Anna Mašátová | Články / Reporty | 21.04.2014
Těžko psát o Laibach jako o hudební skupině. Umělecké sdružení by snad bylo přesnější, neboť i po čtyřiatřiceti letech a v naprosto obměněné sestavě stále pokračují v balancování mezi pozérstvím, ironickým uměleckým vyjádřením a pohráváním si se symboly totalitního kýče.
Po coverech a experimentech přivezli Slovinci novou autorskou desku Spectre. Na obalu sotva zaschla tiskařská čerň, vyšla minulý měsíc, a i když to není novátorské dílo, přesto má cosi do sebe a rozhodně patří k tomu lepšímu, co za poslední roky Laibach stvořili. Ostatně spectre - hrozba (a doplňme si, že především válečná) - je po událostech na Ukrajině opět aktuální i v Evropě a myšlenky, se kterými Laibach od počátku pracují, budou mít nepochybně odezvu kvůli nestálé politické situaci i v dalších desetiletích. Letošní pražský koncert byl uměleckým opusem provedeným do nejmenších detailů. Před začátkem zněly sálem švitorky připomínající hrůzy z TV Šlágr, začátek koncertu dramaticky odstartovalo Charpentierovo barokní Te Deum spolu s vymazlenou projekcí i světly.
První část patřila zcela nové desce, apokalyptické vizi rozpadající se Evropy i tématům jako whistlebloverství. Když zpěvačka Mina Špiler ve skladbě Koran sladce prozpěvovala, že věří v lepší svět, bratrství a štěstí pro všechny, možná byste jí to se zavřenýma očima i uvěřili. Jenže Mina, ustrojená jak gestapačka Helga z Haló haló, měla po pravici zpěváka Milana Frase v rajtkách a jezdeckých holinkách a na videu za jejich zády rozhodně nehopkaly děti hrající si s koťátky ni králíčky. Pochodující šiky, svalnatí cvičící muži, industriální dusno, které vás zvolna ovíjelo, vtahovalo a ano, přiznejme si to, značně bavilo. Kritici tvrdí, že Laibach se za dobu své existence nenaučili hrát. Něco na tom bude, ale hudebně se jim toho večera vytknout příliš nedalo, vévodily klávesy, synťáky a několik Applů s podporou bicích. Ani Fras se nedá tak úplně považovat za zpěváka, texty spíše chrčivě deklamuje, sugestivně sjíždí publikum pohledem a glosuje, zatímco více prostoru dostává právě Mina.
S německou přesností na vteřiny odpočítaná desetiminutová přestávka byla předělem i v show. Návrat do prehistorie a přepnutí do rodného jazyka uvedené větou „a teď něco naprosto jiného“. Brat Moj, Ti, Ki Izzivaš i monumentální kusy z dva roky starého soundtracku k filmové sci-fi Iron Sky s Frasovou průpovídkou „No siegheiling, please!“.
Nacisty na plátně vystřídaly portréty i covery Dylana a Gainsbourga, končilo se několika přídavky, včetně duc duc záležitosti Tanz mit Laibach. Hra skončila, Das Spielt is aus, a černě oděná pětice zmizela v zákulisí. Těžko říct, zda považovat to, co se v Arše odehrálo, za koncert, muzikál nebo performanci. Prý se dříve z Laibach odcházelo se zadumáním a husí kůží. To už dnes sice neplatí, faktem však je, že přepečlivě připravené dvouhodinové vystoupení nemělo hluchá místa a od první do poslední minuty dokázalo udržet v napětí. Lublaňská parta obstála se ctí.
Laibach (slo)
18. 4. 2014, Divadlo Archa, Praha
foto © Kryštof Havlice
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.