Dobrá kapela na špatném místě: Psí vojáci v Rakovníku

Z informace, že Psí vojáci končí, jsem byla vážně smutná. Asi tedy není obtížné si představit, jakou radost jsem měla, když pak oznámili, že se zase dávají dohromady a dokonce v původní sestavě – Filip Topol, David Skála a Jan Hazuka. A taky když jsem s překvapením zjistila, že vystoupí u nás v Rakovníku. Koupila jsem si lístek a čekala a čekala a vnímala, jak se nadšení mění v hloupé obavy. Přece jenom s přihlédnutím k věku kapely bych asi měla očekávat trošku míň, ne? A budou mít svého zvukaře nebo nebudou? A přijde dost lidí, tady v Rakovníku?

Zvukaře s sebou neměli. Koncert byl umístěn do nově zrekonstruovaného Domu osvěty, který připadá vedení jako naprosto vyhovující a ideální místo pro pořádání hudebních událostí. Nebo to alespoň všichni tvrdí, aby to nemuseli řešit. Kdykoliv tady někdo hraje, z reproduktorů leze uhuhlaná koule zvuků. Bohužel ani v tomto případě tomu nebylo jinak. U prvních několika skladeb nešlo Topolovi téměř vůbec rozumět, což se naštěstí podařilo časem vyladit. Byla by velká škoda neslyšet ty texty... Nepodařilo se to ale vyladit v momentech, kdy Filip občas promluvil k publiku. Snad jediné, co jsem mu opravdu rozuměla, byla otázka: ,,Jak se vám daří?“ I když je fakt, že v sále byl neustále kravál a nebyla chvíle, kdy by nebylo slyšet pět nebo deset ukecaných hlasů. A to, proč při posledních několika kouscích každou chvíli něco vazbilo, když to předtím celý koncert bylo OK, mi opravdu nejde do hlavy. Navíc chvílemi nebyla skoro vůbec slyšet basa.

Nic víc se koncertu vytknout nedá. Bylo to úžasné, geniální a dech beroucí. Psí vojáci jsou zkrátka legendy. Vezmou vás a odtáhnou do úplně jiného, mnohem poetičtějšího světa, aniž byste si to uvědomili. Hráli všichni tři výborně, sehraně, bez chyb, s citem... Hned jak spustili Nebe je zatažený, sál se zaplnil a bar vyprázdnil. Střídaly se převážně věci z Leitmotivu, jenom ten Kilián Nedory bohužel nevstal a nechodil, přestože párkrát jeho jméno z publika zaznělo. Když došlo na Žiletky, říkala jsem si: ,,Už?“ To proto, že jsem je čekala až k závěru. Jak jsem záhy zjistila, konec už se blížil. Bylo mi jasné, že nebudou hrát od půl deváté do jedné, jak bylo uvedeno na internetu. Ale že to zkrouhnou na něco přes hodinu a čtvrt? To... mi vlastně taky mohlo být jasné. Uteklo to neskutečně rychle. Když bez úklony mizeli z pódia, museli vědět, že nemá cenu odcházet. Vrátili se zahrát I’m Lucky, ale hned po pár verších přestali a jestli prý by nešlo něco udělat s tou vazbou. Nakonec dohráli i přes tu vazbu... A šlo se domů. Ještě nikdy jsem nešla z mizerně ozvučeného koncertu s pocitem, že jsem právě zažila něco, v co už jsem ani nedoufala, že se mi někdy poštěstí.

A malá perlička na konec (přestože chronologicky patří na začátek): když jsem dorazila do osvěťáku, u stolu mezi lidmi seděli spolu s Vladimírem ,,Lábusem“ Drápalem, srdcem a mozkem Guerilla Records, David Skála, Jan Hazuka i Filip Topol. (Zhubnul. Ale jinak se moc nezměnil...) Sice seděli u kraje, ale byli tam. Pan Topol byl dokonce tak laskavý, že nám podepsal knížky. V porovnání s jinými ,,hvězdami“, které bývají celý večer, kromě té chvilky, kdy jsou na pódiu, zalezlé v zákulisí, to bylo příjemné překvapení...