V zajetí lyrického věku aneb Současné české texty II.

První díl článku o současných českých písňových textech, který se zaobíral smutnými kluky i městskou poetikou, jste si mohli přečíst včera tady, druhý díl navazuje a celé téma uzavírá.

STRČ SI HLAVU DO PRAČKY

K založení nové úspěšné kapely dnes stačí s trochou nadsázky žít v Praze, rozejít se s holkou a zpívat smutné srdcebolné písničky. Jistě, na obranu citovaných textů můžeme mluvit o výstředním či romanticky rozmáchlém gestu, které ale bylo v nedávné minulosti přítomné například v daleko uvěřitelnějším (bohužel i sebedestruktivnějším) textovém projevu v zmiňovaného Filipa Topola (Psí vojáci). V jeho případě se také jedná o texty plné tragicky milostné romantiky, která ale na rozdíl od Rolí, Dukly atd…. nepostrádá potřebný přesah. Texty „Vojáků“ se vám totiž zarývají pod kůži v jakémsi rozporuplném a komplikovaném pojetí emoční vyprázdněnosti či naopak touhy: „Neví, co má dělat cejtí se starej a špinavej / asi jí da vale nedávno jít to řek / jen se usmála a koukala do nebe fakt teda tohle pro něj není / radši si dá někde pivo se známým / než aby se tlouk ode zdi ke zdi svý hlavy / a snil / že jen von je ten pravej a jedinej koho chce.“ (Marylin Monroe)

Topolem zachycované emoční stavy v sobě nesou stopy rozporu a napětí: existenciálně očišťují, ale zároveň i drásavě špiní. Jako bychom se zde namísto s jednoduchým, snadno přitakávaným smutkem najednou setkávali se smutkem složitým a těžce uchopitelným, jdoucím hlouběji pod povrch. Společně s Topolovým hlasem přitom vždycky kráčíme na ostré hraně samotné existence: „Nechtěl bych / aby umíraly holky / a zvláště ne hlavou dolů / aby k čertu letěly / jen aby jen aby jen aby / se mnou v baru seděly / a pak a pak a pak a pak / bysme šli spolu / k bílýmu čertu / k bílýmu stolu,“ (Bílá a studená) horoucně deklamoval už těsně před revolucí Topol, a byl vlastně uvěřitelnější než všechny předešlé texty dohromady. Možná i proto, že „Vojáci“ dávali vsázku daleko víc než dnešní smutní kluci, kteří nikdy nezažili perzekuci ze strany státního aparátu. Pokud vás někdo takto tlačí ke zdi, jsou to úplně jiné pocity, než když máte depku ze špatného počasí. Když Ivan Martin Jirous označil tvorbu Psích Vojáků za „imbosh art“ - křik lovné zvěře před uštváním, nepochybně tím zacílil i na Topolovy texty, které se prostřednictvím prožívaného smutku za nic neschovávají. Jsou obnažené až na holou kost. Srovnáním s texty od Psích vojáků, je vidět, že zmíněné kapely mají právo upadat do bolestných pocitů, ze kterých se může urodit i ona, v současné době tolik skloňovaná autenticita (k vyprázdněnosti tohoto termínu viz Ondřej Štindl, Spořádanej kluk a vražda, in: Fullmoon 83, 3/2018, s. 108, pozn. aut.).

V textech by se tedy neměla odmítat afektivní intenzita, obnažování duše, či využití textu jako typu nějakého osobního svědectví. Neměli bychom ale opomíjet otázku, proč se tak děje skrze šablonovitý patos a leckdy až kýčovitě tematické kulisy, jež se utápí v slzách, sentimentu a až obsedantním sebepozorováním vlastních pocitů? Problémem těchto textů tedy není to, jak jsou napsány – tedy jejich formální stránka, i když některé verše kapel Good Times Only nebo Dukly opravdu zavánějí bezobsažností a veršovanou předvídatelností, ale spíše to, co je obsahem textu. Je opravdu vyčerpávající se neustále setkávat se stereotypními motivy, v nichž společně s mluvčím zažíváme prožívanou bolest, trýzeň, odloučenost, odcizenost či sníženou schopnost vyjádřit své city atd. Jako by všechny tyto texty nakonec splývaly v jeden společný a snadno zaměnitelný plačtivý proud, jež můžeme pejorativně označit za „bolestné veršovánky“.

A je tu navíc ještě jedna věc, která tyto texty sráží: uvedené promluvy se svou vlezlou potřebou být co nejautentičtější (napíšu, co jsem prožil a co mě trápí) se paradoxně od tohoto pravověrného principu čím dál tím víc odklánějí. Stávají se navzájem kopírovatelnými a neoriginálními, zbytečně patetickými a obsahově zploštělými. Prožívaná emoce se zde podobně jako v případě populistů stává hlavní zbraní, která zastiňuje vše ostatní a vyjevuje tím jazyk v jeho bezobsažnosti. Jakoby i Role atd. pracovaly s tzv. emocionálním obratem, ve kterém je důležitější, jakou emoční intenzitu do jazyka vložíme než to, co jazyk sám o sobě prezentuje.

Když tyto skupiny stále dokola svými verši opečovávají svou křehkou duši, není od věci si znovu vzpomenout třeba na sarkastická slova Filipa Topola „Strč si hlavu do pračky“ ze stejnojmenného songu na desce Sakramiláčku: „Jsem zamilovanej / Tak zamilovanej / že mi rostou hvězdy na zádech / Jsem zamilovanej tak zamilovanej / že políbím nebe a měsíc uspím v dlani / Jsem zamilovanej / tak zamilovanej / že se toulám po městě jako vlk a trochu / vyju / Ách, jsem zamilovanej / že mi jeden hodně dobrej přítel řekl: / „Strč si hlavu do pračky“. Ten tímto závěrečným veršem, kterým ukončil dlouhou milostnou litanii, sice svou milostnou lyriku shodil, ale zároveň ji tím odlehčil a vytyčil jí nový interpretační prostor. Podobný přesah spočívající v sebezesměšnění určitého patosu u uvedených kapel bohužel nenajdeme. Přitom kombinace patosu s autodestrukcí zesiluje univerzálnost textu. Hravá Topolova sebeironie a dynamický kontrast romantických motivů s naprosto banálním závěrem sune text ze snových výšin příkrým pádem dolů na zem – zpět k větší uvěřitelnosti. Možná je zemitější, ale o to více se s ním posluchač ztotožní. Přirozeně je trochu nefér srovnávat texty Rolí atd… s jedním z našich nejlepších textařů, ale obě strany pracují s téměř totožnou tématikou, jejíž způsob podání se ale liší.

ŽIVOT JE JINDE

Když u nás Milan Kundera v roce 2016 vydal definitivní verzi románu Život je jinde, charakterizoval v něm tzv. lyrický věk, který se mimo jiné vyznačuje narcismem, naivitou, zkresleným pohledem na svět a mladickou nezralostí, jež má být maskována životní pózou. Sám spisovatel se k tomu termínu vyjadřuje následovně: „Je to věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něj zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu. Lyrika je sebevyjádření, lyrika má v sobě narcistní princip.“ (In: LIEHM, A. J., Generace, Praha: ČS 1990, s. 58., pozn. aut). Samozřejmě, že texty zmiňovaných kapel nelze brát doslovně a že se vždycky bude jednat o svět imaginace a fikce, ale jde právě o to, jak s tímto „alternativním“ světem skupiny zacházejí.

Lyrický věk zde uvádím z toho důvodu, že v Kunderově knize Život je jinde je jeho hlavní postava Jaromil chycen do pasti právě tohoto lyrismu. V něm se pak intenzivní city proměňují ve stereotypní plačtivost a subjektivní výpověď se mění v narcistickou koupel vlastních emocí, postrádající textovou autocenzuru – podobně jako v textech probíraných kapel. To, že jste něco prožil a vyvolává to ve vás nějaké srdcebolné emoce, ještě neznamená, že z toho musíte udělat za každou cenu text písničky. Uvedené skupiny ale bohužel jako by neuměly brát inspiraci jinde. Autenticitu prostě buď máte, nebo nemáte. Je to trošku začarované slovo, které visí ve vzduchoprázdnu. Záleží spíš na intuici než na nějakém racionálním zdůvodnění. Psí vojáci se do ní zakousli a už ji nepustili. Role atd. po ní prahnou, ale ona se k nim otáčí zády. Lyrický věk jim pak dopomáhá k tomu, aby v této imaginativní bublině přežívaly podobni narcisům, jež se utápí ve svých vlastních odrazech: „víc víc nahlas zívám / uši už asi nemá / víc víc háro stříhám / oči už asi nemá / víc víc barvy střídám / už asi vůbec není,“ prozpěvují takřka do zblbnutí Role v písni Ztracená. Někdy je ale opravdu potřeba dospět.

A ještě jedna věc. Když přihlédneme ke stejnému datu narození členů těchto kapel (circa mezi lety 1985–1990) a porovnáme jejich takřka zaměnitelné texty, lze mluvit o jistém generačním svědectví. To ale není nikterak průrazné a osobité. Naopak. Je do sebe zahleděné a ukňourané, spočívá v zajetí onoho lyrického věku, ze kterého se ne a ne vymanit. Nevolám po nějaké reinkarnaci starého vzorce rockové maskulinity a její podoby textu, ani nechci shazovat melancholickou přecitlivělost, jež je pro generaci mileniálů z různých negativních společenských vlivů u nás i ve světě ostatně typická. Spíše se ptám, zde tyto texty nelze psát sofistikovanějším či propracovanějším způsobem, a zda se nabízejí i jiné alternativy, jak napsat kvalitní český text bez toho, abych se za každou cenu nořil do spárů svého přecitlivého vidění. Východiska tady ale jsou. Připomenout můžeme současné texty Jana Boroše, jež se rovněž pohybují ve strnulých vodách smutku a náměty čerpají z tzv. městské poetiky: „Tam kde žiju / hluboko pod hromadou oblečení / tam kde žiju / vitamíny a popelníky obklopený.“ (Oblečení) šeptá na desce Stínítko Boroš a jeho hloubkový ponor do izolovanosti je zde mimořádně křehký a senzitivní, přičemž z něho vyzařuje pocit smířlivosti. Paradoxně ale i těžko uchopitelná radost. Jeho texty tak nejsou ani veselé ani smutné, ale potácí se ve zvláštním mezi prostoru mezi tím vším.

Text vyšel v magazínu Full Moon #97.