Dosyta se nažrat (Queens of the Stone Age)

Už už se zdálo, že nejbližšími zastávkami na turné Queens of the Stone Age k albu Villains budou Vídeň a Berlín, kde už si to odbyli na podzim loňského roku. I tuzemský fanoušek se ale nakonec dočkal – ačkoliv až skoro rok po vydání poslední desky. Plně nabité a vzrušené Forum Karlín nenechalo na pochybách, že pro fanoušky bylo čtyřleté čekání opravdu dlouhé – čtvrthodina zpoždění pak vyburcovala publikum k nervóznímu cvrkotu.

První píseň večera Feet Don't Fail Me a divný zvuk - takhle to má opravdu znít? Ano, takhle zní podladěné kytary, potvrdila později A Song for the Deaf. Hutnému přebasovanému zvuku bylo snadné přijít na chuť, ponořit se do něj a vnímat halucinogenní tlak zpod žeber, ale byla to jen jedna z poloh. Homme ujišťoval, ať se publikum baví, jak chce, tančí, fotí si kapelu dle libosti – a při roztancované No One Knows takové pobízení ani nebylo potřeba. O chvíli později už nás My God Is the Sun přibíjela k podlaze svou valící se dynamikou. Songů z předchozí veleúspěšné nahrávky ...Like Clockwork zaznělo ještě několik, třeba když jsme se do druhé poloviny setu doslova prohoupali se Smooth Sailing, která stejně jako před čtyřmi lety byla jedním z vrcholů večera.

Místo hitů jako Sick, Sick, Sick nebo Feel Good Hit of the Summer kapela zařadila mnohým neznámé nebo už pozapomenuté písně z alba Lullabies to Paralyze, ale výsledek nebyl úplně špatný, protože seskok z klidové polohy do strmého pádu přináší ten největší adrenalin. A toho se hlavně ke konci koncertu dostalo až až.

fotogalerie z koncertu zde

Středobodem všeho dění byl Josh Homme. Mnohým se možná vybaví incident, kdy pod vlivem drog kopal do všeho kolem sebe včetně fotografky Chelsea Lauren. Od té doby už naštěstí kopanou ponechal profesionálům a v Praze to byl úplně jiný, soustředěný na výkon – charismatický zpěvák a geniální kytarista, který v jednu chvíli zcela samozřejmě vysekl hendrixovské sólo a hned nato sestoupil z piedestalu, aby si došel pro podprsenku, která k němu těsně nedolétla. Nejen jemu, ale celé kapele pak dělalo dětinskou radost vrážet do světelných tyčí pružně upevněných na podstavci, které se při každém nárazu rozkmitaly jako gumové kyvadlo.

Po devadesáti minutách se muzikanti uklidili do šatny, aby se připravili na dvouchodový přídavek. Vyklidněnou Make It Wit Chu zvládl Homme odehrát ležérně s cigaretou v koutku úst. Neurvalý riff Song for the Dead si ale vyžádal i jeho nasazení, aby se bestie, které chtěly být vypuštěny z klecí, nažraly. A nažraly se dosyta, říhly, aby si cestou ven opět prozpěvovaly: „I wanna make it, I wanna make it wit chu.“ Protože bestie můžeme být jen na chvilku.