David Vo Tien | Články / Reporty | 20.04.2014
Třicet čtyři let. Od roku 1980 se toho změnilo hodně, hodně se toho stalo. Iron Maiden vydali svůj debut. Ian Curtis to pověsil na trám. Impérium vrací úder. Vznikli Laibach. Nic už není jako dřív, až na pár výjimek, co potvrzují železnou košili pravidla. Srdcaře, co s kapelou vyrůstali a následně s ní stárli, tak ty rozhodně novým způsobům nenaučíš. Patnáct minut po osmé a z Archy se směrem k pódiu ozývá: „Tak hobluj pičo! Laibach!“ Tyvole, tak kde to jsme, na nějakým agro koncertě nebo co?
Jen co Lublaň spustí svojí EBM vizi o tom, jak je na tom našem světě všechno špatně, taneční rytmy a dunivá, kmitající wobble basa rozhodí do pohybu i nejpevnější postoj v pozoru těch nejtěžších bot. Dokážeš salutovat do rytmu, přijímat rozkazy a zároveň nespustit z očí Minu Špiler, jejíž autoritativní sex appeal by zlomil i toho nejodhodlanějšího partyzána? Jestli má někdo v Laibach charisma dostatečné do konkurzu na nového tyranského světovládce, jedině Fräulein Götterdämmerung. Jestli nebude hrát ve Werewolf Women of the S.S., nemá Rob Zombie vkus ani cit.
Přísnost gestikulace a nesmlouvavý výraz vlčice NSK možná mohl i za to, že hoblujpičáci nevypískali první polovinu setu sestaveného z posledního alba Spectre, které rozhodně není Opus Dei ani Nova Akropola. To je jediný zásadní rozdíl mezi Iron Maiden a Laibach. U Iron Maiden jdeš na jistotu, Laibach je totalita, která si dělá, co chce. Slovinská verze HALa 9000 ohlásí angličtinou trochu srozumitelnější, než je ta Žižekova: „You are fantastic audience. We love you.“ A následuje desetiminutové intermezzo vyplněné valčíkem a náborovým „We want you to support our party“. Wagneriánská striktnost a nietzcheovská svéhlavost. A jeden pár dokonce sune krok za krokem.
„And now something completely different.“ Nápaditost vlastní jen Neue Slowenische Kunst. HAL ví, že musí zahrát i něco staršího, zazní třeba lublaňské zlato z prvních desek jako Brat Moj a Ti, Ki, Izzivaš. Když výukový program angličtiny pro slovinské psychoanalytiky upozorní „No sieg heiling, please“, musí být každému zasvěcenému jasné, že pečlivé leštění kanad bylo zbytečné, a vydáváme se na Měsíc spustit Meteorblitzkrieg. Nebudu dělat zevrubnou rešerši, ale kapelu, co by zařadila do playlistu i soundtrackovou tvorbu, si vybavit nemůžu. Na vytleskávačku a hoblujpičování Impérium vrací úder. „Let me hear you say ho ho. Let me hear you say ho ho ho.“
Laibach (slo)
18. 4. 2014, Divadlo Archa, Praha
foto © Kryštof Havlice
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.