Dušan Svíba (Earth Music): Potkávat se s lidma

Termíny showcase a promotérská agentura už dávno nemusí nést negativní konotace, ať už jsou jejich ambice sebevětší. Vždyť i hudba je kultura a snaha o zviditelnění promotérských spolků v očích velkých institucí, včetně těch státních, dává smysl. Zvlášť když motivací není jen zisk. Své o tom ví Dušan Svíba, pražský promotér z Earth Music, člen platforem SoundCzech i MMF.cz a zároveň pořadatel akce Colour Meeting v Poličce.

Jsi jedním ze zakladatelů místní pobočky Music Managers Forum, kterých je po celém světě nespočet. Představuju si to tak, že když dělám koncert v Dolní Lhotě a potřebuju druhý koncert pro hardcoreovou kapelu z Polska, obrátím se na diy partu ve Slavičíně. No a International Music Managers Forum je asi něco podobného pro promotéry, kteří to dělají všechno ve větším měřítku.

V prvé řadě je potřeba říct, že česká pobočka IMMF je na úplném začátku a celé se to pořád pomalu a postupně rodí. Tvoje představa může taky být součástí řešení, ale zdaleka ne tou hlavní. Sdílení informací a vzájemná podpora je jednou z výhod členství, na které se ptáš, ale ústředním bodem je zájem a potřeba mít vliv na prostředí, ve kterém se pohybujeme. Cokoli, co se týká vztahů mezi umělci, managementem, booking agenturami, pořadateli/promotéry, médii, státem atd., od technických záležitostí přes finanční, legislativní až po otázky týkající se etiky v těchto vztazích. Ve zkratce něco mezi lobbingem a odbory.

Jedním z našich cílů je zviditelnění a uznání celého hudebního průmyslu státem jako rovnocenného oboru s dalšími sférami podnikání. Je mi jasné, že pro někoho bude tohle slovní spojení znít jako od ďábla, ale je potřeba si uvědomit, že kolem hudby se pohybuje neuvěřitelně velké množství lidí, z nichž velká část je na ní i existenčně závislá a do státní pokladny přispívá nezanedbatelnými příjmy. Ve srovnání např. s filmovým průmyslem jsme ale z pohledu státu pořád něco jako zájmová umělecká činnost. Spolu s dalšími subjekty se chceme podílet na zmapování české hudební scény, konkrétně vypracovat analýzu jejích ekonomických a sociálních přínosů, předložit ji parlamentu a státní správě a potom se podílet na dialogu s nimi.

Termín showcase, u nás dlouho neznámý, budil zpočátku rozpaky a samotné festivaly mohly působit poněkud elitářsky, od odborníků pro odborníky. Dnes už nejsou synonymem pouze pro odborné konference, ale spíš prostorem k objevování nových, lokálních talentů. Setkal ses v minulosti s odmítavým postojem k showcaseům?
Samozřejmě, že setkal, speciálně v debatách na Facebooku. Myslím, že na showcasy se dá nahlížet minimálně ze dvou stran. Kritici o nich mluví jako o módním trendu, přechodné záležitosti, dalším způsobu, jak vytáhnout peníze z grantů a nebohých muzikantů. Pro jiné je to především příležitost potkat se s lidma. Panely a debaty jsou fajn, ale když jsi na desátém a dalším showcasu, tak se často opakují. Koncerty kapel jsou důležité, jako manažer nebo agent mám možnost na svoji kapelu pozvat promotéry a pořadatele festivalů, kteří by ji jinak naživo nikdy neviděli. Ale vlastně nejvíc se děje mimo tenhle oficiální program, v přestávkách, při vycházkách, při jídle nebo při nočních koncertech na baru. Tam se člověk může potkat s lidma, které zná z doslechu, se kterýma si už pár let vyměňuje maily, ale osobně je nikdy neviděl, nebo s lidma, které by jinak těžko někde potkal, a navázat vztahy, ze kterých může časem něco vzniknout. Koncert, turné, vydaná deska, recenze v časopise, spolupráce... Záleží, jak se k tomu kdo postaví, jako ve všem.

DEJ MI VĚDĚT

Jednou z takových akcí, která se mění spolu s dojmy, je i domácí Nouvelle Prague. Dost možná i díky tomu, že se do povědomí stále více dostávají zahraniční podniky typu Eurosonic Noorderslag nebo slovinský Ment. Jak vnímáš vývoj téhle akce?
Na Nouvelle Prague chodím od prvního ročníku a pamatuju si, že jsem byl tenkrát nadšený, že to konečně někdo udělal i tady. Jejich prvotní focus na zámořské kapely nechávám stranou, dneska mají, řekl bych, realističtější výhled a snaží se propojovat českou scénu se zahraničím, prezentovat české umělce, přičemž sem pořád vozí i zahraniční kapely. Platí taky to, že témata diskusních panelů se občas opakují, ale tomu se nevyhnul asi žádný showcase a taky o tom všichni vědí a řeší, co s tím dál. Nouvelle Prague se daří sem vozit hodně zajímavé řečníky zvenku, lidi z Glastonbury, top agenty a manažery, festival se začlenil do evropského programu na podporu mladých talentů INES, takže v Evropě vidět rozhodně je. Kdo chce kritizovat, důvody najde, ale pro mě, a nejen pro mě, je hlavní možnost potkávat se s lidma z branže a tu Nouvelle Prague plní výborně.

Letošní česko-slovenský fokus na Eurosonic Noorderslag vyvolal spoustu pozitivních ohlasů. Byla tohle zatím největší zahraniční prezentace naší muziky v rámci takhle prestižní akce?
Určitě to byla nejvýznamnější prezentace české a slovenské muziky (vyjímám z toho tu tzv. vážnou) na jakémkoli zahraniční festivalu, o showcasech nemluvě. A že to navíc bylo na Eurosonicu, tomu dává ještě mnohem větší váhu. Hodnotit takovouhle akci po půl roce se ale nedá, ty věci mají velkou setrvačnost a výsledky se můžou projevit po třech letech nebo i dýl. Spíš je dobré to brát jako začátek něčeho většího, s čím je potřeba dál pracovat. Jednoznačně se o tom teď dá říct jen to, že nás Eurosonic vzal na vědomí a všichni, kdo tam byli, si toho všimli. A to rozhodně není málo.

Lepší se naše hudební sebevědomí? Roste chuť talentovaných českých hudebníků zkusit štěstí v zahraničí? A odpovídá té chuti i jejich nasazení?
To je dobrá otázka, na kterou ale neumím jednoznačně odpovědět. Z postu manažera nebo agenta se pořád setkávám s naivními představami, že tam venku na nás někdo čeká a že to taky patřičně finančně ohodnotí. A když ne, tak nikam nejedeme. Na druhé straně jsou kapely, které na nic nečekají, vyrážejí do světa a hrají kdekoli a za cokoli, občas za nic. A pak je tady pár kapel, které na tom cílevědomě pracují, tedy většinou jejich management, a pomalu se posunují dál a výš.

Často se tady taky řeší otázka, jestli je nutné zpívat anglicky. Osobně si myslím, a většina rozhovorů s lidmi ze zahraničí mi dává za pravdu, že než špatně anglicky, tak raději česky. Kontaktoval jsem nedávno jednoho člověka, který dělá tzv. radio plugging, tzn. že je schopen dostat tvoji skladbu do rádií třeba v celé Evropě. Chtěl jsem, aby dostal do rádií singl jedné české kapely. Odpověděl mi – muzika fajn, ale s tou angličtinou kapela nemá šanci. Když někdo bude chtít prorazit do TOP10 v Británii nebo USA, asi se bez angličtiny neobejde, ale proč by to měla být nutnost v alternativní muzice? Tam se cení originalita a autenticita.

Jak moc se dostal do povědomí našich hudebníků SoundCzech? Stoupá důvěra v projekt, který se nazývá „proexportní kancelář“?
SoundCzech funguje teprve třetím rokem a myslím, že se všichni pořád učíme. Stoupající odezva a počet žádostí o podporu ale naznačuje, že se do povědomí českých muzikantů už dostal. Jestli stoupá i důvěra, to se musíš zeptat jich. A dej mi vědět.

JE NA CO NAVAZOVAT

Máš bohaté zkušenosti, i v rámci agentury Earth Music – co si představuješ pod pojmem hudební potenciál?
Talent, mít co říct, vědět, co chci, odhodlání a pak dřina, dřina, dřina. A výdrž. Ta dřina je samozřejmě menší, když máš talent, máš co říct, víš, co chceš a máš odhodlání.

Mezi interprety, které zastupujete, jsou třeba Dubioza kolektiv. Kapela, která svou pódiovou show opakovaně baví napříč tuzemskými festivaly. Jak důležitá je pro tebe živá prezentace, to, jestli má kapela svou tvář?
To záleží na hudbě samotné, ale v drtivé většině případů je velmi důležitá. Kdyby kapela jako Dubioza při koncertě seděla na kuchyňských židlích, za sebou měla bílé plátno a jednu žárovku seshora, asi by to nebylo úplně ono. Každý promotér, než zabookuje kapelu, chce vidět, jak vypadá její koncert. Pokud možno naživo nebo aspoň z videa. A nemusí jít jen o kostýmy, světla, projekci atd., někdy stačí, když je vidět, že to ty lidi na podiu baví. Je s podivem, kolik muzikantů nad tímhle mávne rukou, že se jich to netýká.

Jak dopadl letošní ročník Colour Meeting v Poličce? Předpokládám, že sice nejde jen o to, kolik lidí dorazí, ale zanedbatelný ukazatel to není? Co se nepovedlo?
Dopadl výborně, lidi přišli, počasí nám přálo, neprodělali jsme. Sice nejde jen o to, kolik lidí dorazí, ale jedno nám to taky není. A především sklidili jsme spoustu pochval, co se týče programu, což mě samozřejmě moc těší. Žádná z kapel nebo účinkujících mě osobně taky nezklamala, takže jsem spokojený.

Co se nepovedlo? O ničem akutním ve vztahu k návštěvníkům nebo účinkujícím nevím, ale začínají nás pálit potíže růstu. Polovinu programu tvoří zahraniční účinkující a jejich kvalita i jména mají stoupající tendenci (letos např. My Baby, Rura, Curse of Lono...) a s tím stoupají i nároky na organizaci a produkci. Festival je pořádán dobrovolníky a myslím, že to v některých směrech přestává stačit. Nemůžeme celou organizaci nechat na profesionálech, tím by festival ztratil svou duši a vytratila by se z něj komunitní rovina, ale myslím, že pro určité činnosti to bude nutnost.

Co chystáš s Earth Music na podzim?
Začínám pořádat koncerty v Praze, měla by to být volně navazující série pod jménem Earth Music Concerts. Prvotním impulsem byla nemožnost smysluplně zabookovat některé jména, která bych tady rád představil a o kterých si myslím, že když se jim někdo bude věnovat, můžou si tu časem získat svoje publikum. První byli australští Cash Savage & The Last Drinks, jedna z mých top kapel, která má velký potenciál. Další bude skvělé italské blues-folkové, s trochou nadsázky spagetti western duo Ilaria Graziano & Francesco Forni 20. září v Café V lese. A 12. listopadu děláme v Rock Café znovuvzkříšené Flook, kteří tady byli naposledy před třinácti lety a letos po mnohaleté hibernaci vydali skvělé album Ancora. Další jména jsou v jednání.

Máš nějakou promyšlenou dramaturgickou linii?
Chci se vyhnout zbytečné konkurenci, která je v Praze už beztak obrovská, takže žádnou world music, kterou už tady dělají jiní promotéři, ale americanu, roots, folk... a potom současná skotskou, irskou lidovou hudbu. Keltská hudba je pro někoho téměř nadávka, ale každý ví, o co jde. Takže žánry, kterým se tady nikdo soustavně nevěnuje. Několik skotských a irských kapel jsem tady bookoval, už když jsem začínal, v letech 2003-2006, např. At First Light, Mary Macmaster, Croft No.Five a znám spoustu především skotských muzikantů, takže je na co navazovat.