Ette Enaka: Nikam se neženeme

Brněnská formace Ette Enaka sice vznikla teprve nedávno, ale díky předchozím hudebním zkušenostem byla trojice ve složení Aleš (De Mood), Vítek (Rutka Laskier) a Miloš (Maniac Floor) mnohými považována za černé koně letošního ročníku soutěže 1Band2Play. O to sympatičtější je jejich přístup, kdy namísto hudebních trendů a vypilované image sázejí na obrážení malých klubů a bezprostřední kontakt s hrstkou věrných fanoušků.

Jako kapela fungujete teprve rok a půl, přesto nejste na scéně žádnými nováčky. Jaké jste měli ambice při založení Ette Enaka? Přistupujete ke věcem jiným způsobem než u předchozích projektů?
Vítek: Asi nejsme úplně ten typ lidí, co k tvorbě přistupuje prvoplánově. Právě to, že jsme si pár kapelama prošli, má vliv na naši pohodu a směr. Nikam se neženeme, nejvíc se soustředíme na hudbu, chceme dobře hrát a chceme, aby lidi z našeho koncertu měli zážitek, užili si to. Hudba je na prvním místě. Spousta kapel staví spíš na image, kolikrát je mi upřímně líto, jak je to vyhajpované a hudba je až to poslední. Jako by byl nejdůležitější ten kult, který kolem toho je.

Aleš: Chtěl jsem hlavně zase hrát a tvořit, nic víc jsem neřešil. Je těžké si tenhle přístup udržet, ale snažím se mít nadhled. Ambice rostou s chutí, když se něco podaří, tak se musíme navzájem krotit. Jediné, co se teď ambiciózně snažím dokončit, je booking našeho evropského turné v říjnu. Na tom jsem teď dva měsíce makal i díky tomu, že jsem na pracáku. Ostatní věci musí přijít samy, hlavně hrajeme a tvoříme novou hudbu a snažíme se pracovat i na kvalitě koncertů.

Krátce jste uvažovali o obnovení De Mood, kteří si během více než desetileté existence vybudovali slušnou reputaci. Z jakého důvodu jste nápad nakonec zavrhli?
Aleš: Asi nejvíc mě ovlivnil rok v Austrálii a Asii, kdy jsem měl veškeré své zázemí v jedné krosně a snažil se šetřit, abych mohl cestovat co nejdéle. Najednou vidíš spoustu věcí jinak, aniž by sis to uvědomoval. V Asii jsem měl jasnou vizi. Kapela musí být o přátelství, taková rodina. Prioritou je, aby nás to všechny bavilo a nedostalo se to do nějakých tlaků a zbytečných tendencí prorazit. Snil jsem tehdy o unplugged De Mood a pohodě pod stromem. Když jsme se znovu usadili u nás doma a já začal chodit na koncerty, potkal jsem dokonce pár cizích lidí, kteří se mě ptali na De Mood. Toužil jsem po hraní. Asi i proto, že bych mohl po roce zase zmizet do zahraničí, jsem se vrátil k myšlence obnovit De Mood. Oslovil jsem Kristl (bývalou baskytaristku De Mood, pozn. red.), že bychom znovu začali společně hrát. Neměla na to ani pomyšlení. To mi nedalo a navrhl jsem klukům obnovit De Mood nebo začít nový projekt. Domluvil jsem se s Kristl na obnovení kapely v trojčlenné sestavě, kterou bych tvořil já, Vítek a Miloš. Nicméně naše diskuze postupně eskalovala a po třech měsících, kdy jsme měli oznámený první koncert, jsem záměr obnovit De Mood opustil a začali jsme se plně věnovat nové tvorbě.

Každý se na to díváme trochu jinak, ale pravdou je, že máme v De Mood všichni kus svých životů a srdcí. Celá situace skončila vlastně kompromisem, kdy jsme kvůli mému odletu do USA neměli dost dlouhý set, takže jsme ho doplnili starými skladbami De Mood. Tohoto odkazu si všichni v kapele vážíme a skladby hrajeme s láskou!

Loni na podzim jste s Ette Enaka vydali EP Back to Square One a vzápětí odehráli řadu koncertů. Aleš plánoval odjezd do Ameriky a kapela toho chtěla stihnout co nejvíc. Přišlo mi, že práce pod tlakem vám svědčí.
Aleš: Jestli nám to svědčí, si nejsem jistý. Někdy by to chtělo zpomalit, ale ono se to jaksi samo roztočí. Druhé pololetí 2016 bylo asi jedno z nejnáročnějších, co jsem zažil v kombinaci s prací a osobním životem. Neřekl bych, že jsme byli pod tlakem. Spíš jsme se snažili přílišným tlakem neznechutit, a to jsme udělali nejlíp, jak jsme mohli.

Vítek: Nebyl to tlak, spíš věci najednou nabraly rychlý spád. Na konci léta 2016 jsme se dozvěděli, že Aleš odjíždí. Chtěli jsme tu roční snahu nějakým způsobem zaznamenat, něco si ještě užít. Nevěděli jsme, jak to bude, až se Aleš vrátí a kdy se vůbec vrátí. V ten moment jsme vzali, co jsme měli hotové, domluvili se s Rhysem Braddockem z Metronome Blues na nahrávání, vydali EP a začali hrát. A nakonec to je zas úplně jinak. Ale je pravda, že nás to nastartovalo, dalo motivaci víc hrát a zlepšovat se.

Jako vítěz soutěže 1Band2Play získáváte příležitost vydat album jako přílohu Full Moonu. Jak jste na tom s tvorbou nového materiálu? Máte už plány, kdy znovu vyrazíte do studia?
Vítek: Něco nového je na cestě, zkoušíme, morfujeme a leze to. V říjnu nás čeká turné po Evropě, chtěli bychom něco předtím vypustit a snad na jaře i plnohodnotné LP. Kdo ví, plány se můžou kdykoli změnit. Možná je lepší nemít přesný plán, aspoň se pak člověk nenaštve, že to nejde podle něj.

S vítězstvím v soutěži 1Band2Play se pojí také vystoupení na Colours of Ostrava. Cítíte se líp v klubech nebo na venkovních pódiích?
Aleš: Rozhodně zatuchlé malé kluby, obýváky a squaty, ale Colours byla příležitost dostat vlastní hudbu k více lidem.

Vítek: Nebudeme si nic nalhávat, asi každý z nás hraje rád na zemi, kde není žádná hranice mezi tebou a publikem, takže je vesměs jedno, kam si postavíš cajky. Všechno má něco do sebe, ale z hraní na velkém pódiu se může cítit člověk nesvůj, nemusí to k němu sedět. Ten pocit, že se na tebe dívá fakt hodně lidí, je zvláštní.

Kromě soutěže 1Band2Play jste se účastnili také Startéru Radia Wave. Jak se díváte na různé hudební soutěže? Je to užitečná zkratka, jak nakopnout kariéru kapely?
Aleš: S tím jsem vždycky bojoval. Když se vrátím k De Mood, byli jsme taky vícekrát ve Startéru a Velké sedmě, takže to není žádný výrazný posun. Osobně se snažím touto cestou spíše nevydávat, lepší je hrát koncerty. Raději než řešit registraci kapely do soutěží, uvítám aktivní práci na tvorbě a DIY přístup.

Vítek: Podle mě jsou u nás asi jen dvě soutěže, které mají trochu smysl a nejsou zrovna vidlácké. 1Band2Play a Startér. Tam jsou aspoň lidi, kteří tomu rozumí a mají soudnost, vkus a přehled. Smyslem podobných soutěží je hlavně dát o sobě vědět, což se nám, myslím, povedlo. Nebýt Viktora (Paláka, pozn. red.), tak bychom to možná ani nezkusili. Jsme zastánci názoru, že v hudbě by se soutěžit nemělo. Třeba babička Gagiho, zpěváka Rutky Laskier, se vždycky ptá, kolikátí jsme na fesťáku skončili a z kolika kapel se vybíralo. Má zafixované, že se v hudbě soutěží.

Promotérské seskupení Have a Nice Day před lety přivezlo do malé vesničky u Uherského Hradiště špičku alternativní scény a zdaleka se neomezovalo pouze na tuzemský rybníček. Historky o koncertech Maserati a Polite Sleeper v místním kulturáku jsou dnes pomalu legendární. Můžeme vnímat aktivity kolem vydavatelství Happy Mutant jako pomyslné pokračování?
Aleš: Koncerty v Babicích byly a jsou skvělé, to místo pro mě znamená strašně moc. Je to skvělý prostor, který působí jako něco mezi obývákem a divadelním skladištěm židlí. Je tam výborná akustika. Nahrávali tam třeba OTK nebo De Mood. Zároveň je to místo, kde jsme od střední školy zkoušeli, takže si asi dokážeš představit sílu mého osobního vztahu k němu. Tento rok jsem v Babicích udělal dva koncerty, ale je opravdu těžké natáhnout nové a mladé lidi. Nechci to vzdát a řeším s několika kamarády, jak to oživit.

Vítek: Co má HAND a Happy Mutant společného, je přístup. Rozdíl je v počtu lidí, kteří se o všechno starají. V případě HAND to byli Aleš s Kristýnou, Ondrou a pár kamarády, u Mutanta je nás podstatně víc. Díky tomu je mnohem snazší se starat o chod a dělat koncerty. Jsme spíš něco jako komunita lidí, kterou spojuje zájem o stejnou věc. To, že se k tomu připojilo nahrávání, vydávání hudby a další tvůrčí věcí, už mi přijde jen jako logické vyústění.

Aleš: Osobně to na mě působí jako skvělý kolektiv více kapel, které chtějí být aktivní a chtějí tvořit. S De Mood jsme byli i přes spolupráci s více labely a kapelami spíše samotný kůl v plotě. O to víc si vážím toho, co jsme s HAND dokázali.

V posledních letech se zdá, že na tuzemské klubové scéně je čím dál víc zajímavých kapel a projektů, ale zájem fanoušků tomu zrovna neodpovídá. Jaký je pohled z pódia, respektive z pozice pořadatelů a pravidelných návštěvníků koncertů?
Aleš: V pubertě to bylo o tom, kdo ti co doporučil, půjčil kazetu nebo jsi viděl u kámoše, který měl MTV. O koncertech ses dozvěděl z plakátů a letáků v hospodě a na zastávce. Dnes se to na mladé valí z Facebooku a možná, že co není vyhypované, o tom se ani nedozví. Utápíme se v tom množství, sám přestávám stíhat sledovat všechny koncerty, a to mluvím jen o Brně. K tomu přičti, že kdokoliv může vysílat živě online a potom už můžeme všichni zůstat doma. Nesleduju, jaká hudba u mladých jede, ale jak média ovlivňují veřejné mínění, tak dokážou hýbat s masami lidí i v kultuře. V 90. letech jely kytarovky a my se od mainstreamových dostali k alternativě a punku v zinech. To byl náš vzdor proti tehdejším masám.

Vítek: Dneska je bezpochyby těžké se prosadit. Jak na alternativních scénách, tak v mainstreamu. Jsou kapely, které tě bez ohledu na hudební trendy osloví, třeba Manon meurt, Pacino, Tomáš Palucha. Na tyhle věci nedám dopustit, srdcovky. Potom máš kapely, které se svezou s nějakým trendem, a za rok už o nich nevíš. Aby lidi na koncerty chodili, musí dneska kapela hrát fakt dobře, musí to umět lidem předat, přijít s něčím originálním. Na kapely, které tohle umí, je vždycky lidí dost. Je to dost ovlivněné i trendy, které zrovna letí. Kolikrát vidím větší mosh na rapovém koncertě a na těch hardcorových lidi jen stojí, postupně se tahle divokost přenesla jinam. Koncertů je hodně. Je z čeho vybírat, hlavně z žánrových věcí, a nemůžeš nikoho nutit, aby každý den někam chodil.