Jakub Béreš | Články / Reporty | 29.04.2017
Vyprodaný Palác Akropolis, Fléda a nově i Roxy. Kdo by to byl býval čekal, že rakouská kapela, která se před pár lety bez větší odezvy objevila i na Colours of Ostrava, bude zanedlouho dobývat svět. Kombinace vokálního deep housu s minimalistickým technem holt láká svojí odtažitostí i přívětivostí zároveň. A přidáme-li k tomu čerstvou třetí desku Silk s hostujícím Winstonem Marshallem z Mumford & Sons za mikrofonem i kytarou, bylo zaděláno na další silný klubový zážitek.
Koncert bez předkapely značí riziko tlačenice. Komu by se taky chtělo čekat v prázdném klubu, obzvláště poté, kdy několik minut po ohlášeném začátku kapela teprve vycházela z autobusu a předbíhala dlouhou frontu před klubem. O rozpačitý úvod se ale nejednalo. První kroky kapely na stage totiž vedle pobublávajících beatů provázely úchvatné světelné projekce. Bílé lasery prolétávaly nad publikem, zatímco se na velkém plátnu rozlévala hustá mléčná tekutina prosakující do celého sálu, která co sloku měnila své skupenství, když se přetvářela ve světelnou pavučinu či geometrické obrazce. Nejlepší na temném vizuálu bylo, že podtrhával tvorbu kapely, když se ani na moment nesnažil ukrást show pro sebe, ale pracoval v rámci konceptu. Ten HVOB dávkovali po hustých kapkách, v závěru se ho ale nebáli vygradovat do silného proudu doposud potlačených emocí.
Stejně jako vizuál se vyvíjel i celý set. Z počátku chladný šumivý zpěv a neosobní beaty postupně vystřídaly vřelejší elektropopové melodie. Život koncertu vdechl i bubeník, bez kterého by se kapela jen těžko obešla, když se mu několikrát podařilo rozbít monotónnost, ke které měly skladby sklon. Velkou neznámou bylo, jestli hostující Winston Marshall příliš neponičí estetiku „Her Voice Over Boys“. Rozpaky se rozplynuly s prvními tóny na kytaru, která měla mezi ostrými dropy až postrockové kvality. Tudíž závěrem zbývá jenom jedna otázka: Jak velký sál u nás HVOB vyprodají příště?
HVOB (at) + Winston Marshall (uk)
25. 4. 2017 Roxy, Praha
foto © Filip Kůstka
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.