dné: ...a pak jsem ztratil schopnost dodělat píseň

Ondřej Holý alias dné vydal na začátku května 2013 na labelu Bad Panda nový singl Like Physical a tři remixy. Po třech ípíčkách a posledním, už starším tracku Fuck, I'm Emotional se Ondřej vrací na scénu – a můžeme pouze doufat, že je to jen vlaštovka věcí příštích, velkých. Jak je to doopravdy?

Vydal jsi novou písničku Like Physical. Jde o vlaštovku z připravovaného alba?
Ne, Like Physical stojí samostatně. Debut jsem začal připravovat někdy v roce 2010, měl jsem věci s kytarou a elektronikou; měla to být výraznější folktronika. Šel jsem do studia, protože jsem se nechtěl podepírat lo-fi berlí. Nahrál jsem pořádně kytary a bez šumu se ukázalo, že ty písně jsou celkem prázdné. V demoverzích jsem je vydávat nechtěl, postupem času odpadávaly, až nakonec nezbyla žádná. Moje uši se měnily a spousta věcí jim začla připadat fádní...

A pak jsem ztratil schopnost dodělat píseň. Nemohl jsem najít zvuk, který by mi přišel v pořádku. Nemám šablonu, kterou bych plnil, nemůžu udělat remix přes víkend, pořád hledám a chybí mi šťastná intuice. Všechno jsem tenkrát nastokrát předělával. Měl jsem euforické noci, kdy jsem to považoval za hotové, následované tragickým probuzením, které mě vyvedly z omylu. Úplně jsem viděl směr, jímž se museli vydat lidi, kteří se ze svého umění nakonec pomátli. Pokud máš práh příliš blízko perfekcionismu a zároveň málo důkazů o tom, že už si byl někdy spokojený, sevřou tě pochyby. Je to sice jenom dělání písniček, zároveň ale víš, že nic jiného nemáš. Nadhled nefunguje a je z tebe drama queen.

Tvrdíš, že „debut album will not happen“...
...protože na něj nemám. Nedokážu si představit, že bych zvládl udělat deset písní, které by dávaly dohromady smysl. Bylo mi blbě z celého procesu, kde máš milion možností, jak to udělat, a je možné, že žádná není správná.

Ale už mluvíš o albu s klavírem.
Tentokrát můžu být chytřejší a jít tam, kde se správný zvuk hledat nemusí, protože už je daný. A to je piano. U něj jde jen o melodie – a ty umím. Nějaké beaty už mám hotové, s dalšíma mi pomůže Lee, který udělal třetí remix na Like Physical. Chci tam mít taky dvě věci s rapem na hostovačce. Kompiluju teď všechny piana, které jsem za čtyři roky udělal. Melodicky to nebude tzv. classical ani adult contemporary. Bude to scéna, při které Witherspoon běží letištní halou, aby řekla Ruffalovi, že ho doopravdy miluje.

Na blogu Hlas generace jsi napsal: Končím s elektronickou hudbou, za poslední týden jsem zestár o rok, nemám na to nervy, „je ten kopák moc nebo málo?“... Od teď dělám jenom solo piano a čtu knihy. Jak moc vážně to myslíš?
Tak jsem se cítil, když jsem vydal Like Physical. Opět jsem deset dní řešil, jestli „ten kopák není málo“. Pak jsem chytl nerva, bylo den před vydáním a pořád jsem to nedokázal poslat. Potřeboval jsem jen někoho, aby mi řekl, že je to ok. Dali jsme u mě pivečko s Dominikem z Palermo (ex Table) a ve tři ráno jsme to konečně poslali. Pak odešel na tramvaj. Já si otevřel Ableton, „dal tu basu o 0.3 decibelu míň“ a poslal jsem to znova.

Co se u tebe událo nového od vydání Fuck, I’m Emotional?
Píseň Fuck, I’m Emotional jsem sestříhal z polo-improvizace na rozladěné piano, je nahraná na mikrofon z laptopu. Udělal jsem to hned a byl jsem rád, že mi to všechno přišlo ok. Po ní jsem zkoušel zpívat. Dal jsem pár koncertů a zjistil jsem, že se v téhle roli necítím. To neva.

Novou věc zremixovaly hned tři projekty, mj. Dntel. Jak ses k němu dostal?
S Dntel jsem hrál na Sedmičce. Po koncertě jsme se začli bavit, požádal mě o mail, byl hrozně hodnej. Je legrační vidět ego jak balón u lidí, co mají dvě kila v Roxy nebo „šestou výstavu v Praze“, zatímco Dntel střídá sedmičku pro padesát s Coachellou pro padesát tisíc a za laptopem hopsá pořád stejně pokorně.

Svá ípíčka jsi vydal na různých labelech (Starcastic, AMDISCS, Mine all Mine! nebo Heat Death). Vyhovuje ti to, nebo ten, u kterého by ses zdržel déle, stále hledáš?
Víceméně všechny mě oslovily samy, byl jsem za to rád. Jsou to malé labely, které vede většinou jeden člověk a dělá si všechno sám. Vyhovuje mi to. Je fajn, že každé vydavatelství tě dostane k jiným posluchačům, protože má svoje publikum.

U kterého labelu ti „bylo nejlíp“?
Všechno bylo přizpůsobeno době. Po vydání Talking With Crayons v roce 2009 na Starcastic mi napsaly tři labely, že by to chěly vydat znova nebo dělat distribuci pod svým jménem. Každé vydavatelství bylo v podstatě z jiného kontinentu, a to jsou skvělé jednorázovky, které dostanou stejnou věc do tří různých prostředí. Nikdy jsem nebyl pod žádným labelem v pravém slova smyslu, nikdo ode mě nic nečeká, ani o mě nepečuje.

Jak ses dostal k Bad Panda?
Líbilo se mi pár alb, které vydali, a jejich fanouškovská základna. Vybudovali si pozici, kdy mají dva týdny po vydání kolem čtyř tisíc poslechů. To mi přijde ok. Napsal jsem jim, poslal demo a základní koncept. Den nato se ozvali, že to vydají. Byli hodný. Pak jsem měl přes dva měsíce na to, udělat z dema hotovou věc a obeslat lidi na remixy. Dva odepsali, dva neodepsali. I Do Not Love to udělal na poslední chvilku, a bez něj by to bylo poloviční.

Skládal jsi hudbu k němým filmům. Jaká to byla zkušenost?
Měl jsem na to deset dní, což je hrozně málo času, za tu dobu nešlo napsat dvacet minut nové hudby... Měl jsem něco staršího, co jsem tomu přizůsobil a upravil. Speciálně pro film jsem složil jen minimálně. Hrál jsem to naživo na festivalu dokumentárních filmů AFO v Olomouci, měla to být jednorázová záležitost. Pak jsem si akorát připravil takovou lehčí verzi, když jsem křtil kazetu o pár měsíců později. Udělal jsem drone, hrál sólo piano a sólo kytaru, zatímco na plátně pomalu rost tulipán. Bylo to dobré.

Pořád hraješ s Kryštofem? Chystáš nová živá vystoupení?
Už ne, Kryštof hrál většinou kytaru a ty jsem opustil. Už bych pro něj nic neměl. Líbí se mi hrát sám a mačkat knoflíky.

Byl ten kopák moc nebo málo?
Moc!