David Vo Tien | Články / Reporty | 20.04.2014
Třicet čtyři let. Od roku 1980 se toho změnilo hodně, hodně se toho stalo. Iron Maiden vydali svůj debut. Ian Curtis to pověsil na trám. Impérium vrací úder. Vznikli Laibach. Nic už není jako dřív, až na pár výjimek, co potvrzují železnou košili pravidla. Srdcaře, co s kapelou vyrůstali a následně s ní stárli, tak ty rozhodně novým způsobům nenaučíš. Patnáct minut po osmé a z Archy se směrem k pódiu ozývá: „Tak hobluj pičo! Laibach!“ Tyvole, tak kde to jsme, na nějakým agro koncertě nebo co?
Jen co Lublaň spustí svojí EBM vizi o tom, jak je na tom našem světě všechno špatně, taneční rytmy a dunivá, kmitající wobble basa rozhodí do pohybu i nejpevnější postoj v pozoru těch nejtěžších bot. Dokážeš salutovat do rytmu, přijímat rozkazy a zároveň nespustit z očí Minu Špiler, jejíž autoritativní sex appeal by zlomil i toho nejodhodlanějšího partyzána? Jestli má někdo v Laibach charisma dostatečné do konkurzu na nového tyranského světovládce, jedině Fräulein Götterdämmerung. Jestli nebude hrát ve Werewolf Women of the S.S., nemá Rob Zombie vkus ani cit.
Přísnost gestikulace a nesmlouvavý výraz vlčice NSK možná mohl i za to, že hoblujpičáci nevypískali první polovinu setu sestaveného z posledního alba Spectre, které rozhodně není Opus Dei ani Nova Akropola. To je jediný zásadní rozdíl mezi Iron Maiden a Laibach. U Iron Maiden jdeš na jistotu, Laibach je totalita, která si dělá, co chce. Slovinská verze HALa 9000 ohlásí angličtinou trochu srozumitelnější, než je ta Žižekova: „You are fantastic audience. We love you.“ A následuje desetiminutové intermezzo vyplněné valčíkem a náborovým „We want you to support our party“. Wagneriánská striktnost a nietzcheovská svéhlavost. A jeden pár dokonce sune krok za krokem.
„And now something completely different.“ Nápaditost vlastní jen Neue Slowenische Kunst. HAL ví, že musí zahrát i něco staršího, zazní třeba lublaňské zlato z prvních desek jako Brat Moj a Ti, Ki, Izzivaš. Když výukový program angličtiny pro slovinské psychoanalytiky upozorní „No sieg heiling, please“, musí být každému zasvěcenému jasné, že pečlivé leštění kanad bylo zbytečné, a vydáváme se na Měsíc spustit Meteorblitzkrieg. Nebudu dělat zevrubnou rešerši, ale kapelu, co by zařadila do playlistu i soundtrackovou tvorbu, si vybavit nemůžu. Na vytleskávačku a hoblujpičování Impérium vrací úder. „Let me hear you say ho ho. Let me hear you say ho ho ho.“
Laibach (slo)
18. 4. 2014, Divadlo Archa, Praha
foto © Kryštof Havlice
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.