mentálním zdraví kvůli tomu, o čem deska byla. Ale i teď se v hudbě věnujeme depresím, mentálnímu zdraví a strastiplnému životu ve vlastní hlavě. Vstříc těmhle tématům se vydávám skrze hudbu a texty písní.

Ovlivnilo vystřízlivění přístup ke skládání a hraní koncertů?
Ze začátku to byla hodně náročná zkušenost, předtím jsem pravděpodobně nikdy neodehrál koncert střízlivý. Dalo by se tak říct, že jsem se učil a zažíval všechno od začátku. Podobně to bylo s děláním hudby, jako kdybych začínal od začátku. Měl jsem sice zmáknuté řemeslo jako takové, ale přístup byl nový.

Bylo těžké přijít s novou inspirací? Často se říká, že sklenička alkoholu pomůže s prvotním zápalem.
To je podle mě největší lež, kterou si předáváme. To, že potřebujeme alkohol a drogy k tomu, abychom byli kreativní. Jak jednou někdo řekl, kreativita je něco, co děláš, a ne co máš. Všechno je o praxi. Abstinence v mém životě byla inspirativnější než období před ní.

V jednom z rozhovorů jsi zmínil, že zkraje jste na malých koncertech byli běžně vypláceni hlavně alkoholem. To je, řekla bych, běžná praktika i u nás. Pokud má akce malý budget, dá víc pivenek. Máš dojem, že se alespoň částečně vzhledem ke zvyšující se pozornosti k debatě o mentálním zdraví nějakým způsobem hudební průmysl v tomhle směru mění?
Nemám pocit, že by alkohol nebo večírky z hudebního světa mizely. Spíš se jen rozšiřují možnosti pro ty, kteří to potřebují. Cítím velký posun v nabízené pomoci hudebníkům, kterým se věci vymknou.

V roce 2013 si bubeník Arctic Monkeys Matt Helders na Glastonbury oblékl vaše triko, čímž k vám přitáhl dost pozornosti. Jakým kapelám chcete podobně pomoct vy?
Letos se nám podařilo vzít s sebou na turné skupiny, ve které opravdu věříme a máme je rádi – HotWax a Bad Nerves.

Jak jste se poznali?
Bad Nerves jsem náhodně viděl v Brightonu a HotWax mi poslal Ben (Thatcher, bubeník Royal Blood, pozn. aut.) jako tip.

Chodíš pořád na koncerty? Případně snažíš se nacházet novou hudbu třeba na streamovacích platformách?
Jsem na turné, takže jsem prakticky pořád na koncertech. Svých. Neřekl bych ale, že bych se snažil hledat novou hudbu a hudebníky. Nejsem v tom moc dobrý. Nesednu si ke Spotify, abych si otevřel Discover Weekly.

A jak to máš s vlastní hudbou, třeba když vydáte novou nahrávku, vracíš se k ní a říkáš si, že něco potřebovalo trochu víc dotáhnout?
Pokaždé, ale to ji dělá speciální. Přirovnal bych to k fotografiím. Když se na ně podíváte, vybaví se vám spoustu skvělých vzpomínek. Kolikrát ale budete kroutit hlavou nad tím, co to máte na sobě za šílenost, i když vám ten outfit tenkrát, když jste ho měli na sobě, přišel skvělý. Nahrávky zachycují moment v čase. A tak to mám rád.