Emoce dávkované po kapkách (HVOB)

Vyprodaný Palác Akropolis, Fléda a nově i Roxy. Kdo by to byl býval čekal, že rakouská kapela, která se před pár lety bez větší odezvy objevila i na Colours of Ostrava, bude zanedlouho dobývat svět. Kombinace vokálního deep housu s minimalistickým technem holt láká svojí odtažitostí i přívětivostí zároveň. A přidáme-li k tomu čerstvou třetí desku Silk s hostujícím Winstonem Marshallem z Mumford & Sons za mikrofonem i kytarou, bylo zaděláno na další silný klubový zážitek.

Koncert bez předkapely značí riziko tlačenice. Komu by se taky chtělo čekat v prázdném klubu, obzvláště poté, kdy několik minut po ohlášeném začátku kapela teprve vycházela z autobusu a předbíhala dlouhou frontu před klubem. O rozpačitý úvod se ale nejednalo. První kroky kapely na stage totiž vedle pobublávajících beatů provázely úchvatné světelné projekce. Bílé lasery prolétávaly nad publikem, zatímco se na velkém plátnu rozlévala hustá mléčná tekutina prosakující do celého sálu, která co sloku měnila své skupenství, když se přetvářela ve světelnou pavučinu či geometrické obrazce. Nejlepší na temném vizuálu bylo, že podtrhával tvorbu kapely, když se ani na moment nesnažil ukrást show pro sebe, ale pracoval v rámci konceptu. Ten HVOB dávkovali po hustých kapkách, v závěru se ho ale nebáli vygradovat do silného proudu doposud potlačených emocí.

Stejně jako vizuál se vyvíjel i celý set. Z počátku chladný šumivý zpěv a neosobní beaty postupně vystřídaly vřelejší elektropopové melodie. Život koncertu vdechl i bubeník, bez kterého by se kapela jen těžko obešla, když se mu několikrát podařilo rozbít monotónnost, ke které měly skladby sklon. Velkou neznámou bylo, jestli hostující Winston Marshall příliš neponičí estetiku „Her Voice Over Boys“. Rozpaky se rozplynuly s prvními tóny na kytaru, která měla mezi ostrými dropy až postrockové kvality. Tudíž závěrem zbývá jenom jedna otázka: Jak velký sál u nás HVOB vyprodají příště?