Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Druhý večer Contempulsu (o tom prvním čtěte zde) nabídl velmi zajímavý kontrast. Nejdříve vystoupilo mezinárodní, v Německu působící ženské Trio Catch v sestavě klavír – violoncello – klarinet, které provedlo trojici skladeb od současných evropských autorů. Po této expozici mainstreamu současné komponované hudby, pokud vůbec něco takového existuje, vystoupilo norské mužské trio Poing, které se pohybovalo mnohem více na okrajích – geograficky, příklony k nonartificiálním kontextům i nástrojově (saxofon, akordeon, kontrabas).

Večer otevřela kompozice Trio francouzského skladatele Georgese Aperghise, rychlý sled energických až frenetických frází v prostoru mezi klasickými formami a atonálním „chaosem“ radikálnější nové hudby. Místy se vyznění živostí a hravostí blížilo jazzu, respektive jazzu, který důsledně využívá vývoje posledních desetiletí. Ve světové premiéře zaznělo klidnější dílo IOI čili Interludium – Origin’s Ichor Jakuba Rataje, které díky pečlivé preparaci klavíru vyniklo méně tradičními témbry a celkově precizní prací se zvukem. Závěrečná půlhodinová skladba Sounds, Archeologies (2017) od Isabel Mundry pak jako by spojila Ratajův modernější zvuk a práci se zvukovými detaily s Aperghisovým členěním a zlomy. Skladatelská suverenita vynikala zvláště ve chvílích, kdy například pouze cello hrálo klasicky a zbývající nástroje produkovaly spíš plochy a ruchy nebo kdy klarinetistka odešla hrát do zákulisí.

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale také jakési vágnější souznění mezi nimi, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel, které hrají dlouhé roky vlastní materiál. Komorní soubor nabízel pohled na nečekaně intimní, organickou tvář interpretace klasické hudby.

V případě Poingu fungovala souhra podobně. Norové otevřeli své vystoupení nenápadně krásnou, bezmála ambientní skladbou Vela svého krajana Martina Raneho Baucka, rychle ale přešli do expresivnějších poloh. Essential Extensions složená Majou S. K. Ratkje (pohybujeme se pořád v Norsku) vychází původně ze slavného Messiaenova Kvartetu pro konec času, jeho zoufalá síla dostala ale v podání Poingu hutnější, energičtější polohu. Od Ratkje zazněla také odvážnější, ale místy nesoustředěná kompozice Rondo – Bastard – Overture – Explosion, kde trio využívalo nejen desítky rozšířených technik, ale také kazetové diktafony se záznamy svých zkoušek, které doplňovaly další vrstvy i jistý humorný prvek. Pozoruhodná byla historie skladby: původně šlo o předehru k opeře, kterou inspiroval gnostický text z Nag Hammádí, podle něhož jsou samohlásky nebeské a souhlásky pozemské zvuky.

Jasným vrcholem večera byla suita ze skladby The Four Seasons dánského skladatele Benta Sørensena, vyjadřující pocit zmaru nad změnami a ztrátami normálního běhu ročních období. V ní byl naplno využit potenciál melancholického zvuku akordeonu, který beztak v průběhu večera upomínal na severský folk, k vytvoření dezolátní atmosféry prostupující všechna čtyři období. V kombinaci se sborovými i sólovými zpěvy hudebníků šlo o mimořádně emocionální zážitek, kde přístupnost nijak nesnižovala kvalitu. Závěrečná Sushiya 009 – inspirovaná nejen suši, ale také japonskou lidovou hudbou, animé a Beethovenovou Devátou symfonií – od japonské skladatelky Sačijo Curumi pak už byla jen zábavnou postmoderní hříčkou na závěr.

Bouřlivý potlesk si vysloužil ještě přídavek v podobě improvizace, která jen potvrdila virtuozitu tělesa – úžasně melodický kontrabas, famózní akordeon, saxofon, s nímž jako by hráč srostl. Vlastně podobně jako Trio Catch i Poing znovu potvrzovali, kolik potenciálu má ještě klasičtější tonalita a jak skvěle mohou fungovat přístupné melodie vedle nekonvenčních technik. Celý letošní Contempuls se koneckonců nesl v běžnému smrtelníkovi přátelštější rovině, aniž by to ovšem nějak zkompromitovalo závazek festivalu vozit skutečně současnou vážnou hudbu.