Contempuls: Divoké cembalo a klidné bicí

Jaký je zvuk současnosti? Kam se vyvíjí komponovaná hudba? Festival Contempuls se trvale snaží především ukazovat aktuální dění – a tak vyniká i mezi jinými sériemi věnovanými moderní klasice. Letošní ročník se omezil na jediný večer o dvou částech, zato se dvěma světovými premiérami, a přemístil se do nového sálu v DOXu.

V první části se představil cembalista Mahan Esfahani, který těžil z napětí mezi divokými kompozicemi a zvukem nástroje spojeného především s Bachem. Cembalo znělo porůznu jako z noční můry, především ale fascinovala energie, s níž Esfahani hrál: nástroj se místy doslova prohýbal. Díky téhle divokosti požitek z kakofonií doplňovaly veselé okamžiky, kdy si maestro evidentně narazil prst či kdy asistent otáčející noty vyděšeně uhýbal jeho atakům.

Kvalitám hráče ovšem vždy úplně neodpovídala kvalita skladeb. Idylka Grahama Lynche zaujala jen zvukem, který jako by kombinoval baroko s osmibitovými hříčkami, nová skladba Miroslava Srnky působila spíš jako přehlídka technik než ucelená kompozice, byť preparace cembala pomocí e-bow zněla andělsky. Oproti tomu v dílech Luciana Beria a Anahity Abbasi byla zřejmější celková koncepce, navíc obohacená otáčením not vzhůru nohama, respektive elektronickou stopou s manipulovaným cembalem. Suverénně nejsilnější položkou první části byla Jardin Secret II spektralistky Kaiji Saariaho, ve které se pokroucené melodie cembala proplétaly s nekonvenční, amorfní elektronikou v onom prostoru mimo dogmata klasické západní melodiky i avantgardní disonance. I tady však bylo možné namítnout, že se cembalo poněkud utopilo v hlasitější elektronice.

Contempulsu se dlouhodobě daří zvát hudebníky stojící mimo dané prostředí – a spojování různých světů je typické právě pro newyorskou avantgardu, ze které druzí vystupující, kvarteto Yarn/Wire, vychází. V tomto tělese doplňují dvojici klavírů dva hráči na bicí nástroje (od vibrafonu po klíče), kteří jinak hráli právě s Charlie Lookerem a Toby Driverem či v Zs.

Právě se Zs je spojený také Alex Mincek, autor první hrané skladby. Images of Duration se ukázala především jako test posluchačské trpělivosti, svérázný postminimalistický kus s mnoha pomlkami a rozbitými rytmy. Mincekova skladba jako by nechtěla umožnit ani ambientní rozjímání, ani „rockový“ trans, byť na obojí poukazovala, a jako taková vyzněla nesmírně zajímavě, ale méně zábavně: neprostupné dílo, které vyžaduje bližší seznámení.

Přístupnější oproti tomu byla nová skladba Šimona Vosečky, která povšechně fungovala a vynikala zejména v klidnějších pasážích, jen byla zařazena mezi dvě výraznější položky. Závěrečná skladba Enna Poppeho totiž dokázala vtáhnout do zvukových krajin ne zcela nepodobných nepravidelnému klidu Mortona Feldmana a díky relativní přehlednosti v nich posluchače udržet.

Contempuls zkrátka nebyl (nikdy) jen zábavou, ale spíš plaformou, která nabízí možnost poprat se s hudbou, jak ji současní skladatelé chápou. V takovém podniku není úspěchem pobavení posluchačů, ale neústupnost, se kterou se zkouší nové cesty.